Z provedených důkazů zjistil odvolací soud následující skutkový stav. Otec žalobkyně K. P. ( člen Bytového družstva občanů P., družstva, se sídlem v P. /dále jen „ bytové družstvo “, resp. „ družstvo “/ a nájemce předmětného bytu ), zemřel. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. ledna 2000, č. j. D 1413/99-7, bylo dědické řízení po zůstaviteli K. P. zastaveno s odůvodněním, že nezanechal žádný majetek. Následně byla znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ( zpracovaného na žádost žalobkyně ) zpochybněna pravost podpisu zemřelého K. P. na dohodě o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, kterou měl jako převodce uzavřít s P. a R. P. ( svým synem a snachou ) jako nabyvateli dne 26. listopadu 1999 ( dále jen „ dohoda ze dne 26. listopadu 1999 “ ). Dohodou ze dne 7. prosince 2000, zprostředkovanou realitní kanceláří, však P. a R. P. převedli ( nabytá ) členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na J. S. ( což vzalo bytové družstvo na vědomí dopisem ze dne 11. prosince 2000 ), a to za dohodnutou cenu 350.000,- Kč, která byla převodcům prostřednictvím realitní kanceláře zaplacena ( dále jen „ dohoda ze dne 7. prosince 2000 “ ). J. S. pak dohodou ze dne 30. října 2006 převedla uvedená práva a povinnosti na žalovaného, což vzalo bytové družstvo na vědomí dopisem ze dne 6. listopadu 2006 a uzavřelo s žalovaným tzv. zápis o dohodě o odevzdání a převzetí družstevního bytu ( dále jen „ dohoda ze dne 30. října 2006 “ ). Okresní soud v Příbrami již před tím – rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 16 C 136/2002-100 – vyhověl žalobě žalobkyně na určení neplatnosti převodu členských práv a povinností směřující proti P. P. a jeho manželce, avšak „ žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Praze
č. j. 21 Co 176/2004-124 zamítnuta s procesních důvodů “. Dne 18. února 2005 podala žalobkyně další žalobu, přičemž „ v konečné fázi Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 24 Co 328/2007-178 určil, že panu K. P. zemřelému, ke dni jeho smrti náležela členská práva a povinnosti ke spornému bytu “. V rámci dodatečného projednání dědictví po zemřelém K. P. bylo usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. září 2008, č. j. 26 D 64/2008-57, potvrzeno nabytí dodatečně najevo vyšlého majetku podle dědických podílů tak, že každý z dědiců, tj. pozůstalá dcera ( žalobkyně ) a pozůstalí synové K., P. a M. P., dědí jednu ideální čtvrtinu členského podílu v bytovém družstvu. Poté se dědicové zčásti dohodli a zčásti rozhodl soud prvního stupně ( pravomocným usnesením ze dne 19. srpna 2010,
), takže žalobkyni nakonec připadl celý členský podíl v bytovém družstvu ( stala se tudíž výlučnou členkou bytového družstva a výlučnou nájemkyní předmětného bytu ) a poté, avšak bezvýsledně, vyzvala žalovaného k dobrovolnému vyklizení bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud jednoznačně dovodil, že připadl-li žalobkyni členský podíl, přešlo na ni smrtí nájemce K. P. členství v bytovém družstvu a nájem předmětného bytu. Následně se však přesto zabýval ( předběžnou ) otázkou, zda J. S. ( právní předchůdkyně žalovaného ) nabyla členský podíl v bytovém družstvu vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 8. prosince 2003 ( dále jen „ obč. zák. “ ). Zde nejprve dovodil, že lze-li podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Odo 794/2006 vydržet obchodní podíl v obchodní společnosti, lze – v tříleté vydržecí době a za existence dobré víry osoby, která má věc v držení – „ vydržet i majetkovou hodnotu, kterou představují členská práva a povinnosti, případně práva spojená s užíváním družstevního bytu “. Poté uzavřel, že J. S. byla v dobré víře, že „ získává družstevní podíl a nájem družstevního bytu od předchozího člena a nájemce družstevního bytu “ ( od P. a R. P. ), neboť uzavření dohody ze dne 7. prosince 2000 zprostředkovala realitní kancelář a členská práva a povinnosti byly převedeny za dohodnutou cenu 350.000,- Kč, kterou nabyvatelka J. S. převodcům ( manželům P. ) zaplatila prostřednictvím realitní kanceláře. Přitom dobrá víra trvala po celou vydržecí dobu, tj. do 7. prosince 2003. Jestliže J. S. nabyla vydržením členská práva a povinnosti a také nájem předmětného ( družstevního ) bytu, pak se podle odvolacího soudu na základě následně uzavřené dohody ze dne 30. října 2006 stal nositelem těchto práv a povinností žalovaný, jemuž svědčí „ i právo nájmu k předmětnému družstevnímu bytu “. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále jen „ o. s. ř. “ ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 29 Odo 794/2006, 29 Odo 1216/2005 a 29 Cdo 1989/2011 se sice ztotožnila s názorem, že členský podíl v bytovém družstvu lze vydržet, avšak dodala, že pro účely vydržení členského podílu je nezbytné, aby se držitel chopil jak individuálních práv a povinností určených stanovami vztahujících se ke konkrétnímu bytu ( včetně práva nájmu bytu ), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 2080/98 pak zdůraznila, že samotné právo nájmu bytu ( o něž právě v tomto řízení, tj. v řízení o vyklizení bytu, jde ) vydržet nelze, přičemž dohodou o převodu členských práv a povinností právo nájmu družstevního bytu na nabyvatele nepřechází ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009 ). Přitom v řízení nebyla předložena nájemní smlouva uzavřená mezi bytovým družstvem a J. S. Navíc není-li v daném případě bytové družstvo účastníkem řízení o vyklizení bytu, nelze v něm „ o případném vydržení členského podílu rozhodnout, neboť by se rozhodovalo o právech subjektu, jenž není účastníkem řízení “. Dále uvedla, že pro nabytí vlastnického práva vydržením je nezbytné splnit nejen podmínku nepřetržité držby ( § 134 odst. 1 obč. zák. ); musí jít zároveň o držbu oprávněnou, tj. držitel musí být ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Zde uvedla, že z pouhých listin vztahujících se k převodu členských práv a povinností, které doložil žalovaný, nelze dovodit, že u J. S. šlo o držbu oprávněnou; dodala, že kromě toho už od roku 2000 zpochybňovala v různých soudních řízeních platnost dohod o převodu členských práv a povinností a právní předchůdkyně žalovaného o vedených soudních sporech věděla. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, zpochybňoval správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ( tj. před 1. lednem 2013 ) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále opět jen „ o. s. ř.” ).