Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Irské republiky a nemá bydliště na území České republiky ( zde je hlášen pouze k přechodnému pobytu ), není ve smyslu Nařízení Rady ( ES ) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí ( dále jen nařízení Brusel I. ), dána jeho pravomoc ( mezinárodní příslušnost ); protože se jedná o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, je namístě řízení zastavit ( § 104 odst. 1 o. s. ř. ). Dovodil, že v daném případě připadá v úvahu jak obecná příslušnost soudu podle bydliště žalovaného ( článek 2 nařízení Brusel I ), tak i zvláštní příslušnost podle místa poskytování služeb ( článek 5 odst. 1 nařízení Brusel I ). Vzhledem k tomu, že žalovaný nepříslušnost českého soudu namítl, dovolal se nedostatku zvláštní příslušnosti českého soudu ve prospěch příslušnosti podle bydliště. Odvolací soud uvedl, že žalovaný sdělil místo svého bydliště v I. a není důvod nevěřit, že se jedná o jeho bydliště ve smyslu nařízení Brusel I i občanského soudního řádu ( bydlištěm se rozumí místo, kde se občan zdržuje s úmyslem zdržovat se zde trvale ), přičemž z žaloby a z připojených listin je zřejmé, že žalobkyně byla obeznámena s tím, že žalovaný má bydliště v Irské republice, takto jej v žalobě označila a právě na tuto adresu mu zasílala jak fakturu, tak upomínky. Odvolací soud uzavřel, že český soud může proti osobě, která má bydliště na území jiného členského státu, rozhodovat v případě, kdy předmětem sporu je nárok ze smlouvy, podle níž byly na území České republiky poskytovány služby, avšak jen pokud žalovaný námitku nepříslušnosti z důvodu bydliště v jiném členském státě nevznesl. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že se spokojil s tvrzením žalovaného ohledně jeho bydliště a nezjišťoval, zda nejde o tvrzení účelové a zda žalovaný nemá bydliště v místě, které označil jako adresu přechodného pobytu. Připomněla, že žalobu, kterou si žalovaný osobně převzal na adrese svého pracoviště, podala u Obvodního soudu pro Prahu 9 právě proto, že žalovaný v obvodu tohoto soudu bydlí ( má zde i povolen přechodný pobyt občana Evropské Unie ). Žalobkyně podrobila kritice právní názor, který odvolací soud zaujal v otázce předpokladů uplatnění zvláštní příslušnosti soudu na základě článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I. Zpochybnila zejména závěr, že se žalovaný námitkou nedostatku příslušnosti soudu podle bydliště dovolal i nedostatku zvláštní příslušnosti českého soudu ve prospěch příslušnosti podle bydliště, a argumentovala, že obecná příslušnost podle bydliště a zvláštní příslušnost jsou nařízením konstruovány samostatně; namítnutý nedostatek příslušnosti soudu podle bydliště tedy nevylučuje, aby tento soud vedl řízení s ohledem na zvláštní příslušnost. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.