I když dovolatelka správně namítá, že odvolací soud pochybil, pokud nepřistoupil k zopakování výslechů svědků, kteří byli vyslechnuti soudem prvního stupně a z jejich výpovědí činil ( dílčí ) skutková zjištění soud prvního stupně ( k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, který – stejně jako další jeho rozhodnutí – je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu http ://www.nsoud.cz ), nenaplnila tato procesní vada ( sama o sobě ) důvod ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť soud prvního stupně z těchto zjištění ( ač je přesto a navíc co do zjištění z jednotlivých výslechů svědků rozporně učinil – srov. odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně – str. 6 – výslech svědka JUDr. J. S. – arg. : „ Článek IV. smlouvy je formulován jako oprávnění z věcného břemene in personam “, výslech svědka Ing. J. P. – arg. : „ věcné břemeno bylo zřizováno za účelem přístupu pro Jitex nebo kohokoli, kdo ten pozemek bude vlastnit “, výslech svědka Ing. J. T. – arg. : „ věcné břemeno bylo ve prospěch toho, ve prospěch koho bylo zřízeno “, výslech svědka V. S. – arg. : „ předmětnou smlouvou bylo zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch Jitex Písek “ ) nevycházel [srov. str. 9 odůvodnění rozsudku – arg. : „ Subjektivní názor svědků ( účastníků smlouvy o zřízení věcného břemene ) o povaze oprávnění z věcného břemene je nerozhodný a navíc je – v případě statutárních zástupců společnosti Jitex Písek a. s. – zcela v rozporu s obsahem písemných projevů vůle účastníků smlouvy “], přičemž právní závěr odvolacího soudu je neudržitelný již vzhledem k obsahu samotné předmětné smlouvy ( viz ještě níže ). Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře vyslovil, že „ posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží ( § 130 odst. 1 obč. zák. ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu ( titulu ), který by mohl mít za následek vznik práva “ ( rozsudek ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, Právní rozhledy 11/1997 ). Podle dalšího rozsudku, který jen opakuje již konstantní judikaturu, „ dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby ( objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná ). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením" ( rozsudek ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96 ). Tato rozhodnutí nelze interpretovat tak, že k nabytí oprávněné držby se vyžaduje existující, byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul. Platné právo nevyžaduje k oprávněné držbě žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je subjektem drženého práva. Držitel musí být v dobré víře, že je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Proto judikatura žádá, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí ( k titulu držby viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/2001, dále viz též rozsudky publikované pod
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck ).