Radiační zátěž pacienta musí být v souladu s očekávaným klinickým prospěchem z vyšetření. Aplikovaná aktivita musí být tedy volena tak, aby výsledná úroveň absorbované dávky byla tak nízká, jak je rozumně dosažitelné vzhledem k zamýšlenému diagnostickému výsledku. Současně by neměla být překročena diagnostická referenční úroveň ptro dané vyšetření, která je stanovena ve vyhlášce č. 307/2002 Sb., v posledním znění.
Vystavení organizmu ionizujícímu záření je obecně spojeno s možností indukce nádorových procesů a potenciálně i se vznikem genetických defektů. V případě diagnostických aplikací radioaktivních látek současné poznatky ukazují, že četnost výskytu výše uvedených nežádoucích účinků je vzhledem k nízké úrovni absorbované dávky zanedbatelná. Efektivní dávka z většiny vyšetření v nukleární medicíně je menší než 20 mSv, v určitých klinických souvislostech však mohou být odůvodněny i dávky vyšší.
V izolovaných případech byly v literatuře popsány alergické reakce bez udání podrobností a četnosti jejich výskytu.
(cs)