salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: antagonisté angiotenzinu II a diuretika, valsartan a diuretika; ATC kód: C09DA03.
Valsartan/hydrochlorothiazid
V jedné dvojitě zaslepené, randomizované studii s aktivní kontrolou u pacientů, u kterých se nedosáhlo adekvátní reakce na hydrochlorothiazid 12,5 mg, byla pozorována významně větší snížení středního systolického/diastolického krevního tlaku při použití kombinace valsartan/hydrochlorothiazid 80/12,5 mg (14,9/11,3 mmHg) ve srovnání s hydrochlorothiazidem 12,5 mg (5,2/2,9 mmHg) a hydrochlorothiazidem 25 mg (6,8/5,7 mmHg). Navíc, významně vyšší procento pacientů vykazovalo odpověď (diastolický krevní tlak <90 mmHg nebo snížení ≥10 mmHg) při použití kombinace valsartan/ hydrochlorothiazid 80/12,5 mg (60 %) ve srovnání s hydrochlorothiazidem 12,5 mg (25 %) a hydrochlorothiazidem 25 mg (27 %).
V jedné dvojitě zaslepené, randomizované studii s aktivní kontrolou u pacientů, kteří nedosáhli adekvátních výsledků léčby valsartanem 80 mg, byla pozorována významně větší snížení systolického/diastolického krevního tlaku při použití kombinace valsartan/ hydrochlorothiazid 80/12,5 mg (9,8/8,2 mmHg) ve srovnání s valsartanem 80 mg (3,9/5,1 mmHg) a valsartanem 160 mg (6,5/6,2 mmHg). Navíc, na léčbu reagovalo významně vyšší procento pacientů (diastolický krevní tlak <90 mmHg nebo snížení ≥10 mmHg) při použití kombinace valsartan/hydrochlorothiazid 80/12,5 mg (51 %) ve srovnání s valsartanem 80 mg (36 %) a valsartanem 160 mg (37 %).
V jedné dvojitě zaslepené, randomizované, placebem kontrolované faktoriální studii srovnávající různé dávkové kombinace valsartan/hydrochlorothiazid s příslušnými složkami byla pozorována významně větší snížení systolického/diastolického krevního tlaku při použití kombinace valsartan/hydrochlorothiazid 80/12,5 mg (16,5/11,8 mmHg) ve srovnání s placebem (1,9/4,1 mmHg) a jak s hydrochlorothiazidem 12,5 mg (7,3/7,2 mmHg) tak s valsartanem 80 mg (8,8/8,6 mmHg). Navíc, významně vyšší procento pacientů reagovalo na léčbu (diastolický krevní tlak <90 mmHg nebo snížení ≥10 mmHg) při použití kombinace valsartan/ hydrochlorothiazid 80/12,5 mg (64 %) ve srovnání s placebem (29 %) a hydrochlorothiazidem (41 %).
V jedné dvojitě zaslepené, randomizované studii s aktivní kontrolou u pacientů, kteří nedosáhli adekvátních výsledků léčby hydrochlorothiazidem 12,5 mg, byla pozorována významně větší snížení středního systolického/diastolického krevního tlaku při použití kombinace valsartan/hydrochlorothiazid 160/12,5 mg (12,4/7,5 mmHg) ve srovnání s hydrochlorothiazidem 25 mg (5,6/2,1 mmHg). Navíc, významně vyšší procento pacientů reagovalo na léčbu (krevní tlak <140/90 mmHg nebo snížení systolického krevního tlaku ≥20 mmHg nebo snížení diastolického krevního tlaku ≥10 mmHg) při léčbě valsartanem/hydrochlorothiazidem 160/12,5 mg (50 %) ve srovnání s hydrochlorothiazidem 25 mg (25 %).
V jedné dvojitě zaslepené, randomizované studii s aktivní kontrolou u pacientů, kteří nedosáhli adekvátních výsledků léčby valsartanem 160 mg, byla pozorována významně větší snížení středního systolického/diastolického krevního tlaku při použití kombinace valsartan/ hydrochlorothiazid 160/25 mg (14,6/11,9 mmHg) a valsartan/hydrochlorothiazid 160/12,5 mg (12,4/10,4 mmHg) ve srovnání s valsartanem 160 mg (8,7/8,8 mmHg). Rozdíl v poklesech krevního tlaku mezi dávkami 160/25 mg a 160/12.5 mg rovněž dosáhnul statistické významnosti. Navíc, významně vyšší procento pacientů vykazovalo odpověď na léčbu (diastolický krevní tlak <90 mmHg nebo snížení ≥10 mmHg) při použití kombinace valsartan/hydrochlorothiazid 160/25 mg (68 %) a 160/12,5 mg (62 %) ve srovnání s valsartanem 160 mg (49 %).
V jedné dvojitě zaslepené, randomizované, placebem kontrolované faktoriální studii srovnávající různé dávkové kombinace valsartan/hydrochlorothiazid s jednotlivými příslušnými složkami se dosáhlo významně větších snížení systolického/diastolického krevního tlaku při použití kombinace valsartan/hydrochlorothiazid 160/12,5 mg (17,8/13,5 mmHg) a 160/25 mg (22,5/15,3 mmHg) ve srovnání s placebem (1,9/4,1 mmHg) a příslušnými monoterapiemi, to jest hydrochlorothiazid 12,5 mg (7,3/7,2 mmHg), hydrochlorothiazid 25 mg (12,7/9,3 mmHg) a valsartan 160 mg (12,1/9,4 mmHg). Navíc, významně vyšší procento pacientů vykazovalo odpověď na léčbu (diastolický krevní tlak <90 mmHg nebo snížení ≥10 mmHg) při použití kombinací valsartan/hydrochlorothiazid 160/25 mg (81 %) a valsartan/hydrochlorothiazid 160/12,5 mg (76 %) ve srovnání s placebem (29 %) a příslušnými monoterapiemi, to jest hydrochlorothiazid 12,5 mg (41 %), hydrochlorothiazid 25 mg (54 %) a valsartan 160 mg (59 %).
V kontrolovaných studiích s kombinacemi valsartan + hydrochlorothiazid se vyskytly dávkově závislé poklesy draslíku v krevním séru. Snížení draslíku v krevním séru se vyskytovalo častěji u pacientů, kteří dostávali 25 mg hydrochlorothiazidu ve srovnání s pacienty léčenými 12,5 mg hydrochlorothiazidu. V kontrolovaných klinických studiích s valsartanem/hydrochlorothiazidem byl draslík snižující účinek hydrochlorothiazidu oslaben draslík šetřícím účinkem valsartanu.
Prospěšné účinky valsartanu v kombinaci s hydrochlorothiazidem na kardiovaskulární mortalitu a morbiditu jsou v současné době neznámé.
Epidemiologické studie ukázaly, že dlouhodobá léčba hydrochlorothiazidem snižuje riziko kardiovaskulární mortality a morbidity.
Valsartan
Valsartan je perorálně účinným a specifickým antagonistou receptorů angiotenzinu II (Ang II). Působí selektivně na subtyp receptorů AT1, který odpovídá za známé působení angiotenzinu II. Zvýšené hladiny Ang II v krevní plazmě po blokádě AT1 receptorů valsartanem mohou stimulovat neblokovaný AT2 receptor, což vyvažuje účinek na AT1 receptor. Valsartan nevykazuje žádnou částečnou agonistickou aktivitu na receptoru AT1 a má mnohem (zhruba 20000x) vyšší afinitu k AT1 receptoru než k AT2 receptoru. Není známo, že by se vázal na jiné receptory hormonů nebo blokoval tyto receptory nebo iontové kanály, které jsou důležité při kardiovaskulární regulaci.
Valsartan neinhibuje enzym ACE, rovněž známý jako kinináza II, který konvertuje Ang I na Ang II a degraduje bradykinin. Jelikož neexistuje žádný účinek na ACE a potenciac bradykininu nebo látky P, není pravděpodobné, že by působení antagonistů angiotenzinu II souviselo s kašlem. V klinických studiích, ve kterých byl valsartan srovnáván s některým inhibitorem ACE, byl výskyt suchého kašle významně (P <0,05) nižší u pacientů léčených valsartanem oproti pacientům léčeným některým inhibitorem ACE (2,6 % proti 7,9 %). V jedné klinické studii u pacientů s anamnézou suchého kašle během léčby inhibitory ACE zaznamenalo kašel 19,5 % osob, které ve studii dostávaly valsartan a 19,0 % osob, které dostávaly thiazidové diuretikum oproti 68,5 % osob léčených inhibitorem ACE (P <0,05).
Podávání valsartanu pacientům s hypertenzí způsobuje snížení krevního tlaku bez ovlivnění tepové frekvence. U většiny pacientů dochází po podání jedné perorální dávky k nástupu antihypertenzní aktivity během 2 hodin a vrcholového snížení krevního tlaku je dosaženo během 4 až 6 hodin. Antihypertenzní účinek přetrvává po dobu 24 hodin po podání. Během opakovaného podávání se maximálního snížení krevního tlaku s jakoukoliv dávkou obecně dosahuje během 2 až 4 týdnů a udržuje se během dlouhodobé terapie. V kombinaci s hydrochlorothiazidem se dosahuje významného přídavného snížení krevního tlaku.
Náhlé vysazení valsartanu nebylo spojeno s hypertenzí následkem rebound efektu ani s jinými nepříznivými klinickými událostmi.
U hypertenzních pacientů s diabetem typu 2 nebo mikroalbuminurií snižoval valsartan močovou exkreci albuminu. Studie MARVAL (Micro Albuminuria Reduction with Valsartan) hodnotila snížení močové exkrece albuminu (UAE) valsartanem (80-160 mg/jednou denně) oproti amlodipinu (5-10 mg/jednou denně) u 332 pacientů s diabetem typu 2 (střední stáří: 58 let; 265 mužů) s mikroalbuminurií (valsartan: 58 μg/min; amlodipin: 55.4 µg/min), s normálním nebo vysokým krevním tlakem a se zachovanou renální funkcí (kreatinin v krvi <120 μmol/l). V době 24 týdnů se snížila UAE (p <0,001) o 42 % (–24,2 μg/min; 95 % CI: –40,4 až –19,1) valsartanem a zhruba o 3 % (–1,7 μg/min; 95 % CI: –5,6 až 14,9) amlodipinem přes podobné četnosti snížení krevního tlaku v obou skupinách. Další studie vyšetřovala účinnost valsartanu při snížení UAE u 391 hypertoniků (krevní tlak =150/88 mmHg) s diabetem typu 2, albuminurií (střední hodnota = 102 μg/min; 20–700 μg/min) a zachovanou renální funkcí (střední hodnota kreatininu v séru = 80 μmol/l). Pacienti byli randomizováni, každý do jedné ze tří dávkových skupin valsartanu (160, 640 mg/jednou denně) a léčeni po dobu 30 týdnů. Cílem této studie bylo stanovit optimální dávku valsartanu na snížení UAE u hypertoniků s diabetem typu 2. V době 30 týdnů byla procentuální změna UAE významně snížena oproti výchozí hodnotě o 36 % valsartanem 160 mg (95 %CI: 22 až 47 %) a o 44 % valsartanem 320 mg (95 %CI: 31 až 54 %). Závěrem studie bylo, že 160-320 mg valsartanu poskytovalo klinicky relevantní snížení UAE u hypertoniků s diabetem typu 2.
Hydrochlorothiazid
Thiazidová diuretika primárně působí v renálním distálním vinutém kanálku. Ukázalo se, že v kůře ledvin je receptor s vysokou afinitou, který je primárním místem působení thiazidového diuretika a inhibice transportu NaCl v distálním vinutém kanálku v ledvině. Mechanizmus působení thiazidů je zprostředkován inhibicí Na+Cl- symporterů, pravděpodobně konkurencí o místo Cl-, čímž se ovlivňuje mechanizmus reabsorpce elektrolytů: přímo zvýšeným vylučováním sodíku a chloridů ve zhruba stejnému rozsahu a nepřímo snížením objemu krevní plazmy tímto diuretickým působením, s následným vzrůstem aktivity reninu v krevní plazmě, sekrece aldosteronu a ztrát draslíku močí a poklesem draslíku v krevním séru. Spojení renin-aldosteron je zprostředkováno angiotenzinem II, takže při současném podání valsartanu je snížení draslíku v krevním séru méně výrazné oproti monoterapii hydrochlorothiazidem.
(cs)
|