salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: Antagonisté angiotenzinu II a blokátory kalciových kanálů
ATC kód: C09DB02
Mechanismus účinku
Sevikar je kombinací antagonisty angiotenzinu II, olmesartan-medoxomilu, a blokátoru kalciových kanálů, amlodipin-besylátu. Kombinace těchto léčivých látek má aditivní antihypertenzivní účinek, snižuje krevní tlak více než samotně podávané jednotlivé složky.
Klinická účinnost a bezpečnost
Sevikar
Ve dvojitě zaslepené, randomizované, placebem kontrolované studii, která trvala 8 týdnů a zahrnovala 1940 pacientů (71 % bělošských pacientů a 29 % pacientů jiného původu), léčba každou silou kombinace přípravku Sevikar vedla k významně vyššímu snížení diastolického a systolického krevního tlaku než léčba příslušnými látkami v monoterapii. Průměrná změna systolického/diastolického krevního tlaku byla závislá na dávce: -24/-14 mmHg (kombinace 20 mg/5 mg), -25/-16 mmHg (kombinace 40 mg/5 mg) a -30/-19 mmHg (kombinace 40 mg/10 mg).
Sevikar 40 mg/5 mg snížil systolický/diastolický krevní tlak vsedě o dalších 2,5/1,7 mmHg oproti přípravku Sevikar 20 mg/5 mg. Obdobně Sevikar 40 mg/10 mg snížil systolický/diastolický krevní tlak vsedě o dalších 4,7/3,5 mmHg oproti přípravku Sevikar 40 mg/5 mg.
Procento pacientů, u kterých bylo dosaženo cílového krevního tlaku (( 140/90 mmHg u pacientů bez diabetu a ( 130/80 mmHg u pacientů s diabetem), bylo 42,5 %, 51,0 % a 49,1 % u přípravku Sevikar 20 mg/5 mg, Sevikar 40 mg/5 mg a Sevikar 40 mg/10 mg.
Podstatné části antihypertenzivního účinku přípravku Sevikar bylo obvykle dosaženo již v prvních dvou týdnech léčby.
Druhá dvojitě zaslepená, randomizovaná, placebem kontrolovaná studie hodnotila účinnost přidání amlodipinu při léčbě bělošských pacientů, jejichž krevní tlak nebyl dostatečně upraven osmitýdenní monoterapií 20 mg olmesartan-medoxomilu. U pacientů, kteří pokračovali v užívání pouze 20 mg olmesartan-medoxomilu, se systolický/diastolický krevní tlak po dalších osmi týdnech léčby snížil o -10,6/-7,8 mmHg. Přidání 5 mg amlodipinu po dobu osmi týdnů snížilo systolický/diastolický krevní tlak o -16,2/-10,6 mmHg (p = 0,0006).
Procento pacientů, u kterých bylo dosaženo cílového krevního tlaku (( 140/90 mmHg u pacientů bez diabetu a ( 130/80 mmHg u pacientů s diabetem), bylo 44,5 % u kombinace 20 mg/5 mg v porovnání s 28,5 % ve skupině užívající 20 mg olmesartan-medoxomilu.
Další studie hodnotila přidání různých dávek olmesartan-medoxomilu při léčbě bělošských pacientů, jejichž krevní tlak nebyl dostatečně upraven osmitýdenní monoterapií 5 mg amlodipinu. U pacientů, kteří pokračovali v užívání pouze 5 mg amlodipinu, se systolický/diastolický krevní tlak po dalších osmi týdnech léčby snížil o -9,9/-5,7 mmHg. Přidání 20 mg olmesartan-medoxomilu snížilo systolický/diastolický krevní tlak o -15,3/-9,3 mmHg, přidání 40 mg olmesartan-medoxomilu snížilo systolický/diastolický krevní tlak o -16,7/-9,5 mmHg (p ( 0,0001). Procento pacientů, u kterých bylo dosaženo cílového krevního tlaku (( 140/90 mmHg u pacientů bez diabetu a ( 130/80 mmHg u pacientů s diabetem), bylo 29,9 % ve skupině, která pokračovala v užívání pouze 5 mg amlodipinu, a 53,5 % ve skupině užívající přípravek Sevikar 20 mg/5 mg, resp. 50,5 % ve skupině užívající přípravek Sevikar 40 mg/5 mg.
Randomizovaná data porovnávající u pacientů s nekompenzovanou hypertenzí užívání středně vysoké dávky přípravku Sevikar s užíváním maximální dávky amlodipinu nebo olmesartanu v monoterapii nejsou k dispozici.
Tři studie potvrdily, že snižování krevního tlaku přípravkem Sevikar při podání jednou denně přetrvává po celý dávkovací interval, tj. 24 hodin, přičemž poměr through-to-peak byl 71 % až 82 % systolické a diastolické odpovědi a 24 hodinová účinnost byla potvrzena ambulantním monitorováním krevního tlaku.
Antihypertenzivní účinek přípravku Sevikar byl bez ohledu na věk a pohlaví téměř stejný. Téměř stejný antihypertenzivní účinek byl zaznamenán i u pacientů s diabetem a bez diabetu.
Ve dvou otevřených nerandomizovaných rozšířených studiích byla přetrvávající účinnost přípravku Sevikar 40 mg/5 mg prokázána po jednom roce užívání u 49–67 % pacientů.
Olmesartan-medoxomil (léčivá látka přípravku Sevikar)
Olmesartan-medoxomil, který je součástí přípravku Sevikar, je selektivním antagonistou na receptorech typu 1 (AT1) pro angiotenzin II. Olmesartan-medoxomil se rychle přeměňuje na farmakologicky účinný metabolit olmesartan. Angiotenzin II je primárně vazoaktivním hormonem systému renin-angiotenzin-aldosteron a hraje významnou úlohu v patofyziologii hypertenze. Účinky angiotenzinu II zahrnují vazokonstrikci, stimulaci syntézy a uvolňování aldosteronu, stimulaci srdce a reabsorpci sodíku v ledvinách. Olmesartan blokuje vazokonstrikční účinek angiotenzinu II a jeho vliv na sekreci aldosteronu, a to potlačením jeho vazby na AT1 receptor ve tkáních včetně hladké svaloviny cév a nadledvinek. Účinek olmesartan-medoxomilu závisí na zdroji a cestě syntézy angiotenzinu II. Selektivní antagonismus olmesartanu na receptorech pro angiotenzin II (AT1) způsobuje zvýšení hladiny reninu v plasmě, zvýšení koncentrace angiotenzinu I a II a pokles koncentrace aldosteronu v plasmě.
Olmesartan-medoxomil vyvolává při hypertenzi na dávce závislé, dlouhodobé snížení arteriálního krevního tlaku. Hypotenze po první dávce, tachyfylaxe při dlouhodobé léčbě ani reboud hypertenze po náhlém ukončení léčby nebyly zaznamenány.
Při podání jedenkrát denně vyvolává olmesartan-medoxomil u pacientů s hypertenzí účinné a plynulé snížení krevního tlaku po celých 24 hodin. Podání jedenkrát denně způsobuje téměř stejné snížení krevního tlaku jako podání stejného množství celkové denní dávky dvakrát denně.
Při nepřerušované léčbě je maximálního snížení krevního tlaku dosaženo do 8 týdnů po zahájení léčby, i když podstatná část hypotenzivního působení je patrná již po 2 týdnech léčby.
Vliv olmesartan-medoxomilu na mortalitu a morbiditu dosud není znám.
Amlodipin (léčivá látka přípravku Sevikar)
Amlodipin, který je také součástí přípravku Sevikar, je blokátorem kalciových kanálů, což znamená, že potlačuje transport iontů vápníku skrze kanály L-typu, které jsou závislé na potenciálech, přes membrány do srdce a hladké svaloviny. Experimentální data prokazují, že amlodipin se váže na dihydropyridinová i nedihydropyridinová vazebná místa. Amlodipin je relativně selektivní vůči cévám, přičemž na buňky hladké svaloviny cév účinkuje více než na buňky srdečního svalu. Antihypertenzivní účinek amlodipinu se odvozuje od přímého relaxačního působení na hladkou svalovinu arterií, což vede ke snížení periferního odporu a tím i krevního tlaku.
U pacientů s hypertenzí amlodipin způsobuje na dávce závislé, dlouhodobé snížení arteriálního krevního tlaku. Hypotenze po první dávce, tachyfylaxe při dlouhodobé léčbě ani reboud hypertenze po náhlém ukončení léčby nebyly zaznamenány.
Po podání terapeutických dávek pacientům s hypertenzí vyvolává amlodipin účinné snížení krevního tlaku, a to v poloze v leže, v sedě i ve stoje. Dlouhodobé užívání amlodipinu není spojeno s významnými změnami srdeční frekvence nebo hladin katecholaminů v plasmě. U pacientů s hypertenzí a normálními funkcemi ledvin snižují terapeutické dávky amlodipinu renální vaskulární rezistenci a zvyšují rychlost glomerulární filtrace a efektivní průtok plasmy ledvinami, aniž by se měnila filtrační frakce nebo proteinurie.
Ve studiích hemodynamiky u pacientů se srdečním selháním a v klinických studiích založených na námahových testech, kterým byly podrobeni pacienti se srdečním selháním NYHA II-IV, bylo zjištěno, že amlodipin nezpůsobuje zhoršení klinického stavu, což bylo posuzováno podle snášenlivosti cvičení, ejekční frakce levé komory a klinických známek a příznaků.
V placebem kontrolované studii (PRAISE), která byla navržena pro zhodnocení pacientů se srdečním selháním NYHA III-IV léčených digoxinem, diuretiky a ACE inhibitory, bylo prokázáno, že amlodipin nezvyšuje u pacientů se srdečním selháním riziko úmrtí ani celkové riziko mortality a morbidity.
Ve follow up, dlouhotrvající, placebem kontrolované studii (PRAISE-2) s amlodipinem u pacientů se srdečním selháním třídy NYHA III-IV bez klinických příznaků nebo objektivních zjištění naznačujících skryté ischemické onemocnění, při stabilních dávkách ACE inhibitorů, digitalisu a diuretik, neměl amlodipin žádný účinek na celkovou nebo kardiovaskulární mortalitu. U stejné populace byl amlodipin spojován se zvýšeným hlášením plicního edému, navzdory žádným podstatným rozdílům v incidenci zhoršení srdečního selhání ve srovnání s placebem.
Studie léčby prevence infarktu myokardu (ALLHAT)
Randomizovaná dvojitě zaslepená studie morbidity-mortality nazvaná Antihypertensive and Lipid-Lowering Treatment to Prevent Heart Attack Trial (ALLHAT) byla provedena k porovnání novějších léků: amlodipinu 2,5-10 mg/d (blokátor kalciových kanálů) nebo lisinoprilu 10-40 mg/d (ACE inhibitor) jako léků první volby oproti thiazidovým diuretikům, chlortalidonu 12,5-25 mg/d při mírné až středně závažné hypertenzi. Celkem 33357 pacientů s hypertenzí ve věku 55 let nebo starších bylo randomizováno a sledováno v průměru 4,9 let. Pacienti měli alespoň jeden další rizikový faktor ICHS: infarkt myokardu nebo cévní mozková příhoda v anamnéze (>6 měsíců před zapsáním) nebo dokumentovaná jiná aterosklerotická kardiovaskulární onemocnění (celkem 51,5%), diabetes mellitus typu 2 (36,1 %), HDL-C < 35 mg/dl (11,6 %), hypertrofie levé komory diagnostikovaná elektrokadriograficky nebo echokardiograficky (20,9 %), současné kouření cigaret (21,9%).
Primární endpoint zahrnoval fatální ICHS nebo nefatální infarkt myokardu. Mezi léčbou amlodipinem a chlortalidonem nebyl v primárním endpointu žádný významný rozdíl: RR 0,98, 95% CI (0,90-1,07) p=0,65. V sekundárních endpointech byla incidence srdečního selhání (složený kombinovaný kardiovaskulární endpoint) výrazně vyšší ve skupině léčené amlodipinem v porovnání se skupinou léčenou chlortalidonem (10,2 % vs. 7,7 %, RR 1,38, 95% CI [1,25-1,52] p<0,001). V celkové mortalitě však významný rozdíl mezi skupinou léčenou amlodipinem a skupinou léčenou chlortalidonem nebyl (RR 0,96 95% CI [0,89-1,02] p=0,20).
(cs)
|