| salt:hasText
| - Rychlé podání dávky (např. během několika minut) může být spojeno se těžkou hypotenzí včetně šoku a vzácně také se srdeční zástavou, příznaky podobnými účinku histaminu a makulopapulózní nebo erytematózní vyrážkou („syndrom červeného muže“ nebo „syndrom červeného krku“). Aby nedošlo k reakcím souvisejícím s rychlou infuzí, je nutné pro infuzi vankomycinu použít zředěný roztok, který se podává po dobu minimálně 60 minut. Ukončení infuze obvykle vede k rychlému ústupu těchto reakcí (viz bod 4.2. Dávkování a způsob podání a bod 4.8. Nežádoucí účinky).
Z důvodu možné ototoxicity a nefrotoxicity je nutné při použití vankomycinu u pacientů s renální nedostatečností postupovat velmi opatrně a snížit dávku podle stupně renální poruchy. Riziko toxicity významně zvyšuje vysoká koncentrace v krvi a dlouhodobá léčba. Je nutné pravidelně sledovat hladinu v krvi a provádět testy renálních funkcí.
Vankomycin se rovněž nemá používat u pacientů, u nichž dříve došlo ke ztrátě sluchu. V případě použití u těchto pacientů je třeba dávku regulovat, je-li to možné, na základě pravidelného měření hladiny léčiva v krvi. Ztrátě sluchu může předcházet tinnitus.
U starších osob je riziko poškození sluchu vyšší. Zkušenost s jinými antibiotiky ukazuje, že se ztráta sluchu může zhoršovat i po ukončení léčby.
Použití u pediatrických pacientů: U nedonošených dětí a kojenců je vhodné ověřovat požadovanou koncentraci vankomycinu v séru. Současné podávání vankomycinu a anestetik bylo u dětí provázeno erytémem a návaly podobnými reakcím na histamin.
Použití u starších osob: Pokud není dávka upravena (viz bod Dávkování a způsob podání), přirozené snížení glomerulární filtrace související s postupujícím věkem může vést ke zvýšeným koncentracím vankomycinu v séru.
Bezpečnostní opatření
Při dlouhodobém podávání vankomycinu je indikováno pravidelné sledování hladin v krvi, a to zvláště u pacientů s renální dysfunkcí nebo poškozením sluchu a také při souběžném podávání nefrotoxických a ototoxických látek.
Dávky je nutné titrovat na základě hladin v séru. Je třeba pravidelně sledovat hladiny v krvi a provádět testy renálních funkcí.
U pacientů s hraniční renální funkcí a osob starších 60 let je třeba provádět sériové testy sluchových funkcí a hladiny vankomycinu v krvi. U všech pacientů, kterým je léčivo podáváno, je třeba pravidelně provádět hematologické vyšetření, rozbor moči a testy renálních funkcí.
Vankomycin výrazně dráždí tkáně a při nitrosvalovém podání způsobuje nekrózu místa vpichu. Proto je nutné podávat jej intravenózní infuzí. U mnoha pacientů, kterým je podáván vankomycin, se vyskytuje tromboflebitida a bolest v místě vpichu, někdy i v závažné podobě.
Četnost výskytu a závažnost tromboflebitidy lze minimalizovat pomalým podáváním léčiva ve zředěném roztoku (2,5 až 5,0 g/l) a střídáním míst infuze.
Dlouhodobé používání vankomycinu může vést k přerůstání necitlivých organizmů. Pacienta je třeba pečlivě sledovat. Dojde-li během léčby k superinfekci, je nutné provést odpovídající opatření. Ve vzácných případech byla hlášena pseudomembranózní kolitida způsobená C. difficile, která postihuje pacienty léčené intravenózním vankomycinem.
Byly hlášeny případy zkřížené hypersenzitivity. Proto je vankomycin nutné podávat velmi obezřetně u pacientů se známou přecitlivělostí na teikoplanin.
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)