| salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: antagonisté angiotenzinu-II, samotní
ATC kód: C09C A04.
Mechanizmus účinku
Irbesartan je účinně působící, perorálně podávaný, selektivní antagonista receptoru pro angiotenzin‑II (receptor typu AT1). Předpokládá se, že blokuje veškeré účinky angiotenzinu-II zprostředkované AT1 receptorem, a to bez ohledu na zdroj anebo způsob syntézy angiotenzinu-II. Selektivní antagonické ovlivnění angiotenzin‑II (AT1) receptorů vede ke zvýšení hladin plazmatického reninu a angiotenzinu-II a ke snížení koncentrace aldosteronu v plazmě. Samotný irbesartan v doporučených dávkách neovlivňuje významně hladiny draslíku v séru. Irbesartan neinhibuje ACE (kininázu-II), enzym vytvářející angiotenzin‑II a také degradující bradykinin na neaktivní metabolity. Irbesartan nevyžaduje metabolickou aktivaci, aby byl účinný.
Klinická ú č innost:
Hypertenze
Irbesartan snižuje krevní tlak, srdeční frekvenci mění minimálně. Při podávání jednou denně je snížení krevního tlaku závislé na dávce a má tendenci vytvářet plató při dávkách vyšších než 300 mg. Dávky 150-300 mg jednou denně snižují krevní tlak vleže nebo vsedě v nejnižším bodě účinku (tj. za 24 hodiny po podání) průměrně o 8-13/5-8 mm Hg (systolický/diastolický) více, než je tomu u placebo. Nejvýraznějšího snížení krevního tlaku je dosaženo do 3-6 hodin po podání a hypotenzní účinek se udržuje nejméně po dobu 24 hodin. Ještě za 24 hodin po podání doporučovaných dávek dosahoval pokles tlaku krve 60-70% maximálního poklesu diastolického a systolického tlaku. Dávka 150 mg podávaná jednou denně vedla k podobným minimálním a průměrným 24-hodinovým změnám krevního tlaku jako stejná celková dávka rozdělená do dvou jednotlivých denních dávek.
Hypotenzní účinek irbesartanu je patrný do 1-2 týdnů, maximální efekt se objevuje 4-6 týdnů po zahájení terapie. V průběhu dlouhodobé léčby se antihypertenzní účinek udržuje. Po ukončení terapie se krevní tlak postupně vrací k původním hodnotám. Opětovná hypertenze nebyla pozorována.
Hypotenzní účinky irbesartanu a thiazidových diuretik jsou aditivní. U pacientů, u nichž irbesartan sám krevní tlak dostatečně nesnižuje, vyvolá přidání malé dávky hydrochlorothiazidu (12,5 mg) jednou denně další snížení krevního tlaku; to v období minima účinku dosahuje ve srovnání s placebem 7-10/3-6 mmHg (systolický/diastolický).
Účinnost irbesartanu není ovlivněna věkem ani pohlavím. Hypertonici černé pleti reagují na monoterapii pomocí irbesartanu zřetelně slaběji, tak jak tomu je i u ostatních léčivých přípravků ovlivňujících renin-angiotensinový systém. Jestliže se irbesartan podává společně s malou dávkou hydrochlorothiazidu (např. 12,5 mg denně), blíží se reakce hypertoniků černé pleti reakci pacientů bílé pleti. Irbesartan nemá klinicky významný účinek na hladinu kyseliny močové v séru anebo na vylučování kyseliny močové močí.
Snížení krevního tlaku s cílovými titrovanými dávkami irbesartanu 0,5 mg/kg (nízká), 1,5 mg/kg (střední) a 4,5 mg/kg (vysoká) bylo hodnoceno u 318 dětí a mladistvých ve věku 6 až 16 let s hypertenzí nebo s rizikem (diabetici, hypertenze v rodinné anamnéze) během 3-týdenního období. Po třech týdnech průměrné snížení od výchozích hodnot u primární proměnné účinnosti – hodnoty systolického tlaku vsedě (SeSBP), měřené v nejnižším bodě účinku (na konci dávkovacího intervalu - trough) - bylo 11,7 mmHg (nízká dávka), 9,3 mmHg (střední dávka) a 13,2 mmHg (vysoká dávka). Rozdíl mezi těmito dávkami nebyl signifikantní. Korigované průměrné změny hodnoty diastolického krevního tlaku v sedě (SeDBP), měřené v nejnižším bodě účinku (na konci dávkovacího intervalu - trough) byly následující: 3,8 mmHg (nízká dávka), 3,2 mmHg (střední dávka), 5,6 mmHg (vysoká dávka). Po dalších dvou týdnech, kdy pacienti byli opětovně náhodně zařazeni buď do skupiny s léčivým přípravkem nebo do skupiny s placebem, u pacientů na placebu došlo u ke zvýšení SeSBP o 2,4 mmHg a SeDBP o 2,0 mmHg ve srovnání se změnami +0,1, resp. -0,3 mmHg u pacientů na všech dávkách irbesartanu (viz bod 4.2).
Hypertenze a diabetes typu 2 s ledvinovým onemocněním
Studie "Irbesartan Diabetic Nephropathy Trial (IDNT)" ukazuje, že irbesartan zpomaluje progresi ledvinového onemocnění u pacientů s chronickou ledvinovou nedostatečností a zjevnou proteinurií. IDNT byla dvojitě zaslepená, kontrolovaná studie srovnávající morbiditu a mortalitu u nemocných léčených pomocí irbesartanu, amlodipinu a placebo. U 1715 pacientů s hypertenzí a diabetem typu 2, proteinurií ≥ 900 mg/den a s hladinou kreatininu v séru mezi 1,0 - 3,0 mg/dl byl hodnocen dlouhodobý účinek (průměrně 2,6 roku) irbesartanu na vývoj ledvinového onemocnění a na mortalitu z nejrůznějších příčin. Pacientům byly titrovány dávky od 75 mg do udržovací dávky 300 mg irbesartanu, od 2,5 mg do 10 mg amlodipinu nebo placebo dle snášenlivosti.
Pacienti ve všech léčebných skupinách obvykle dostávali mezi 2 a 4 antihypertenzivy (např. diuretika, beta-blokátory, alfa-blokátory) k dosažení předem stanoveného cílového krevního tlaku ≤ 135/85 mmHg nebo snížení systolického tlaku o 10 mmHg, pokud výchozí tlak byl > 160 mmHg. Šedesát procent (60%) pacientů ve skupině placeba dosáhlo tohoto cílového krevního tlaku, zatímco ve skupině na irbesartanu to bylo 76 % a ve skupině s amlodipinem 78 %. Irbesartan významně snížil relativní riziko u hlavního kombinovaného konečného výsledku, kterým byla zdvojnásobená sérová hladina kreatininu, konečná fáze ledvinového onemocnění (ESRD) nebo úmrtí z nejrůznějších příčin. Přibližně 33% pacientů ve skupině léčené pomocí irbesartanu dosáhlo primárního kombinovaného cílového parametru týkajícího se ledvinových funkcí ve srovnání s 39% pacientů ve skupině s placebem a se 41 % pacientů užívajících amlodipin [20% snížení relativního rizika proti placebu (p = 0,024) a 23% snížení relativního rizika ve srovnání s amlodipinem (p = 0,006)]. Při analýze jednotlivých komponentů primárního cílového parametru nebyl pozorován žádný vliv na celkovou mortalitu, byl však zjištěn pozitivní trend ve snížení ESRD a významné snížení dvojnásobných sérových koncentrací kreatininu.
Byla provedena analýza účinku v podskupinách vytvořených podle pohlaví, rasy, věku, trvání diabetu, vstupního krevního tlaku, hladiny kreatininu v séru a albuminurie. U žen a černochů, kteří reprezentovali 32 % resp. 26 % celkové populace ve studii, nebyl prospěch pro ledviny průkazný, třebaže ho interval spolehlivosti nevylučuje. V případě sekundárního cílového parametru fatálních a nefatálních kardiovaskulárních příhod nebyl v rámci celé populace rozdíl mezi dále uvedenými třemi skupinami, ačkoli byl zjištěn zvýšený výskyt nefatálního IM u žen a snížený výskyt nefatálního IM u mužů ve skupině irbesartanu oproti režimu založeném na placebu. Byl zjištěn také zvýšený výskyt nefatálního IM a CMP u žen ve skupině irbesartanu ve srovnání s režimem založeném na amlodipinu, zatímco hospitalizace kvůli srdečnímu selhání byla snížena v celé sledované populaci. Pro tato zjištění u žen však nebylo poskytnuto žádné definitivní vysvětlení.
Studie "Effects of Irbesartan on Microalbuminuria in Hypertensive Patients with Type 2 Diabetes Mellitus (IRMA 2)" dokládá, že 300 mg irbesartanu zpomaluje u pacientů s mikroalbuminurií progresi zjevné proteinurie. IRMA 2 byla placebem kontrolovaná dvojitě zaslepená studie morbidity na 590 pacientech s diabetem typu 2, mikroalbuminurií (30-300 mg/den) a normální funkcí ledvin (hladina kreatininu v séru ≤ 1,5 mg/dl u mužů a < 1,1 mg/dl u žen). Studie sledovala dlouhodobé účinky (2 roky) irbesartanu na progresi klinické (zjevné) proteinurie (rychlost vylučování albuminu močí (UAER) > 300 mg/den a zvýšení UAER o minimálně 30 % ve srovnání s výchozí hodnotou). Předdefinovaný cílový krevní tlak byl ≤ 135/85 mmHg. Za účelem dosažení cílového krevního tlaku byla dle potřeby přidána další antihypertenziva (vyjma ACE inhibitorů, antagonistů receptorů pro angiotensin II a dihydropyridinových vápníkových blokátorů). Podobného krevního tlaku bylo dosaženo ve všech léčených skupinách, avšak méně subjektů ve skupině s 300 mg irbesartanu (5,2 %) než s placebem (14,9 %) nebo se 150 mg irbesartanu (9,7 %) dosáhlo cílového parametru, kterým byla zjevná proteinurie, čímž bylo prokázáno, že podávání vyšších dávek snižuje relativní riziko o 70 % ve srovnání s placebem (p = 0,0004). Během prvních tří měsíců léčby nebylo zjištěné žádné doprovodné zlepšení rychlosti glomerulární filtrace (GFR). Zpomalení progrese onemocnění ke klinické proteinurii bylo patrné již za tři měsíce a pokračovalo celé 2 roky. Regrese k normálním hodnotám albuminurie (< 30 mg/den) byla častější ve skupině s 300 mg irbesartanu (34 %) než ve skupině s placebem (21 %).
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)