| salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: Jiná systémová léčiva onemocnění spojených s obstrukcí dýchacích cest, antagonisté leukotrienových receptorů. ATC kód: R03DC03.
Cysteinyl leukotrieny (LTC4, LTD4, LTE4) jsou vysoce účinné zánětlivé eikosanoidy uvolňované z různých buněk včetně žírných buněk a eosinofilů. Tyto důležité proastmatické mediátory se vážou na cysteinyl leukotrienové receptory (CysLT) přítomné v lidských dýchacích cestách a způsobují účinky na dýchací cesty zahrnující bronchokonstrikci, sekreci hlenu, cévní permeabilitu a mobilizaci eosinofilů.
Montelukast je perorálně aktivní sloučenina, která se váže s vysokou afinitou a selektivitou na CysLT1 receptor. V klinických studiích inhibuje montelukast bronchokonstrikci inhalací LTD4 v dávkách pouhých 5 mg. 2 h po perorálním podání byla pozorována bronchodilatace. Bronchodilatační účinek způsobený beta-agonistou byl aditivní s účinkem způsobeným montelukastem. Léčba montelukastem inhibovala časnou i pozdní bronchokonstrikci následkem zátěže antigenem. Ve srovnání s placebem montelukast snižoval eosinofily v periferní krvi u dospělých i pediatrických pacientů. V jedné oddělené studii léčba montelukastem významně snižovala množství eosinofilů v dýchacích cestách (měřeno ve sputu). U dospělých a pediatrických pacientů stáří 2 až 14 let snižoval montelukast ve srovnání s placebem množství eosinofilů v periferní krvi při zlepšení potlačení astmatu z klinického hlediska.
Ve studiích u dospělých montelukast podávaný v dávce 10 mg jednou denně prokázal oproti placebu významná zlepšení v ranní hodnotě FEV1 (10,4 % versus 2,7 % změny oproti výchozímu stavu), vrcholový expirační průtok AM (PEFR) (24,5 l/min versus 3,3 l/min změny oproti výchozí hodnotě) a významně snižoval celkové použití beta-agonistů (-26,1 % versus -4,6 % změny oproti výchozí hodnotě). Zlepšení pacienty hlášených skóre symptomů ve dne a v noci bylo signifikantně lepší než při použití placeba.
Studie u dospělých prokázaly schopnost montelukastu přispět ke klinickému účinku inhalačních kortikosteroidů (% změny oproti výchozí hodnotě pro inhalovaný beklometason plus montelukast versus beklometason, pro FEV1 : 5,43 % versus 1,04 %; použití beta-agonistů: -8,70 % versus 2,64 %). Ve srovnání s inhalovaným beklometasonem (200 µg dvakrát denně pomocí dávkovacího zařízení) prokazoval montelukast rychlejší počáteční odpověď, i když ve 12-týdenní studii beklometason poskytoval vyšší průměrný léčebný efekt (% změny oproti výchozí hodnotě pro montelukast versus beklometason, FEV1 : 7,49 % versus 13,3 %; použití beta-agonistů: -28,28 % versus -43,89 %). Avšak ve srovnání s beklometasonem dosáhlo vysoké procento pacientů léčených montelukastem podobné klinické odpovědi (například 50 % pacientů léčených beklometasonem dosáhlo zlepšení FEV1 zhruba 11 % nebo více oproti výchozí hodnotě, zatímco stejné odpovědi dosáhlo zhruba 42 % pacientů léčených montelukastem).
Ve 12-týdenní placebem kontrolované studii u pediatrických pacientů stáří 2 až 5 let zlepšoval montelukast podávaný v dávce 4 mg jednou denně parametry snižování astmatu ve srovnání s placebem bez ohledu na současnou potlačující terapii (inhalované/nebulizované kortikosteroidy nebo inhalovaný/nebulizovaný dinatrium-chromoglykát). 60 % pacientů nedostávalo žádnou další potlačující léčbu. Montelukast zlepšoval symptomy během denní doby (včetně kašle, sípání, obtížného dýchání a omezení činnosti) a noční symptomy ve srovnání s placebem. Montelukast též snižoval použití beta-agonistů (užívaných podle potřeby) a zachraňujících kortikosteroidů při zhoršení astmatu ve srovnání s placebem. Pacienti dostávající montelukast měli více dnů bez astmatu než pacienti dostávající placebo. Léčebný účinek byl dosažen po první dávce.
Ve 12-měsíční placebem kontrolované studii pediatrických pacientů stáří 2 až 5 let s mírným astmatem a epizodickými exacerbacemi snižoval montelukast podávaný v dávce 4 mg jednou denně významně (p 0,001) roční četnost epizod exacerbací astmatu (EE) ve srovnání s placebem (1,60 EE versus 2,34 EE). [EE definováno jako 3 po sobě následující dny s denními symptomy vyžadujícími použití β-agonisty nebo kortikosteroidů (perorálních nebo inhalovaných), nebo hospitalizaci pro astma]. Procentuální snížení časné četnosti EE bylo 31,9 % s 95 % CI 16,9, 44,1.
V 8-týdenní studii pediatrických pacientů stáří 6 až 14 let zlepšoval montelukast podávaný v dávce 5 mg jednou denně ve srovnání s placebem významně respirační funkci (FEV1 8,71 % versus 4,16 % změny oproti výchozí hodnotě; AMPEFR 27,9 l/min versus 17,8 l/min změny oproti výchozí hodnotě) a snižoval použití beta-agonistů „podle potřeby“ (-11,7 % versus +8,2 % změny oproti výchozí hodnotě).
Ve 12-měsíční studii srovnávající účinnost montelukastu s účinností inhalovaného flutikasonu na potlačení astmatu u pediatrických pacientů stáří 6 až 14 let s mírným přetrvávajícím astmatem neměl montelukast nižší hodnotu než flutikason při zvyšování procenta dnů bez použití záchrany proti astmatu (RFD). V průměru během 12-měsíčního období léčby procento RFD vzrostlo z 61,6 na 84,0 % ve skupině montelukastu a z 60,9 na 86,7 ve skupině flutikasonu. Rozdíl mezi skupinami procentuálního průměrného vzrůstu LS astmatických RFD byl -2,8 s 95% CI -4,7, -0.9. Montelukast i flutikason též zlepšoval potlačení sekundárních proměnných hodnocených během 12-měsíčního období léčby:
FEV1 vzrostl z 1,83 l na 2,09 l ve skupině montelukastu a z 1,85 l na 2,14 l ve skupině flutikasonu. Rozdíl mezi skupinami ve středním vzrůstu LS FEV1 byl -0,02 l s 95% CI -0,06, 0,02. Střední vzrůst oproti výchozí hodnotě v procentu předpovědi FEV1 byl 0,6 % ve skupině léčené montelukastem a 2,7 % ve skupině léčené flutikasonem. Rozdíl ve středních hodnotách LS pro změnu oproti výchozí hodnotě v procentu předpovědi FEV1 byl -2,2 % s 95% CI -3,6, -0,7.
Procento dnů s použitím beta-agonisty kleslo z 38,0 na 15,4 ve skupině montelukastu a z 38,5 na 12,8 ve skupině flutikasonu. Rozdíl mezi skupinami v středních hodnotách LS pro procento dnů s použitím beta-agonisty byl 2,7 s 95% CI 0,9, 4,5.
Procento pacientů s astmatickým záchvatem (astmatický záchvat se definuje jako období zhoršení astmatu, které si vyžádalo léčbu perorálními steroidy, neplánovanou návštěvu lékaře, návštěvu pohotovosti nebo hospitalizaci) bylo 32,2 ve skupině montelukastu a 25,6 ve skupině flutikasonu; poměr šancí (95 % CI) byl roven 1,38 (1,04, 1,84).
Procento pacientů se systémovým (hlavně perorálním) použitím kortikosteroidů během období studie bylo 17,8 % ve skupině montelukastu a 10,5 % ve skupině flutikasonu. Rozdíl mezi skupinami ve středních hodnotách LS byl 7,3 % s 95% CI 2,9; 11,7.
Významné snížení bronchokonstrikce vyvolané fyzickou námahou (EIB) bylo prokázáno ve 12-týdenní studii u dospělých (maximální pokles FEV1 22,33 % pro montelukast oproti 32,40 % pro placebo; čas do zotavení na hodnotu 5 % výchozí FEV1 44,22 min versus 60,64 min). Tento účinek byl konzistentní po dobu celého období 12-týdenní studie. U pediatrických pacientů ve věku 6 až 14 let bylo též v krátkodobé studii prokázáno snížení EIB (maximální pokles FEV1 18,27 % versus 26,11 %; doba do zotavení do rozmezí 5 % výchozí hodnoty FEV1 17,76 min versus 27,98 min). V obou studiích byl prokázán účinek na konci jednodenního dávkovacího intervalu.
U astmatických pacientů citlivých na aspirin užívajících současně inhalační a/nebo perorální kortikosteroidy vedla léčba montelukastem ve srovnání s placebem k významnému zlepšení potlačení astmatu (FEV1 8,55 % versus -1,74 % změny oproti výchozí hodnotě a pokles celkového použití beta-agonistů -27,78 % versus 2,09 % změny oproti výchozí hodnotě).
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)