| salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: antagonisté angiotenzinu II, jednodušší, ATC kód: C09CA03
Valsartan je perorálně účinný, silný a specifický antagonista receptoru pro angiotensin II (Ang II). Působí selektivně na poddruh receptoru AT1, který je zodpovědný za známé účinky angiotensinu II. Zvýšené hladiny Ang II v plazmě po blokádě receptoru AT1 valsartanem může stimulovat nezablokovaný receptor AT2, který pravděpodobně vyvažuje účinek receptoru AT1. Valsartan neprojevuje žádnou částečnou agonistickou aktivitu na receptoru AT1 a má mnohem (asi 20 000krát) vyšší afinitu pro receptor AT1 než pro receptor AT2. Není známo, že by se valsartan vázal na jiné receptory hormonů nebo je blokoval nebo se vázal nebo blokoval iontové kanály, o nichž je známo, že jsou důležité při regulaci kardiovaskulárního systému.
Valsartan neinhibuje ACE (také známý jako kinináza II), který mění Ang I na Ang II a degraduje bradykinin. Protože nemají vliv na ACE a nepotencují bradykinin nebo substanci P, je nepravděpodobné, že by podávání antagonistů angiotensinu II byly spojeno s kašlem. V klinických studiích, kde byl porovnáván valsartan s inhibitorem ACE byla incidence suchého kašle signifikantně (P<0.05) nižší u pacientů léčených valsartanem než u pacientů léčených inhibitorem ACE (2,6 % oproti 7,9 %). V klinické studii pacientů s anamnézou suchého kašle při léčbě inhibitorem ACE, se kašel objevil u 19,5 % subjektů studie, kterým byl podáván valsartan a 19,0 % subjektů, kterým bylo podáváno thiazidové diuretikem , v porovnání s 68,5 % subjektů, kterým byl podáván inhibitor ACE (P<0,05).
Valsartan Teva 80 mg, 160 mg
Hypertenze
Podání valsartanu pacientům s hypertenzí vede ke snížení krevního tlaku bez ovlivnění frekvence pulzu.
U většiny pacientů dochází po podání jednorázové perorální dávky k nástupu antihypertenzního účinku do 2 hodin a maximálního snížení krevního tlaku je dosaženo do 4-6 hodin. Antihypertenzní účinek přetrvává po dobu 24 hodin po podání dávky. Během opakovaného podávání je zřetelného antihypertenzního účinku dosaženo do 2 týdnů a maximálního účinku je dosaženo do 4 týdnů, a ten při dlouhodobé léčbě přetrvává. Při kombinaci s hydrochlorothiazidem je dosaženo signifikantního dalšího snížení krevního tlaku.
Náhlé vysazení valsartanu nebylo spojeno s návratem hypertenze (rebound) nebo jinými nežádoucími klinickými účinky.
Bylo prokázáno, že u pacientů s hypertenzí, diabetem 2. typu a mikroalbuminurií vedlo podávání valsartanu ke snížení vylučování albuminu močí. Ve studii MARVAL (Micro Albuminuria Reduction with Valsartan- snížení mikroalbuminurie pomocí valsartanu) bylo hodnoceno snížení vylučování albuminu močí (UAE) při podávání valsartanu (80-160 mg/jednou denně) ve srovnání s podáváním amlodipinu (5-10 mg/jednou denně) u 332 pacientů (střední věk: 58 let; 265 mužů) s diabetem 2. typu s mikroalbuminurií (valsartan: 58 μg/min; amlodipine: 55,4 μg/min), s normálním nebo vysokým krevním tlakem a se zachovanou funkcí ledvin (kreatinin v krvi <120 μmol/l). Ve 24. týdnu studie bylo UAE sníženo (p<0,001) o 42 % (–24,2 μg/min; 95 % interval spolehlivosti: –40,4 až –19,1) u skupiny s valsartanem a přibližně o 3 % (–1,7 μg/min; 95 % interval spolehlivosti: –5,6 až 14,9) u skupiny s amlodipinem, a to i přesto, že byly u obou skupin obdobné hodnoty snížení krevního tlaku.
Studie snížení proteinurie při podávání valsartanu, Diovanem redukovaná proteinurie (DROP) dále zkoumala účinnost valsartanu při snížení UAE u 391 pacientů s hypertenzí (krevní tlak=150/88 mmHg) a s diabetem 2. typu, albuminurií (průměr=102 μg/min; 20-700 μg/min) a zachovanou funkcí ledvin (průměrná hladina kreatininu v séru = 80 μmol/l). Pacienti byli randomizováni do skupin užívajících jednu ze 3 dávek valsartanu (160, 320 a 640 mg/jednou denně) a byli léčeni po dobu 30 týdnů. Účelem této studie bylo určení optimální dávky valsartanu pro snížení UAE u pacientů s hypertenzí a s diabetem 2. typu. Ve 30. týdnu došlo k signifikantnímu snížení procentuální změny UAE o 36 % oproti počáteční hodnotě ve s kupině s valsartanem 160 mg (95 % interval spolehlivosti: 22 až 47 %) a o 44 % ve skupině s valsartanem 320 mg (95 % interval spolehlivosti: 31 až 54 %). Byl učiněn závěr, že podávání 160-320 mg valsartanu vedlo ke klinicky relevantnímu snížení UAE u pacientů s hypertenzí a s diabetem 2. typu.
Valsartan Teva 40 mg, 80 mg a 160 mg
Recentní infarkt myokardu
Studie VALsartanu přI Akutním iNfarkTu myokardu (VALIANT) byla randomizovanou, kontrolovanou, mezinárodní, dvojitě zaslepenou studií 14 703 pacientů s akutním infarktem myokardu a známkami, symptomy nebo radiologickým průkazem kongestivního srdečního selhání a/nebo průkazem systolické dysfunkce levé komory (manifestované jako ejekční frakce ≤40 % pomocí radionuklidové ventrikulografie nebo ≤35 % pomocí echokardiografie nebo kontrastní ventrikulární angiografie). Pacienti byli randomizováni během 12 hodin až 10 dní po vzniku symptomů infarktu myokardu k léčbě valsartanem, kaptoprilem nebo kombinací obou. Střední doba léčby byla dva roky. Primárním cílovým parametrem účinnosti byla doba do mortality z jakékoliv příčiny.
Valsartan byl stejně účinný jako kaptopril při snížení mortality z jakékoliv příčiny po infarktu myokardu. Mortalita z jakékoliv příčiny byla podobná u skupiny užívající valsartan (19,9 %), kaptopril (19,5 %) a kombinaci valsartanu s kaptoprilem (19,3 %). Kombinace valsartanu s kaptoprilem nepřinesla další přínos oproti samotnému kaptoprilu. V mortalitě z jakékoliv příčiny nebyl na základě věku, pohlaví, rasy, základní léčby nebo základního onemocnění zjištěn rozdíl mezi valsartanem a kaptoprilem. Valsartan byl účinný také při prodloužení doby do kardiovaskulární mortality, hospitalizace pro srdeční selhání, recidivujícího infarktu myokardu, resuscitované zástavy srdce a nefatálního iktu (sekundární složený cílový parametr) a taktéž snižoval jejich četnost..
Bezpečnostní profil valsartanu byl konzistentní s klinickým průběhem u pacientů léčených pro stav po infarktu myokardu. Při zjišťování funkce ledvin bylo zaznamenáno zdvojnásobení hladiny kreatininu v séru u 4,2 % pacientů léčených valsartanem, u 4,8 % pacientů léčených kombinací valsartanu s kaptoprilem a u 3,4 % pacientů léčených kaptoprilem. K přerušení léčby z důvodu různých typů dysfunkce ledvin došlo u 1,1 % pacientů léčených valsartanem, u 1,3 % pacientů léčených kombinací valsartanu s kaptoprilem a u 0,8 % pacientů léčených kaptoprilem. Vyhodnocení funkce ledvin by mělo být vždy součástí hodnocení stavu pacientů po infarktu myokardu
Nebyl zjištěn rozdíl v mortalitě z jakékoliv příčiny, kardiovaskulární mortalitě nebo morbiditě při podání betablokátorů společně s kombinací valsartanu s kaptoprilem, se samotným valsartanem nebo samotným kaptoprilem. Bez ohledu na léčbu byla nižší mortalita ve skupině pacientů léčených betablokátorem, což naznačuje, známý přínos betablokátoru u této populace byl v této studii zachován.
Valsartan Teva 40 mg, 80 mg a 160 mg
Srdeční selhání
Val-HeFT byl randomizovanou, kontrolovanou, mezinárodní klinickou studií valsartanu v porovnání s placebem, hodnotící morbiditu a mortalitu u 5 010 pacientů s srdečním selháním klasifikovaným podle NYHA jako třída II (62 %), III (36 %) a IV (2 %), kteří užívali obvyklou terapii s LVEF <40 % a měli vnitřní diastolický průměr levé komory (LVIDD) >2,9 cm/m2. Základní terapie zahrnovala inhibitory ACE (93 %), diuretika (86 %), digoxin (67 %) a betablokátory (36 %). Střední doba sledování byla téměř dva roky. Střední denní dávka valsartanu ve studii Val-HeFT byla 254 mg. Studie měla dva primární cílové parametry: mortalitu z jakékoliv příčiny (doba do úmrtí) a složený parametr zahrnující mortalitu a morbiditu srdečního selhání (doba k první příhody morbidity) definovaný jako úmrtí, náhlé úmrtí s resuscitací, hospitalizace pro srdeční selhání nebo podávání intravenózních inotropních nebo vazodilatačních látek po dobu čtyř a více hodin bez hospitalizace.
Mortalita z jakékoliv příčiny byla obdobná (p=NS) u skupiny užívající valsartan (19,7 %) a u skupiny užívající placebo (19,4 %). Hlavním přínosem bylo 27,5 % (95 % interval spolehlivosti: 17 až 37 %) snížení rizika po dobu do první hospitalizaci pro srdeční selhání (13,9 % oproti 18,5 %). Výsledky, které naznačují upřednostnění placeba (kombinovaná mortalita a morbidita byla 21,9 % u placeba oproti 25,4 % ve skupině užívající valsartan) byly pozorovány u pacientů, kteří užívali trojitou kombinaci inhibitoru ACE, betablokátoru a valsartanu.
Přínos s ohledem na morbiditu byl největší u podskupiny pacientů, kteří neužívali inhibitor ACE (n=366). V této podskupině byla mortalita z jakékoliv příčiny při podávání valsartanu signifikantně, o 33 % (95 % interval spolehlivosti: –6 % až 58 %), nižší , než při podávání placeba (17,3 % u valsartanu oproti 27,1 % u placeba) a kombinované riziko mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 44 % (24,9 % u valsartanu oproti 42,5 % u placeba).
U pacientů užívajících inhibitor ACE bez betablokátoru byla mortalita z jakékoliv příčiny (p=nestanoveno) ve skupině užívající valsartan (21,8 %) obdobná jako ve skupině s placebem (22,5 %). Kombinované riziko mortality a morbidity bylo při podávání valsartanu signifikantně, o 18,3 % (95 % interval spolehlivosti: 8 % až 28 %), nižší , než při podávání placeba (31,0 % oproti 36,3 %).
V celé populaci studie Val-HeFT bylo u pacientů léčených valsartanem prokázáno signifikantní zlepšení v třídách NYHA a známek a symptomů srdečního selhání včetně dušnosti, únavy, edému a chropů v porovnání s pacienty, kterým bylo podáváno placebo. Pacienti léčení valsartanem měli v porovnání s placebovou skupinou lepší kvalitu života, což bylo prokázáno změnou skóre kvality života se srdečním selháním podle tzv. Minnesotského dotazníku v průběhu studie. Ejekční frakce byla u pacientů léčených valsartanem v porovnání s placebem signifikantně zvýšena a LVIDD signifikantně snížen při porovnání hodnot ze začátku a konce studie.
Pediatrická populace
Hypertenze
Antihypertenzní účinek valsartanu byl hodnocen ve čtyřech randomizovaných dvojitě zaslepených klinických studiích u 561 pediatrických pacientů od 6 do 18 let věku a u 165 pediatrických pacientů od 1 do 6 let věku. Nejčastějšími výchozími zdravotními příčinami potenciálně vedoucími k hypertenzi u dětí zahrnutých do studií byli nemoce ledvin a močového ústrojí a obezita.
Klinické zkušenosti u dětí ve věku 6 let či starších
V klinické studii zahrnující 261 pediatrických pacientů s hypertenzí ve věku od 6 do 16 let užívali pacienti s hmotností <35 kg 10, 40 nebo 80 mg valsartanu denně (nízké, střední a vysoké dávky) a pacienti s hmotností ≥35 kg užívali 20, 80 a 160 mg valsartanu denně (nízké, střední a vysoké dávky). Po uplynutí 2 týdnů valsartan snížil systolický i diastolický krevní tlak v závislosti na dávce. Celkově všechny tři dávky valsartanu (nízká, střední a vysoká) signifikantně snížily systolický krevní tlak o 8, 10, 12 mm Hg proti počátku, v daném pořadí. Pacienti byli znovu randomizováni buď k pokračování léčby stejnou dávkou valsartanu nebo k převedení na placebo. U pacientů, kteří nadále užívali střední
a vysoké dávky valsartanu, byl systolický krevní tlak na konci dávkového intervalu o -4 a -7 mm Hg nižší než u pacientů užívajících placebo. U pacientů užívajících nízkou dávku valsartanu byl systolický krevní tlak na konci dávkového intervalu podobný jako krevní tlak u pacientů užívajících placebo. Celkově byl na dávce závislý antihypertenzivní účinek valsartanu stejný ve všech demografických podskupinách.
V další klinické studii, která zahrnovala 300 pediatrických pacientech s hypertenzí ve věku od 6 do 18 let byli vhodní pacienti randomizováni k léčbě tabletami valsartanu nebo enalaprilu po dobu 12 týdnů. Děti s hmotností ≥18 kg až <35 kg užívaly valsartan 80 mg nebo enalapril 10 mg; děti s hmotností ≥35 kg až <80 kg užívaly valsartan 160 mg nebo enalapril 20 mg; děti s hmotností ≥80 kg užívaly valsartan 320 mg nebo enalapril 40 mg. Poklesy systolického krevního tlaku byly srovnatelné u pacientů léčených valsartanem (15 mmHg) a enalaprilem (14 mm Hg) (hodnota p pro non-inferioritu <0,0001). Stejné výsledky byly zaznamenány pro diastolický krevní tlak, kde došlo k poklesu o 9,1 mmHg u valsartanu a 8,5 mmHg u enalaprilu.
Klinické zkušenosti u dětí do 6 let věku
U pacientů ve věku od 1 roku do 6 let byly provedeny dvě klinické studie, jedna s 90 pacienty a druhá se 75 pacienty. Do těchto studií nebyly zařazeny děti mladší než 1 rok. V první studii byla účinnost valsartanu potvrzena v porovnání s placebem, nepodařilo se však prokázat dávkovou odpověď. Ve druhé studii vyvolaly vyšší dávky valsartanu výraznější pokles TK, nicméně tendence dávkové odpovědi nedosáhla statistické významnosti a terapeutický rozdíl proti placebu nebyl signifikantní. Z důvodu těchto nesrovnalostí se valsartan v této věkové skupině nedoporučuje (viz bod 4.8).
Evropská agentura pro léčivé přípravky upustila od povinnosti předkládat výsledky studií s přípravkem Valsartan Teva u všech podskupin pediatrické populace se srdečním selháváním a srdečním selháním po nedávno prodělaném infarktu myokardu. Informace o pediatrickém použití viz bod 4.2.
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)