| salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: DALŠÍ SYSTÉMOVÉ PŘÍPRAVKY PRO OBSTRUKČNÍ CHOROBU PLIC, Antagonista leukotrienových receptorů
ATC kód: R03DC03
Cysteinylové leukotrieny (LTC4, LTD4, LTE4) jsou silné zánětlivé eikosanoidy uvolňované z různých buněk, včetně žírných buněk a eosinofilů. Tyto důležité proastmatické mediátory se vážou na cysteinyl leukotrienové (CysLT) receptory, které se nachází v dýchacích cestách člověka a vyvolávají reakce dýchacích cest včetně bronchokonstrikce, sekrece hlenu, vaskulární permeability a zmnožení eosinofilů.
Montelukast je sloučenina aktivní po perorálním podání, která se s vysokou afinitou a selektivitou váže na CysLT1 receptor. V klinických studiích montelukast inhibuje bronchokonstrikci vyvolanou inhalací LTD4 v dávkách již od 5 mg. Bronchodilatace byla pozorována během 2 hodin po perorálním podání. Bronchodilatační účinek vyvolaný beta-agonisty se doplňuje s účinkem vyvolaným montelukastem. Léčba montelukastem inhibuje jak časnou tak pozdní fázi bronchokonstrikce vyvolanou působením antigenu. V porovnání s placebem, jak u dospělých tak dětských nemocných, vyvolával montelukast snížení počtu periferních eosinofilů. V samostatné studii léčba montelukastem významně snížila množství eosinofilů v dýchacích cestách (jak bylo změřeno ve sputu) a v periferní krvi zatímco potlačila klinické příznaky astmatu.
Ve studii u dospělých 10 mg montelukastu v porovnání s placebem jednou denně prokázalo významné zlepšení parametru ranního FEV1 (10,4% proti 2,7% změny z výchozích hodnot). AM vrcholová výdechová rychlost (PEFR) (24,5 L/min, proti 3,3 L/min změny z výchozích hodnot), a významně snížila celkové užívání beta-agonistů (-26,1% proti -4,6% změny z výchozích hodnot). Zlepšení v pacientem udávaném stavu denních i nočních příznaků astmatu bylo významně lepší než u placeba.
Studie u dospělých ukázala schopnost montelukastu doplňovat klinický účinek inhalovaných kortikosteroidů (% změny z výchozích hodnot pro inhalovaný beclomethason plus montelukast proti beclomethasonu navzájem pro FEV1: 5,43% proti 1,04%; užívání beta-agonistů: -8,7% proti 2,64%). V porovnání s inhalovaným beclomethasonem (200 mcg dvakrát denně pomocí spaceru), prokázal montelukast rychlejší počátečnou odpověď, ačkoli na konci 12týdenní studie vykázal beclomethason vyšší průměrný terapeutický účinek (% změny z výchozích hodnot pro montelukast proti beclomethasonu navzájem pro FEV1: 7,49% proti 13,3%; užívání beta-agonistů: -28,28% proti -43,89%). V porovnání s beclomethasonem nicméně vysoké procento nemocných léčených montelukastem docílilo obdobné klinické odezvy (např. 50% nemocných léčených beclomethasonem docílilo zlepšení v parametru FEV1 přibližně 11% nebo více změny z výchozích hodnot, zatímco u nemocných léčených montelukastem docílilo stejné odezvy 42%).
V 12týdenní placebem kontrolované studii dětských nemocných ve věku 2 až 5 let montelukast v dávce 4 mg jednou denně zlepšil ve srovnání s placebem parametry kontroly astmatu bez ohledu na současnou udržovací léčbu (inhalované/nebulizované kortikosteroidy nebo inhalovaný/nebulizovaný kromoglykát sodný). Šedesát procent nemocných nebylo na žádné udržovací léčbě. Montelukast, v porovnání s placebem, zlepšil denní příznaky (včetně kašle, dušnosti, obtížného dýchání a omezení běžných aktivit) jakož i noční příznaky. Montelukast ve srovnání s placebem snížil rovněž užívání beta-agonistů „dle potřeby“ a záchrannou kortikosteroidní léčbu při zhoršení astmatu. V porovnání s placebem měli pacienti užívající montelukast více dnů bez astmatu. Léčebného účinku bylo dosaženo po první dávce.
V 12měsíční, placebem kontrolované studii dětských nemocných ve věku 2 až 5 let s mírným astmatem a epizodickými exacerbacemi montelukast v dávce 4 mg jednou denně, ve srovnání s placebem, významně (p≤0,001) snížil roční četnost exacerbací astmatu (EE) (1,60 EE proti 2,34 EE navzájem). (EE definováno jako ≥ 3 dny po sobě jdoucí s projevy denních příznaků vyžadující užití beta-agonistů nebo kortikosteroidů (perorálních nebo inhalačních), případně hospitalizaci kvůli astmatu). Procentuální snížení četnosti roční EE bylo 31,9% s 95% CI (16,9; 44,1).
V 8týdenní studii u dětských nemocných ve věku 6 až 14 let byl montelukast v dávce 5 mg jednou denně porovnán s placebem; významně zlepšil respirační funkce (FEV1 8,71% proti 4,16% změny z výchozích hodnot; AM PFER 27,9 L/min. proti 17,8 L/min. změna z výchozích hodnot) a snížilo „dle potřeby“použití beta-agonistů (-11,7% proti +8,2% změny z výchozích hodnot).
V 12měsíční studii porovnávající účinnost montelukastu a inhalačního fluticasonu na kontrolu astmatu dětských nemocných ve věku 6 až 14 let s lehkým perzistujícím astmatem nebyl montelukast ve srovnání s fluticasonem horší, pokud se týká zvýšení procenta dnů bez potřebné záchranné léčby (asthma rescue-free days = RFDs). Zprůměrováno na 12měsíční léčbu, procento astma RFDs se ve skupině na montelukastu zvýšilo z 61,6 na 84% a ve skupině na fluticasonu z 60,9 na 86,7%. Rozdíl mezi skupinami LS na zvýšení procenta astma RFDs bylo -2,8 s 95% CI (-4,7; -0,9). Jak montelukast tak fluticason zlepšili rovněž kontrolu astmatu podle druhotných proměnných hodnocených v průběhu 12měsíčního trvání léčby:
• FEV1 se zvýšilo z 1.83 L na 2.09 L ve skupině na montelukastu a z 1.85 L na 2.14 L ve skupině na fluticasonu. Rozdíl mezi skupinami na LS střední zvýšení FEV1 byl -0.02 L s 95% CI -0.06; 0.02. střední zvýšení z výchozích hodnot v % předpovídaného FEV1 bylo 0.6% ve skupině na montelukastu a 2.7% ve skupině na fluticasonu. Rozdíl mezi LS značí změnu z výchozích hodnot v % předpovídaného FEV1 byl -2.2% s 95% CI (-3.6; -0.7).
• procento dnů s beta-agonisty se snížilo z 38.0 na 15.4 ve skupině na montelukastu, a z 38.5 na 12.8 ve skupině na fluticasonu. Rozdíl mezi skupinami LS pro procento dnů užívání beta-agonistů byl 2.7 s 95% CI (0.9; 4.5).
• procento nemocných se záchvaty astmatu (astmatický záchvat definován jako doba zhoršení astmatu vyžadující léčbu perorálními kortikosteroidy a neplánovanou návštěvu lékaře, návštěvu pohotovosti nebo hospitalizaci) bylo 32,2 ve skupině na montelukastu a 25,6 ve skupině na fluticasonu; poměr šancí (95% CI) rovnající se 1.38 (1.04; 1.84).
• procento nemocných na systémové (zejména perorální) léčbě kortikosteroidy v době studie bylo 17,8% ve skupině na montelukastu a 10,5% ve skupině na fluticasonu. Rozdíl mezi skupinami LS byl 7.3% s 95% CI (2.9; 11.7).
Významné snížení námahou indukované bronchokonstrikce (EIB) bylo dokladováno v 12týdenní studii u dospělých (maximální pokles FEV1 22,33% pro montelukast a 32,40% pro placebo; doba do obnovy během 5% výchozí hodnoty FEV1 44,22 min proti 60,64 min). Tento účinek byl v průběhu 12 týdenní studie konzistentní. Snížení EIB bylo prokázáno rovněž v krátkodobé studii dětských nemocných ve věku 6 až 14 let (nejvyšší pokles FEV1 18,27% proti 26,11%; doba do obnovy během 5% výchozí hodnoty FEV1 17,76 min proti 27,98 min). Účinek byl v obou studiích prokazován na konci jednodenního dávkovacího intervalu.
U astmatických pacientů citlivých na aspirin, kteří dostávali inhalační a/nebo perorální kortikosteroidy současně s léčbou montelukastem nebo placebem došlo k významnému zlepšení příznaků astmatu (FEV1 8,55% proti -1,74% změny z výchozích hodnot a snížení celkového užívání beta-agonistů -27,78% proti 2,09% změny z výchozích hodnot).
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)