salt:hasText
| - Obecné . Doxorubicin by měl být podáván jen pod dohledem lékařů se zkušenostmi s cytotoxickou léčbou.
Pacienti by se měli před zahájením léčby doxorubicinem zotavit z akutní toxicity předchozí cytotoxické léčby (jako je stomatitida, neutropenie, trombocytopenie a generalizované infekce)
Systémová clearance doxorubicinu je snížena u obézních pacientů (> 130 % ideální tělesné hmotnosti) (viz bod 4.2 Dávkování a způsob podání, Ostatní zvláštní skupiny pacientů ).
Srdeční funkce. Kardiotoxicita představuje riziko léčby antracykliny, které se může manifestovat časnými (tedy akutními) nebo pozdními změnami.
Časné (akutní) změny . Časná kardiotoxicita doxorubicinu je představována především sinusovou tachykardií a/nebo abnormalitami na EKG, jako jsou nespecifické změny ST úseku a T vlny. Byly popsány také tachyarytmie, včetně předčasných komorových stahů a komorové tachykardie, bradykardie, stejně tak atrioventrikulární a raménkové blokády. Tyto změny většinou nepředznamenávají rozvoj pozdní toxicity, zřídka jsou klinicky významné a obecně nepředstavují důvod k přerušení léčby doxorubicinem.
Pozdní (opožděné) změny. Pozdní kardiotoxicita se většinou objevuje pozdě v průběhu léčby doxorubicinem nebo 2 až 3 měsíce po jejím ukončení, byly však popsány i změny pozdější, několik měsíců až let po ukončení terapie. Pozdní kardiomyopatie se projevuje snížením ejekční frakce levé komory (LVEF) a/nebo příznaky kongestivního srdečního selhání, jako jsou dyspnoe, plicní edém, gravitační otoky, kardiomegalie a hepatomegalie, oligurie, ascites, pleurální výpotek a galop. Byly popsány i změny subakutní, jako je perikarditida/myokarditida. Život ohrožující městnavé srdeční selhání je nezávažnější formou antracykliny vyvolané kardiomyopatie a představuje toxicitu limitující kumulativní dávku léku.
Předtím, než pacienti podstoupí léčbu doxorubicinem, by měly být zhodnoceny jejich srdeční funkce, které pak musí být sledovány po celou dobu terapie, aby se tak snížilo riziko vzniku závažného srdečního postižení. Riziko může být sníženo pravidelným monitorováním LVEF v průběhu léčby s jejím okamžitým přerušením v případě prvního příznaku zhoršení funkce. Příslušné kvantitativní metody pro opakované hodnocení srdečních funkcí (hodnocení LVEF) zahrnují radionuklidovou ventrikulografii (MUGA) nebo echokardiografii (ECHO). Doporučuje se zhodnocení výchozího stavu srdeční funkce pomocí EKG a buď MUGA nebo ECHO vyšetření, hlavně u pacientů s rizikovými faktory pro zvýšenou kardiotoxicitu. Opakované ECHO nebo MUGA zhodnocení LVEF by mělo být prováděno hlavně u vyšších kumulativních dávek antracyklinů. Technika užitá k hodnocení funkcí by měla být konzistentní po celou dobu sledování pacienta.
Pravděpodobnost rozvoje městnavého srdečního selhání, odhadovaná kolem 1 % až 2 % při kumulativní dávce 300 mg/m2, pomalu roste až do celkové kumulativní dávky 450-550 mg/m2, poté se riziko srdečního selhání prudce zvyšuje – nedoporučuje se tedy překračovat maximální kumulativní dávku 550 mg/m2.
Rizikové faktory pro srdeční toxicitu zahrnují aktivní či latentní kardiovaskulární onemocnění, předchozí či současnou radioterapii mediastinální/perikardiální oblasti, předchozí terapii antracykliny nebo antracendiony a současné užívání léku potlačujících srdeční kontraktilitu nebo kardiotoxických léků (např. trastuzumab). Antracykliny včetně epirubicinu by neměly být podávány v kombinaci s dalšími kardiotoxickými léky, pokud nejsou pacientovy srdeční funkce pečlivě monitorovány. Pacienti, kterým jsou podávány antracykliny po ukončení léčby jinými kardiotoxickými agens, zvláště takovými, které mají dlouhý biologický poločas jako je trastuzumab, mohou být také vystaveni zvýšenému riziku rozvoje kardiotoxicity. Biologický poločas trastuzumabu je přibližně 28,5 dne a může přetrvávat v oběhu až po dobu 24 týdnů. Proto by se lékaři měli vyhnout zahájení terapie antracykliny po dobu 24 týdnů po ukončení terapie trastuzumabem, pokud je to možné. Pokud jsou antracykliny podány před tímto časovým intervalem, je doporučeno důkladné monitorování srdečních funkcí.
U pacientů léčených vysokými kumulativními dávkami a u těch s rizikovými faktory musí být srdeční funkce pečlivě sledovány. Kardiotoxicita doxorubicinu se však může projevit i při nižších kumulativních dávkách či u pacientů bez rizikových faktorů.
Děti a adolescenti mají zvýšené riziko rozvoje pozdní kardiotoxicity po léčbě doxorubicinem. Ženy mají vyšší riziko než muži. Ke sledování těchto účinků se doporučuje následné pravidelné sledování srdečních funkcí.
Je pravděpodobné, že toxicita doxorubicinu a ostatních antracyklinů a antracendionů se sčítá.
Hematologická toxicita . Stejně jako ostatní cytotoxické látky, i doxorubicin může vést k myelosupresi. Před každým cyklem terapie doxorubicinem a během něj by měl být vyhodnocen hematologický profil pacienta, včetně diferenciálního počtu bílých krvinek. Hlavním projevem hematologické toxicity doxorubicinu je přechodná na dávce závislá leukopenie a/nebo granulocytopenie (neutropenie), které představují nejčastější akutní toxicitu limitující dávkování tohoto léku. Leukopenie a neutropenie obecně dosahují svého maxima mezi 10. a 14 dnem aplikace. Počet bílých krvinek/neutrofilů se ve většině případů navrací k normálním hodnotám do 21. dne. Může se též objevit trombocytopenie a anémie. Klinické důsledky závažné myelosuprese zahrnují horečku, infekce, sepsi/septikémii, septický šok, krvácení, hypoxii tkání či smrt.
Sekundární leukemie. Sekundární leukemie, s preleukemickou fází či bez ní, byla popsána u pacientů léčených antracykliny (včetně doxorubicinu). Sekundární leukemie je častější, pokud jsou tyto léky podávány spolu s antineoplastickými látkami poškozujícími DNA, v kombinaci s radioterapií či pokud byli pacienti předléčeni cytotoxickými látkami, případně pokud byly dávky antracyklinů postupně zvyšovány. Tyto leukemie mohou mít 1-3letou latenci.
Gastrointestinální. Doxorubicin je emetogenní. Mukozitida/stomatitida se obecně objevují časně po podání léku a pokud jsou závažné, mohou během několika dnů progredovat do slizničních ulcerací. Většina pacientů se z těchto nežádoucích účinků zotaví do třetího týdne terapie.
Jaterní funkce . Hlavní cestou eliminace doxorubicinu je hepatobiliární systém. Před léčbou doxorubicinem a během ní by měla být sledována sérová hladina celkového bilirubinu. Pacienti se zvýšenou hladinou bilirubinu mohou mít nižší clearance léku, která může vést k vyšší celkové toxicitě. U takovýchto pacientů jsou doporučovány nižší dávky (viz bod 4.2 Dávkování a způsob podání, Jaterní dysfunkce ). Pacienti se závažným jaterním postižením by neměli být doxorubicinem léčeni (viz bod 4.3 Kontraindikace).
Účinky v místě aplikace . Aplikace do malé žíly či opakovaná aplikace do téže žíly mohou vést ke vzniku flebosklerózy. Riziko vzniku flebitidy/tromboflebitidy v místě injekce lze snížit dodržováním doporučené metody aplikace (viz bod 4.2 Dávkování a způsob podání).
Extravazace . Extravazace doxorubicinu během intravenózního podání může vést k lokální bolestivosti, závažnému poškození tkání (tvorba puchýřů, závažná celulitida) a nekróze. Pokud se během intravenózního podávání doxorubicinu objeví příznaky či známky extravazace, měla by infuze léku být okamžitě ukončena.
Syndrom lýzy tumoru Doxorubicin může způsobovat hyperurikemii jako důsledek rozsáhlého katabolismu purinů, který doprovází lékem způsobenou rychlou lýzu neoplastických buněk (syndrom nádorového rozpadu). Po zahájení léčby by měly být vyhodnoceny krevní hladiny kyseliny močové, draslíku, vápníku, fosfátu a kreatininu. Hydratace, alkalizace moči a profylaxe alopurinolem k prevenci hyperurikemie mohou snížit riziko možných komplikací syndromu nádorového rozpadu.
Imunosupresivní účinky/zvýšená vnímavost vůči infekcím – podání živých či atenuovaných vakcín pacientům imunokompromitovaným podáním chemoterapeutických agens včetně epirubicinu může mít za následek vážné či fatální infekce. Pacienti užívající epirubicin by se měli vyvarovat vakcinací živou vakcínou. Usmrcené či inaktivované vakcíny mohou být použity, nicméně odpověď na tyto vakcíny může být zmenšená.
Ostatní . Doxorubicin může potencovat toxicitu ostatní protinádorové léčby. Byla popsána exacerbace cyklofosfamidové hemoragické cystitis a zvýraznění hepatotoxicity 6-merkaptopurinu. Též byla popsána postradiační toxicita (myokard, sliznice, kůže a játra).
Stejně jako u ostatních cytotoxických látek byly během léčby doxorubicinem hlášeny případy tromboflebitida a trombembolické příhody, včetně plicní embolie (v některých případech fatální).
Další varování a upozornění pro ostatní způsoby aplikace
Intravezikální podání. Podání doxorubicinu intravezikálně může vést k příznakům chemické cystitida (jako je dysurie, polyurie, nykturie, strangurie, hematurie, bolestivost močového měchýře, nekróza stěny měchýře) a konstrikci měchýře. Obtíže při katetrizaci vyžadují zvláštní pozornost (například uretrální obstrukce rozsáhlým intravezikálním tumorem).
Intraarteriální podání. Intraarteriální podání doxorubicinu (transkatetrová arteriální embolizace) může být použito k lokalizované nebo regionální léčbě primárního hepatocelulárního karcinomu nebo jaterních metastáz. Intraarteriální podání může vést (kromě systémové toxicity kvalitativně srovnatelné s toxicitou pozorovanou po intravenózním podání doxorubicinu) ke vzniku gastroduodenálních vředů (pravděpodobně refluxem léku do arteria gastrica) a ke zúžení žlučovodu sklerotizující cholangitidou vyvolanou lékem. Tento způsob podání může vést k rozsáhlé nekróze perfundované tkáně.
(cs)
|