http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2014/26-Cdo-77-2014/expression/cz/decision/2014/26-Cdo-77-2014/cs">

26 Cdo 77/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a ) D. P., b ) F. P., zastoupených JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hodkovická 767/7, proti žalované městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, IČO 00063941, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 46/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. 29 Co 113/2013-65, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze ( odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, č. j. 29 Co 113/2013-65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ( soud prvního stupně ) ze dne 10. 12. 2012, č. j. 34 C 46/2012-39, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu „ č. 6 o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve 3. podlaží domu v k.ú. Z., ulice Ž. ze dne 6. 2. 2012 “ ( dále též jen „ byt “ nebo „ předmětný byt “ ) a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu předmětného bytu je platná, neboť má všechny zákonem požadované náležitosti a byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c ) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ obč. zák. “ ), podle něhož je třeba postupovat i při dovolacím přezkumu ( srov. § 3076 věta před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ) a že daná výpověď není v rozporu s dobrými mravy. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ) oprávněnými osobami ( účastníky řízení ) za splnění podmínky advokátního zastoupení ( § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), ale není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „ o. s. ř. “ ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovoláním byl zpochybněn závěr odvolacího soudu o platnosti výpovědi z nájmu bytu argumentací, že ustanovení § 711 odst. 2 písm. c ) obč. zák. je v období končící regulace nájemného obsoletní a výpověď daná z tohoto důvodu je tak v rozporu s dobrými mravy. Při řešení této otázky se však odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3105/2013 ), podle které ustanovení § 711 odst. 2 písm. c ) obč. zák. není ani v období po skončení regulace nájemného obsoletním ustanovením, uplatní se zejména u bytů, jež pronajímá obec v rámci zajišťování bytových potřeb svých občanů, a to za nájemné nižší, než by bylo v místě a čase obvyklé. Proto i závěr odvolacího soudu o tom, že dala-li žalovaná žalobcům výpověď podle tohoto zákonného ustanovení, není její postup v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., je správný. Odvolací soud se neodchýlil od názorů dlouhodobě zastávaných v právní praxi ani při posouzení předpokladů výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c ) obč. zák. ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko ze dne 15. 6. 1977, sp. zn. Cpj 11/77, uveřejněné pod číslem 14/78 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod číslem 4, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1310/2012 ). Zpochybnili-li dovolatelé rovněž správnost zjištěného skutkového stavu, uplatnili tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení věci. Ze shora uvedeného plyne, že dovolateli nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. února 2014 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu