http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/7-Tdo-1159-2013/expression/cz/decision/2013/7-Tdo-1159-2013/cs">

7 Tdo 1159/2013-53 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2014 v Brně dovolání obviněného D. V. H. a dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných D. V. Q. a obviněného D. V. H., obě dovolání podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 16/2012, a rozhodl takto : I. Z podnětu dovolání obviněného D. V. H. se ohledně tohoto obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012. Za přiměřeného užití § 261 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012, ohledně obviněného D. V. Q. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012 byli obvinění D. V. Q. a D. V. H. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c ) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchali tím, že od přesně nezjištěné doby do 6. 6. 2012 v rodinném domku v obci P., okr. P.-j., přechovávali destilační baňky, nálevky, zkumavky, tály z varného skla, teploměry, digitální váhy, lakmusové papírky, elektrické jednoplotýnkové vařiče a dále chemické látky, kyselinu chlorovodíkovou, hydroxid sodný, toulen, jód, kyselinu fosforečnou, červený fosfor, a dále za účelem výroby metamfetaminu určeného k distribuci dalším osobám přechovávali nejméně 5.397,6 g hydrochloridu pseudoefedrinu, z něhož mohli získat v závislosti na výsledné čistotě látky až 4.969,6 g hydrochloridu metamfetaminu ( tj. účinné látky pervitinu ), a tohoto jednání se dopustili přesto, že neměli zvláštní povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami a s prekurzory podle § 3a, § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž pseudoefedrin je ve smyslu § 2 písm. c ) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, zařazen do seznamu prekurzorů uvedených v kategorii 1 přílohy přímo použitelných předpisů evropských společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a rady ( ES ) č. 273/2004 o prekurzorech drog a Nařízení rady ( ES ) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekurzory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi. Za uvedený zločin byl obviněný D. V. Q. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný D. V. H. byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále soud rozhodl podle § 101 odst. 1 písm. c ) tr. zákoníku o zabrání věcí uvedených ve výroku rozsudku. K odvolání obou obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013 tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o zabrání věcí podle § 258 odst. 1 písm. e ), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že oba obviněné odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku každého k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro výkon trestu oba obviněné zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněnému D. V. H. uložil podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu deseti let. Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. V. H. prostřednictvím obhájce včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podal také nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou obviněných z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř., protože obviněným byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. K dovolání obviněného D. V. H. : Obviněný D. V. H. především namítl, že orgány činné v trestním řízení dospěly k diametrálně odlišnému závěru pokud jde o hodnocení shromážděných důkazů a posouzení skutku. Státní zástupce shledal, že se tak stalo formou výroby drogy, soud prvního stupně naproti tomu shledal, že k jednání došlo formou přechovávání prekurzoru. Obviněný má proto značné pochybnosti o tom, zda v jeho trestní věci byly shromážděny důkazy, které by bylo možno hodnotit podle § 2 odst. 6 tr. ř. Podle obviněného je potom otázkou, zda mohly soudy obou stupňů bez dalšího dospět k závěru, že skutek je vůbec trestným činem. Obviněný v dovolání tvrdí, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Plzni neodpovídá popisu zákonných znaků trestného činu, pro který byl uznán vinným, tedy zákonným znakům skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c ) trestního zákoníku, zejména pokud obviněný měl spáchat zmíněný zločin přechováváním prekurzoru pro jiného. V této souvislosti obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 242/2010, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že znak „ pro jiného přechovává “ obsažený u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, je třeba vyjádřit ve skutkové větě ve výrokové části rozsudku, neboť právě tento znak odlišuje citovanou skutkovou podstatu od mírněji trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a ) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Znak „ přechovávání pro jiného “ podle názoru obviněného ve skutkové větě chybí a nelze jej dovozovat z jakéhokoliv kontextu, který vyplynul z provedených důkazů. Podle obviněného došlo k podstatnému rozporu mezi skutkovou a právní větou rozsudku nalézacího soudu. Za vadnou obviněný označil i právní větu rozsudku nalézacího soudu, protože ani v ní není označen znak přechovávání prekurzoru pro jiného. Obviněný se domnívá, že ze skutkové věty nelze dovodit ani subjektivní stránku zločinu ve formě úmyslu. Skutkovou větu jako celek proto obviněný označil za nepřesnou a nejednoznačnou zejména proto, že je konstruována tak, že obviněný přechovával veškeré zařízení a prekurzor pro sebe. Obviněný považuje skutek za nesprávně vymezený i proto, že za přechovávané označuje i věci, o nichž se lze domnívat, že měly sloužit k výrobě pervitinu ( destilační baňky, nálevky, zkumavky, tály z varného skla, teploměry, digitální váhy, lakmusové papírky, elektrické jednoplotýnkové vařiče, kyselina chlorovodíková, hydroxid sodný, toluen, jód, kyselina fosforečná, červený fosfor ), neboť použitá právní kvalifikace skutku nesankcionuje přechovávání takových předmětů. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že by čin spáchal ve velkém rozsahu. Obviněný dále vytkl soudům, že popis skutku neodpovídá obsahu provedených důkazů, neboť bylo pouze prokázáno, že se nacházel na místě činu. Nebylo však prokázáno žádné jeho jednání na místě činu a soud v případě důkazní nouze sáhl nepřípustně ke konstatování kolektivní viny. Opakovaně namítl, že naprosto chybí jakákoliv skutková zjištění soudů o tom, jak se choval na místě činu, přičemž jen ze zjištění, že snad byl v domě v P., nestačí k tomu, aby v jeho jednání byl shledán zločin, nehledě k vágnímu a neurčitému popisu skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. V dalším obsahu dovolání obviněný popisuje průběh trestního stíhání s tím, že se soud odchýlil od obžaloby, která tvrdila, že pervitin dokonce vyráběl a konstatoval odlišná skutková zjištění, avšak neuvedl jaká. Obviněný vytkl soudům obou instancí odmítnutí důkazních návrhů obhajoby. Závěr soudů o tom, že právě on přechovával prekurzor, obviněný označil za ničím nepodloženou spekulaci. Obviněný v dovolání tvrdí, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zjistit, kdy se měl v daném místě nacházet a po jakou dobu a současně se jim nepodařilo zjistit žádné individuální jednání nebo chování na místě činu. Pro trestní věc je podle názoru obviněného charakteristická důkazní nedostatečnost, neboť z provedených důkazů nelze dovodit žádné jeho dispozice s prekurzorem ani to, že věděl, že jde vůbec o nějaký prekurzor. Obviněný má za to, že skutek, kterého se měl dopustit tím, že se nacházel na nevhodném místě, kde jiným byl nebo měl být nedovoleně vyráběn pervitin a nacházely se tam ve stejné době věci určené k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky a jedu, přičemž se snad několika málo z těchto věcí mohl i náhodou dotknout a že k tomu mohlo dojít v době, kterou se orgánům činným v trestním řízení přesně nepodařilo zjistit ani určit. Obviněný v dovolání provedl vlastní hodnocení důkazní situace a dospěl k závěru, že jej neusvědčuje žádný důkaz z trestné činnosti. Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že ani on ani spoluobviněný neměli od předmětné nemovitosti u sebe klíče. Obviněný označil uložený trest za neadekvátní a zdůraznil, že nebyly dodrženy zásady, na nichž je vystavěn trestní proces. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012, a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc obviněného D. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby po zrušení obou rozhodnutí ve věci rozhodl sám. Obviněný nesouhlasil s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání. Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání, že dovolací námitky obviněného D. V. H. částečně odpovídají dovolacímu důvodu podle 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. Obviněný totiž namítá, že skutek neměl být posouzen jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c ) tr. zákoníku, neboť nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto zločinu. Poukázal na to, že tento zločin spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. Soud prvního stupně spatřoval naplnění alternativních znaků skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. l, odst. 3 písk. c ) tr. zákoníku v tom, že obviněný neoprávněně přechovával prekurzor a takový čin spáchal ve velkém rozsahu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí reagoval na pochybení krajského soudu, které spočívalo v tom, že v právní větě nevyjádřil spojení ,,pro .jiného “. Zdůraznil však, že uvedená okolnost jednoznačně vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku, a proto na uvedené pochybení není třeba reagovat kasačním rozhodnutím. Státní zástupce se s tímto názorem ztotožnil, neboť z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že přechovávaný prekurzor byl určen k výrobě metamfetaminu a distribuci dalším osobám s tím, že obviněným nebylo prokázáno, že by právě oni vyráběli pervitin. Jestliže se výrobou zabývaly jiné osoby, pro které byl prekurzor v podobě hydrochloridu pseudoefedrinu určen, je zřejmé, že obvinění D. V. H. a D. V. Q. přechovávali prekurzor pro jiného, tedy pro osobu, která bude vyrábět pervitin na zařízení v předmětné nemovitosti. Podle státního zástupce jednání obviněného D. V. H., které spočívalo v tom, že přechovával prekurzor v podobě hydrochloridu pseudoefedrinu v dané nemovitosti, bylo úmyslné. Za přechovávání prekurzoru lze označit jakýkoliv způsob jeho držení. Pachatel nemusí mít prekurzor přímo u sebe, ale postačí, že jej má ve své moci. To, že obviněný měl prekurzor a další věci potřebné k výrobě pervitinu ve své moci, jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování, resp. ze zajištěných stop. Z důkazů vyplynulo, že obviněný se zdržoval v nemovitosti, která nebyla vůbec uzpůsobena k bydlení, protože byla vybavena téměř výhradně jako chemická laboratoř sloužící k výrobě pervitinu. Této okolnosti si oba obvinění museli být vědomi, neboť charakter vybavení nemovitosti, zejména mohutná ventilace procházející celým domem, nedovolují učinit jiný závěr, než že dům sloužil pro „ vaření “ pervitinu. Pokud krajský soud při použití zásady in dubio pro reo dovodil, že obviněný D. V. H. ani spoluobviněný D. V. Q. nevyráběli pervitin, je naprosto zřejmý závěr o tom, že přechovávali hydrochlorid pseudoefedrinu. Podle názoru státního zástupce proto nepřichází v úvahu, že by skutek měl být posouzen jako jiný trestný čin, případně, že by neměl být vůbec posouzen jako trestný čin. Státní zástupce poukázal na to, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně mohl být závěr soudu o tom, že prekurzor byl určen pro výrobu, kterou se bude zabývat jiná osoba, vyjádřen pregnantněji, např. užitím trpného rodu ve slovním spojení „ z něhož mohli získat v závislosti na výsledné čistotě látky až 4.969,6 gramů hydrochloridu metamfetaminu “, takže mohlo být uvedeno „ z něhož mohlo být získáno v závislosti na výsledné čistotě látky až 4.969,6 g hydrochloridu metamfetaminu “. Skutek byl správně popsán i s vyjmenováním věcí určených k výrobě pervitinu, když samotné přechovávání takových věcí by mohlo být právně posouzeno jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku, v případě, že by nebylo prokázáno, že osoba přechovávající tyto předměty bude sama výrobcem pervitinu. Odvolací soud konstatoval, že znění § 283 tr. zákoníku sice s věcmi nepočítá, avšak v tomto případě zvažoval tzv. faktickou konzumpci, neboť věci včetně prekurzoru nalezené v domě sloužily k výrobě pervitinu. Bylo však příhodnější zvažovat vztah subsidiarity namísto faktické konzumpce. Odchylné posouzení však nemá žádný vliv na právní kvalifikaci jednání obviněných. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný D. V. H. v P., po jistou blíže neurčenou dobu přechovával zařízení určené k výrobě pervitinu, chemikálie určené k výrobě této drogy, ale hlavně zajištěný prekurzor, který byl určen k další výrobě pervitinu. Hodnocení důkazů v posuzované trestní věci odpovídá zásadám uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy, na rozdíl od obviněného, hodnotily důkazy nejen jednotlivě, ale ve vzájemných souvislostech. V rozhodovacím procesu soudy neopomněly provést a zvážit žádný důkaz. Nedošlo ani k porušení zásad spravedlivého procesu, jak obviněný naznačil v dovolání. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů, s nimiž nesouhlasil, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které pokud ho usvědčovaly, označil za nedostatečné, proti tomu, že soudy neprovedly ještě další dokazování a proti trestu, který označil za neadekvátní. Tyto námitky neodpovídají dovolacímu důvodu, který obviněný zvolil pro svoji dovolací argumentaci. Dovolání je koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. V. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud neodmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Shledal přitom, že dovolání je částečně důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „ jiné nesprávné hmotně právní posouzení “. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání ( § 265r odst. 7 tr. ř. ), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Právně relevantní námitkou je námitka obviněného, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí napadeného dovoláním i řízení, které mu předcházelo, posuzuje Nejvyšší soud podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě, kdy bylo konáno řízení, které mu předcházelo ( ex tunc ). Zákon zde tzv. nova, tj. nové skutečnosti a nové důkazy nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem obnovy řízení ( srov. rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr. ). Přitom skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Protože východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je popis skutku obsažený ve výroku rozhodnutí ve věci samé, které bylo napadeno dovoláním, popřípadě popis skutku rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů, dovolací soud přezkoumal popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně ( dále zpravidla jen : „ popis skutku “ ). Z popisu skutku je zřejmé, že obvinění D. V. H. a D. V. Q. přechovávali v něm vyjmenované věci a dále za účelem výroby metamfetaminu určeného k distribuci dalším osobám přechovávali nejméně 5.397,6 g hydrochloridu pseudoefedrinu, z něhož mohli získat v závislosti na výsledné čistotě látky až 4.969,6 g hydrochloridu metamfetaminu ( tj. účinné látky pervitinu ). V tzv. právní větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obvinění neoprávněně přechovávali prekurzor a takový čin spáchali ve velkém rozsahu, čímž spáchali zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c ) tr. zákoníku. Tento zločin spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. Pachatel tohoto činu bude potrestán odnětím svobody na osm až dvanáct let nebo propadnutím majetku. Judikatura vychází z názoru, že výrok rozsudku o právním posouzení skutku ( tzv. právní věta ) není oddělitelný ve smyslu ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. od popisu skutku ve výroku o vině ( tzv. skutkové věty ) – srov. rozh. č. 11/1973 Sb. rozh. tr. Dovolací soud při přezkoumání věci musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, který je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutkové věty zmíněného rozsudku je zřejmé, že obvinění „ přechovávali za účelem výroby metamfetaminu určeného k distribuci dalším osobám hydrochlorid pseudoefedrinu, z něhož mohli získat v závislosti na výsledné čistotě látky až 4.969,6 g hydrochloridu metamfetaminu ( tj. účinné látky pervitinu )“. Formulace skutkové věty odpovídá tomu, že obvinění nepřechovávali prekurzor pro sebe, ale k výrobě pervitinu. Jednání obou obviněných je popsáno jako přípravné jednání výroby drogy. Soudy neučinily skutkové zjištění, že obvinění neoprávněně přechovávali prekurzor pro jiného ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku. To ostatně vyplývá z právní věty rozsudku soudu prvního stupně i jeho odůvodnění, v němž není zmínka o tom, že by obvinění neoprávněně přechovávali prekurzor pro jiného. V tomto směru ani soud prvního stupně ani soud odvolací neprovedly žádné dokazování. Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, považuje za formální pochybení, které podle něj nesnižuje sílu skutkového závěru krajského soudu to, že v právní větě neuvedl znak „ pro jiného “ a odůvodnil, proč není i za této situace nutno rušit výrok o vině a doplnit právní větu o spojení „ pro jiného “ ( str. 7 odůvodnění rozsudku ). Tento názor je nesprávný. Jestliže přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i tím, že pachatel pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed, je nutno v právní větě uvést i znak „ pro jiného “, za předpokladu, že tento znak vyplývá z popisu skutku, tedy skutkové věty rozsudku. Právní kvalifikace skutku je nesprávná. Soudy kvalifikovaly skutek jako dokonaný trestný čin, a to zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c ) tr. zákoníku, ačkoliv jednání obviněného D. V. H. popsané ve výroku o vině, má znaky přípravného jednání, tedy přípravy, která je podle § 283 odst. 5 tr. zákoníku trestná. Skutková a právní věta napadeného rozsudku jsou ve vzájemném rozporu. Přestože soudy obou stupňů oproti obžalobě neposoudily skutek jako neoprávněnou výrobu drogy, skutek ve skutečnosti popsaly jako přípravu k výrobě metamfetaminu ( arg. „ za účelem výroby metamfetaminu určeného k distribuci dalším osobám “ ). V úvahu nepřichází ani kvalifikace skutku jako trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku, protože tento trestný čin je ve vztahu subsidiarity k trestnému činu podle § 283 tr. zákoníku. Obviněný uplatnil v dovolání řadu námitek proti skutkovým zjištěním soudů, proti hodnocení důkazů i proti úplnosti dokazování, které jsou přehledně zmíněny výše. Tyto námitky svým obsahem nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. a dovolací soud se proto jimi nezabýval. Nejvyšší soud po přezkoumání shledal, že rozhodnutí napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012, ohledně obviněného D. V. H. Za přiměřeného užití § 261 tr. ř. zrušil zmíněná rozhodnutí také ohledně obviněného D. V. Q., protože i tomuto obviněnému prospívá důvod, z něhož dovolací soud rozhodl ve prospěch obviněného D. V. H., který podal dovolání ( beneficium cohaesionis ). Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z titulu beneficia cohaesionis ( dobrodiní souvislosti ) se tento výrok týká i obviněného D. V. Q. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně se při novém projednání a rozhodování věci vypořádá se všemi námitkami obviněného D. V. H., který uplatnil v dovolání, kterými se dovolací soud vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. nemohl zabývat. Přitom je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí. Protože bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení po přikázání věci dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch ( § 265s odst. 1, 2 tr. ř. ) K dovolání nejvyššího státního zástupce : Nejvyšší státní zástupce opírá své dovolání o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř. a namítá, že obviněným byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V dovolání uvedl, že Vrchní soud v Praze se ztotožnil s tím, jak provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně, včetně z nich plynoucích skutkových zjištění, stejně tak s právním posouzením jednání obou obviněných. Současně za zcela správný označil výrok o zabrání věci. K jinému názoru však dospěl, pokud jde o výroky o trestech odnětí svobody a vyhoštění u obou obviněných. Krajský soud podle jeho názoru nevyvodil odpovídající závěry z polehčujících okolností, absence přitěžujících okolností i dosavadní bezúhonnosti obviněných. Zdůraznil, že obvinění pervitin nevyráběli, ale pouze přechovávali prekurzor pro další výrobu a distribuci, přičemž prekurzor byl zadržen policejními orgány a nebyl použit k výrobě pervitinu, takže tento konečný produkt se nedostal mezi uživatele a nemohl být zdrojem zisku pro obviněné nebo jiné osoby. Tyto skutečnosti podle názoru vrchního soudu významně ovlivnily ve prospěch obviněných závažnost jejich jednání. Soud prvního stupně také nedostatečně přihlédl k možnostem nápravy obviněných, kteří v době činu dosáhli věku 22 a 23 let a trestná činnost byla jejich prvním vybočením z jinak řádného života. Odvolací soud vyložil ve prospěch obviněných i jejich kladné hodnocení chování z vazební věznice. Okolnosti případu a poměry obviněných vedly odvolací soud k závěru, že ukládání trestu odnětí svobody v trestní sazbě stanovené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku, tedy v sazbě od 8 do 12 let, je nepřiměřeně přísné a že nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Proto odvolací soud zvolil postup uvedený v § 58 odst. 1 tr. zákoníku a za dostatečný označil trest odnětí svobody v trvání 4 let a pro výkon takto uloženého trestu zařadil oba obviněné do mírnějšího typu věznice. Trest vyhoštění neměl být obviněnému D. V. Q. uložen, neboť v jeho případě měl být zájem na spojování rodin nadřazen skutečnosti, že obviněný na území České republiky není pracovně zařazen s tím, že pouze tato podmínka vylučující uložení trestu vyhoštění nebyla splněna. U obviněného D. V. H. dospěl sice k závěru, že byly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění, protože tento obviněný neměl v době rozhodování krajského soudu povolen trvalý pobyt na území České republiky, avšak výměru tohoto trestu označil za nepřiměřeně přísnou. Úvahy, které byly důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, odvolací soud vložil i do úvah o trestu vyhoštění u obviněného D. V. H. a zohlednil tak, že pseudoefedrin jako prekurzor pro výrobu pervitinu se do vlastního výrobního procesu dané drogy vůbec nedostal. Proto v konečném důsledku vrchní soud uložil obviněnému D. V. H. vedle trestu odnětí svobody trest vyhoštění na dobu 10 let. Aplikaci moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované trestní věci je třeba hodnotit jako věcně nesprávnou, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro užití tohoto výjimečného institutu. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu, nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici tímto zákonem stanovené. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku na ,,výjimečné “ okolnosti případu ani na „ mimořádné “ poměry pachatele, ale již z označení tohoto ustanovení je zřejmé, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Z toho logicky vyplývá, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé spodní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit její význam, proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele přísný ( srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 2411966-III. Sb. rozh. tr. ). Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života, apod. ( srov. přiměřeně rozh. č. II/1967 Sb. rozh. tr. ). Užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno ( rozh. č. 1/1965 Sb. rozh. tr. ). V posuzované trestní věci odvolací soud odůvodnil uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby poukazem na skutečnost, že obvinění pervitin ani prekurzor nevyráběli, ale pouze přechovávali pro další výrobu a distribuci a že prekurzor byl policejními orgány zadržen a nebyl použit k vlastní výrobě pervitinu, takže se tento konečný produkt nedostal mezi uživatele. Ve prospěch obou obviněných vyložil rovněž jejich příznivé hodnocení z vazební věznice a nízký věk. Tyto skutečnosti však nemohou odůvodnit mimořádný moderační postup odvolacího soudu. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že obvinění byli uznáni vinnými přechováváním prekurzoru a nikoli výrobou pervitinu. Vrchní soud v Praze dokonce zmínil, že obvinění ho měli přechovávat za účelem výroby pervitinu. Státní zástupce odmítl argument odvolacího soudu, že prekurzor byl zadržen policejními orgány, nebyl použit k vlastní výrobě pervitinu, a proto se pervitin nedostal mezi uživatele. Obvinění se ocitli v situaci, kdy dům, v němž byl vyráběn pervitin, byl hlídán policií. Proto v něm prekurzor určený k výrobě pervitinu ponechali a snažili se uniknout pozornosti policejních hlídek. Pouze v důsledku zásahu policie tedy nedošlo k dokonání zamýšleného záměru, tedy k výrobě dalšího pervitinu a jeho distribuci mezi další osoby. Ani skutečnost, že obvinění v době činu dosáhli věku 22 a 23 let a jejich předchozí trestní bezúhonnost nejsou žádnou mimořádnou okolností, neboť prvá z nich ani nesplňuje polehčující okolnost, jak má na mysli smysl ustanovení § 41 písm. f ) tr. zákoníku, druhá z nich je zcela běžná polehčující okolnost. Skutečnost, že k výrobě pervitinu nedošlo a tento se nedostal mezi další osoby, není proto mimořádnou okolností, která by snižovala nebezpečnost jednání obviněných, ale pouze okolností, kterou obvinění nijak neovlivnili. Totéž platí i o tom, že obvinění jsou pozitivně hodnoceni vazební věznicí. Podle státního zástupce to svědčí o jejich dobrých resocializačních možnostech, nikoliv však o výjimečnosti jejich osob ve vztahu ke spáchanému skutku. Vzhledem ke spáchání trestného činu ve velkém rozsahu, nelze mít za to, že povaha a závažnost trestného činu a ohrožení bezpečnosti společnosti je tak málo intenzívní, že výrazně vybočuje z obvyklých případů obdobných trestných činů a že by tyto měly odůvodnit shovívavý postup při trestání. Trest uložený pod spodní hranici zákonné trestní sazby se jeví jako zcela neadekvátní spáchanému činu. Odvolací soud podcenil závažnost samotného skutku a výměrou trestu tak bagatelizoval závažnost poměrně sofistikované drogové kriminality. Ve světle uvedených úvah je možné zpochybnit i argumenty, které vedly Vrchní soud v Praze ke zrušení trestu vyhoštění u obviněného D. V. Q. a k jeho zmírnění u obviněného D. V. H. Protože nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, je takto uložený trest trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a je tím naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013 sp. zn. 11 To 83/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b ) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci ve veřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c ) tr. ř.]. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací uvedl v odůvodnění rozsudku ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, že zjistil u obou obviněných pochybení ve výrocích o trestech odnětí svobody a trestech vyhoštění. K výrokům o trestech uvedl, že krajský soud sice správně dospěl k závěru, že oběma obviněným polehčuje jejich dosavadní bezúhonnost a absence přitěžujících okolností, avšak nevyvodil z těchto skutečností odpovídající závěry. Dostatečně nezohlednil, že obvinění pervitin ani prekurzor ( pseudoefedrin ) nevyráběli, ale pouze přechovávali pro další výrobu a distribuci. Nelze také přehlédnout, že prekurzor byl policejními orgány zadržen a nebyl tak použit k vlastní výrobě pervitinu a konečný produkt se proto nedostal mezi uživatele a nebyl ani zdrojem zisku obviněných nebo jiné osoby. Podle odvolacího soudu tyto skutečnosti významně ovlivňují závažnost jednání obviněných. Soud prvního stupně také dostatečně nepřihlédl k možnostem jejich nápravy, když obvinění dosáhli v době skutku věku 22, resp. 23 let a projednávaná trestná činnost byla jejich prvním vybočením z jinak řádného života. Jejich malá míra narušenosti je zjistitelná i z pozitivního hodnocení, které na obviněné zpracovali příslušní pracovníci vazební věznice a dokládají dobré resocializační možnosti obou obviněných. Nalézací soud nepostupoval důsledně podle zákonných kritérií pro ukládání trestu vymezených v § 39 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku. Okolnosti případu a poměry obviněných, vedly vrchní soud k závěru o tom, že ukládání trestu odnětí svobody v trestní sazbě stanovené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku, tedy v rozpětí od 8 do 12 roků, je nepřiměřeně přísné a že nápravy obviněných lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Odvolací soud proto postupoval podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, který umožňuje uložit trest odnětí svobody snížený pod dolní hranici trestní sazby. Při úvaze o výměře trestů byl odvolací soud vázán omezením podle v § 58 odst. 3 písm. b ) tr. zákoníku, tedy tím, že výměra trestu nemůže být nižší než tři roky. Za zcela přiměřené všem okolnostem případu i osobám obviněných vrchní soud pokládal pro oba obviněné tresty odnětí svobody v trvání čtyř roků. Rozhodl dále, že náprava obviněných bude vzhledem k jejich minimální narušenosti lépe zajištěna ve věznici s dozorem, a proto oba obviněné podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do zmíněného mírnějšího typu věznice. Vrchní soud zjistil pochybení také pokud jde o tresty trestů vyhoštění. Tento trest neměl být uložen obviněnému D. V. Q., a obviněnému D. V. H. měl být uložen v kratší výměře. Obviněný D. V. Q. má na území České republiky povolen trvalý pobyt do 26. 10. 2021 a v České republice žijí také jeho nejbližší příbuzní, a to matka a bratr, kteří zde podnikají. Obviněný byl krátce před svým zadržením propuštěn z pracovního poměru ve společnosti Škoda Mladá Boleslav, a.s., avšak zmínění příbuzní mu nabízeli možnost jeho zapojení do svých výdělečných aktivit. Podle § 80 odst. 3 písm. c ) tr. zákoníku se trest vyhoštění neuloží, jestliže má pachatel na území České republiky trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení tohoto trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Vrchní soud přisvědčil odvolacím námitkám tohoto obviněného, protože zájem na spojování rodin musí být nadřazen skutečnosti, že obviněný není nyní na území České republiky zaměstnán. Krajský soud sice správně argumentoval, že všechny podmínky zmíněné v § 80 odst. 3 písm. c ) tr. zákoníku musí být splněny současně, avšak je třeba respektovat také základní zásady pro ukládání trestů, mezi něž patří i přiměřenost trestních sankcí podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu je uložení trestu vyhoštění vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřiměřené, a proto neuložil tomuto obviněnému trest vyhoštění. U obviněného D. V. H. vrchní soud dospěl k závěru, že podmínky pro uložení trestu vyhoštění jsou naplněny i s přihlédnutím k vylučujícím podmínkám podle § 80 odst. 3 písm. c ) tr. zákoníku. Tento obviněný měl povolený pobyt na území České republiky do 9. 3. 2013 a další pobyt mu již nebyl umožněn. Trvalý pobyt na území České republiky pokládá vrchní soud za natolik významnou a zásadní, a proto vycházel z ustanovení § 80 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že soud musí přihlédnout k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Vrchní soud dospěl k závěru, že uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou je nepřiměřeně přísnou trestní sankcí a že k nápravě obviněného postačí trest vyhoštění na dobu 10 roků. Podle § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ustanovení § 58 tr. zákoníku upravuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Podle § 58 odst. 3 tr. zákoníku při snížení trestu odnětí svobody podle odstavců 1 a 2 nelze uložit trest a ) pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň dvanáct let, b ) pod tři léta, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň osm let, c ) pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět let. Nejvyšší soud zjistil, že obecně byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody u obou obviněných. Odvolací soud vzal správně v úvahu, že obvinění pervitin ani pseudoefedrin, tedy prekurzor nevyráběli, pouze prekurzor přechovávali pro další výrobu pervitinu. V návaznosti na učiněná skutková zjištění šlo o přípravné jednání. Příprava k trestnému činu je méně závažná než dokonaný trestný čin. Za konkrétních okolností, když odvolací soud zvážil okolnosti případu i poměry obou obviněných, je zřejmé, že jde jen o míru, v jaké odvolací soud mimořádně snížil oběma obviněným tresty odnětí svobody. Lze proto učinit závěr, a to v návaznosti na právní kvalifikaci skutku, že tresty odnětí svobody uložené každému z obviněných ve výměře čtyř roků, pro jejichž výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem jsou tresty kratšího trvání, jimiž by bylo možno dosáhnout nápravy obou obviněných, a že ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k okolnostem a poměrům obviněných, z nichž vycházel odvolací soud při ukládání trestů odnětí svobody, by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené v § 283 odst. 3 tr. ř. bylo pro oba obviněné nepřiměřeně přísné. Uložené tresty odnětí svobody proto nejsou tresty uložené mimo trestní sazbu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř. nebyl naplněn. Jestliže dovolatel v závěru odůvodnění dovolání uvedl, že ve světle uvedených úvah ( tedy úvah, které se týkají trestů odnětí svobody ) je možné zpochybnit argumenty, které vedly Vrchní soud v Praze ke zrušení trestu vyhoštění u obviněného D. V. Q. a k jeho zmírnění u obviněného D. V. H., Nejvyšší soud dodává, že mimořádné snížení trestů odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku nelze aplikovat na tresty vyhostění ukládané podle § 80 tr. zákoníku. Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních v neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. ledna 2014 Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek