http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/30-Cdo-1014-2013/expression/cz/decision/2013/30-Cdo-1014-2013/cs">

30 Cdo 1014/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce R. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jiřím Záveským, advokátem se sídlem v Jičíně, Lidické náměstí 50, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 94/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, č. j. 22 Co 524/2011 – 55, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v napadeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2011, č. j. 27 C 94/2010 – 35, v zamítavém výroku o věci samé, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 96.000,- Kč, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 4.125,- Kč a co do zbytku tohoto zamítavého výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce v žalobě uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o obnově řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 44 Nt 1901/2009 ( dále jen „ předmětné řízení “ ). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost proti měnící části rozsudku dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a ) č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ), a proti potvrzující části rozsudku z § 237 odst. 1 písm. c ) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. a z důvodu uvedených v § 241 a ) odst. 2 písm. a ), b ) o. s. ř. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 ( viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. ). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Především je třeba uvést, že dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 4.125,- Kč. K podání dovolání proti rozsudku v tomto rozsahu však není žalující strana subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalující straně žádná újma způsobena a žalobce tedy nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu není žalobce subjektivně legitimován k podání dovolání v tomto rozsahu a dovolání bylo podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b ) o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud navíc uvádí, že námitka žalobce o procesním pochybení odvolacího soudu, jenž měl žalobci odňat právo na podání dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., tím, že potvrdil část výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které došlo k zamítnutí žaloby co do částky 96.000,- Kč, přestože zvýšil přiznanou nemajetkovou újmu o 4.125,- Kč, vychází nejspíš z mylného pochopení výroku odvolacího soudu, jenž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé zamítavé části, tedy v té části, ve které nedošlo ke změně uložením povinnosti žalované zaplatit žalobci dalších 4.125,- Kč. Dovolání nelze shledat přípustným ani v rozsahu, ve kterém směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé ve zbývajícím rozsahu, tedy v rozsahu, ve kterém nedošlo k jeho změně. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné ( § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http ://nalus.usoud.cz ). Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné ( z povahy věci ) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Námitka žalobce, že mu bylo odňato právo vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu, představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř., k němuž nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. zásadně přihlížet ( srov. § 237 odst. 3 o. s. ř. ), s výjimkou situace, že by se jednalo o otázku zásadně významnou z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ. Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. ( dále jen „ OdpŠk “ ), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ( tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ). Nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění proto napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce pro nepředložení otázky zásadního právního významu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. V rozsahu, v jakém směřuje dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné. Nákladový výrok totiž není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10 ). V tomto rozsahu bylo dovolání podle § 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítnuto. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 4. září 2013 JUDr. František Ištvánek předseda senátu