http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/28-Cdo-3285-2013/expression/cz/decision/2013/28-Cdo-3285-2013/cs">

28 Cdo 3285/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. Ch., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem v Třinci, Husova 401, proti žalovanému P. L., zastoupenému JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1516/33, o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 260/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2013, č. j. 15 Co 896/2012-537, takto : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému, k rukám JUDr. Josefa Fojtíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 11.858 Kč. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 6. 2012, č. j. 14 C 260/200-420, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 1. 2008 do zaplacení a na nákladech řízení 190.292 Kč a dále uložena povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 9.481 Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Učinil tak v řízení o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že na základě ústní dohody mezi Ing. J. M. a žalovaným P. L. v březnu roku 2006 předal Ing. J. M. žalovanému dne 26. 4. 2006 v hotovosti částku 300.000 Kč, jakožto zálohu na kupní cenu vozidla Tatra T815 s tím, že o převzetí této částky vystavil žalovaný téhož dne příjmový doklad. Podle žalobce k uzavření následné kupní smlouvy o koupi nákladního vozidla T815 mezi Ing. J. M. a žalovaným nedošlo. Z toho důvodu požadoval Ing. J. M. vrácení složené zálohy ve výši 300.000 Kč. Žalovaný tuto částku žalobci ani jeho právnímu předchůdci nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 11. 2007 byla pohledávka postoupena z Ing. J. M. na žalobce. Předmětem žaloby je tak zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, kterého se žalobce domáhá z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vzal za prokázáno, že dne 26. 4. 2006 společnost Top – montáže s. r. o., za kterou jednal Ing. J. M., předala žalovanému částku 300.000 Kč jako zálohu na zamýšlenou koupi vozidla pro tuto společnost, přičemž kupní smlouva uzavřena nebyla. Ing. M. byl při provozování podniku této společnosti pověřen ( nejméně ) organizačním zajišťováním nákupu vozidel, což žalovaný věděl, nadto objektivně existovala plná moc k zastupování společnosti Ing. M. udělená dne 28. 11. 2005. Věc posoudil podle ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák., podle něhož kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle odvolacího soudu ustanovení § 15 obch. zák. upravuje zákonné zastoupení podnikatele, aniž by zákon obsahoval omezení týkající se poměru takové osoby k podnikateli, nemusí jít tedy o osobu v zaměstnaneckém ani v obdobném poměru k podnikateli. Odvolací soud vyslovil, že při organizačním zajišťování nákupu vozidel obvykle dochází k předběžným jednáním o možné koupi a s tím úzce souvisí předávání záloh na zamýšlenou koupi, když jinak by organizační zajišťování nákupu vozidel nemohlo dojít naplnění. Podle odvolacího soudu je zcela obvyklé, že při takových obchodních jednáních je záloha předem požadována a plněna, proto při takové činnosti při provozování podniku je obvyklé i placení záloh na zamýšlenou koupi. Odvolací soud dospěl k závěru, že Ing. M. při předání částky 300.000 Kč žalovanému jednal jako zákonný zástupce společnosti Top-Montáže s. r. o. podle § 15 odst. 1 obch. zák. Dále uvedl, že závěr o jednání Ing. M, jako zástupce společnosti se uplatní i při posouzení podle plné moci udělené mu společností T-M dne 28. 11. 2005. Tato plná moc objektivně existovala, nepovažoval tedy za významné, zda v okamžiku předání částky žalovanému byla známa. Dodal, že pokud by Ing. M. udělené zmocnění překročil, na vázanosti zmocnitele jeho jednáním bez dalšího by se nic nezměnilo. Věc posoudil rovněž ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 věty druhé o. z. s tím, že ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému a podle § 451 odst. 1 o. z. s tím, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Odvolací soud zaujal názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení jako majetkového prospěchu vzniklého z právního důvodu, který odpadl, neboť kupní smlouva, k níž byla záloha přijata, se neuskutečnila ( § 451 odst. 2 o. z. ) je aktivní věcná legitimace. Tato legitimace vyplývá z hmotného práva a ten, kdo se vydání majetkového prospěchu domáhá, musí být nositelem subjektivního práva, jehož ochrany se domáhá. Podle odvolacího soudu stranou zamýšlené kupní smlouvy byla společnost Top-Montáže s. r. o. a nikoli její zástupce Ing. M., proto pouze společnosti Top - Montáže s. r. o. vznikla práva a povinnosti ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení. Vyslovil závěr, že pokud se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení jako nároku vzniklého původně postupiteli Ing. M., pak není dána jeho aktivní věcná legitimace, neboť Ing. M. z tohoto závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení právo na vydání peněžitého plnění nevzniklo. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně otázky, která dosud nebyla vyřešena. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávný závěr, že svědek Ing. J. M. je nevěrohodný, proto k jeho výpovědi nelze přihlížet. Tento závěr odporuje podle dovolatele ustanovení § 132 o. s. ř. a judikatuře Nejvyššího soudu, zabývající se zjišťováním skutkového stavu, neboť soud pouze z důvodu vztahu svědka k věci či k účastníkům řízení nemůže bez dalšího dovodit, že k sdělením svědka nebude přihlížet, tedy nemůže paušálně dovozovat, že svědek vypovídá nepravdivě. Závěr odvolacího soudu o nevěrohodnosti svědka Ing. J. M. je také v rozporu s dřívějšími zjištěními Okresního soudu v Novém Jičíně, ve Frýdku - Místku a Krajského soudu v Ostravě a je pro dovolatele závěrem neočekávaným a nepředpokládaným. Odvolací soud se tedy nesprávně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 579/2005, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009 či sp. zn. 25 Cdo 4477/2010. Dále vytýkal odvolacímu soudu nesprávný závěr, že svědkyně M. M. je nevěrohodná, proto k její výpovědi nepřihlížel. Zde uplatňoval obdobné námitky jako u svědka Ing. J. M. a odkazoval na shodnou judikaturu dovolacího soudu. V dovolání poukazoval na nerovné postavení účastníků řízení, které spatřoval ve způsobu, jakým odvolací soud vedl výslechy svědka Ing. J. M. a svědkyně M. M. na rozdíl od výslechů ostatních svědků. Nerovnost účastníků dovolatel spatřoval též ve skutečnosti, že odvolací soud nevyslechl svědka M. G., svědčícího před soudem prvního stupně ve prospěch dovolatele. Rovněž namítal, že odvolací soud se zjednodušeným, formalistickým výkladem slov ,,Mikulík Jan/TOP-Montáže s. r. o. “, uvedených na příjmovém pokladním dokladu ze dne 26. 4. 2006, nesprávně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/06. Tvrdil, že skutečnou vůlí Ing. M. bylo, že předal žalovanému částku 300.000 Kč. V dovolání také dovozoval, že v případě použití v písemném úkonu či v jiném písemném projevu formulace a pojmů, které lze vykládat rozdílným způsobem, je třeba je vykládat v neprospěch toho, kdo je takto písemně použil ( napsal ), resp. kdo je písemně použil ( napsal ) jako první. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4637/2009. Podle dovolatele odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, nesprávně posoudil soustavu nepřímých důkazů a skutečností z nich zjištěných, ze kterých vyplývá, že tvrzení žalobce je absolutně pravdivé a zcela odpovídající skutečnosti, a že tedy svědek Ing. J. M. dne 26. 4. 2013 za sebe a nikoli tedy společnost TOP - Montáže, s. r. o. předal žalovanému částku 300.000 Kč jako zálohu na kupní cenu vozidla Tatra 815. Dovolatel tvrdil, že odvolací soud tedy nepostupoval v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nepřihlédl ke všem důkazům, provedeným před soudy obou stupňů. Dále dovolatel namítal, že vznesl námitku podjatosti, kterou senát odvolacího soudu posoudil jako zcela nedůvodnou, s tímto odůvodněním postupoval podle § 15b odst. 2 o. s. ř. a ve věci samé rozhodl. Nadále proto setrvává na své námitce podjatosti všech členů senátu odvolacího soudu s tím, že v jeho věci rozhodovali vyloučení soudci a rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudců. Dovolatel navrhl změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že bude potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit dovolateli náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Nebudou-li shledány dovolacím soudem podmínky pro změnu rozhodnutí, navrhl dovolatel zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Dále navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s odůvodněním, že dovolatel napadá v dovolání zejména způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Podle žalovaného se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uváděl, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena, dále v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. “Dovolatel v dovolání podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 zaujal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem ( opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. ) nelze ( ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 ) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel poukazoval v dovolání, na danou věc nedopadají. Dovolací soud dodává, že odvolací soud uváděl své hodnocení v souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědecké výpovědi svědka Ing. M. Pak ovšem nastupují důsledky podle ustanovení § 132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí každý důkaz zvlášť a všechny důkazy ve vzájemných souvislostech. Pokud odůvodnění odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje, a dovolací soud nemá důvod k odlišnému hodnocení závěrů odvolacího soudu, pak nelze odvolacímu soudu upřít diskreční pravomoc při hodnocení jednotlivých důkazů, jmenovitě věrohodnosti svědecké výpovědi. Jestliže dílčí závěr odvolacího soudu týkající se písemného důkazu, je odvolacím soudem hodnocen určitým způsobem právě v souvislosti s dalšími důkazy a skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, nelze postup odvolacího soudu považovat za nesprávný výklad procesního práva. Dovolatel dále podal žalobu pro zmatečnost, kterou spojoval se skutečností, že v jeho věci rozhodovali vyloučení soudci a napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudců. Námitce, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, je vyhrazena žaloba pro zmatečnost [srov. § 229 odst. 1 písm. e ) o. s. ř.]. K tomu Nejvyšší soud zaujal názor, že k tzv. zmatečnostem uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e ) o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout jen u přípustného dovolání ( srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř. ), výtka zmatečnosti tedy přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby zahrnovala otázku procesního práva splňující kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2171/2013 ). Dovolatel, který ( jak uvedeno shora ) „ dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí “, nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není přípustné ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ). Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné. Dovolací soud proto shledává, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá ( § 243c odst. 1, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( § 243f odst. 3 o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. prosince 2013 JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu