http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/25-Cdo-11-2013/expression/cz/decision/2013/25-Cdo-11-2013/cs">

25 Cdo 11/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně GE Money Auto, a.s., IČO 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15, proti žalovanému JUDr. J. G., soudnímu exekutorovi, se sídlem Exekutorského úřadu Sokolov, U Divadla 341, zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 182/2006 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č.j. 62 Co 127/2009-122 , takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.083,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Jíry, advokáta, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění : Žalobkyně se domáhala náhrady škody po žalovaném, který jako soudní exekutor pověřený provedením exekuce proti povinnému M. F. zahrnul do soupisu movitých věcí osobní automobil Škoda Octavia náležející žalobkyni, a následně jej zpeněžil v dražbě. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č.j. 9 C 182/2006-60 , uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 131.400,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 64.600,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný prostřednictvím svých zaměstnanců v bytě povinného v rámci soupisu movitých věcí dne 1. 10. 2004 sepsal a zajistil osobní vůz tovární značky Škoda Octavia 1,6 LX. Dne 18. 10. 2004 žalobkyně písemně sdělila žalovanému, že je vlastnicí zajištěného vozidla, jak vyplývá z leasingové smlouvy, kterou k tomuto sdělení připojila, a zároveň jej vyzvala k vrácení předmětu leasingu do rukou uživatele. Dne 10. 12. 2004 podala u Okresního soudu v Karviné vylučovací žalobu, která byla z důvodu vydražení věci ( 13. 5. 2005 ) zamítnuta. Soud konstatoval, že žalovaný exekutor je ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimován ( § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. , exekučního řádu ). Dospěl k závěru, že za škodu vzniklou žalobkyni odpovídá, neboť svým jednáním porušil tzv. prevenční povinnost, když prokazatelně byl žalobkyní informován o existenci vlastnického práva, které vylučovalo výkon rozhodnutí prodejem předmětné věci, a proto neměl přistupovat k dražbě tohoto vozidla. Žalovaný v daném případě nemusel ani vyčkat rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě, neboť žalobkyně mu své vlastnické právo k předmětné věci věrohodným způsobem doložila. Výše škody odpovídá obvyklé ceně předmětného vozidla ke dni dražby dle znaleckého posudku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80 , k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 25. 1. do 2. 6. 2006 zamítl, jinak v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Dále uvedl, že pokud žalovaný měl k dispozici takovou závažnou informaci, že vozidlo nebylo ve vlastnictví povinného, proti němuž byla exekuce vedena, pak ji zcela jistě neměl ponechat bez povšimnutí a postupem podle § 265 odst. 2 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu měl vozidlo ze soupisu exekucí postižených věcí vyjmout. Žalovanému se podle soudu nepodařilo zprostit se odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 exekučního řádu , když od doby, kdy byl o vlastnickém právu žalobce informován, do provedení dražby uběhlo bezmála půl roku, a žalovaný tak měl dostatečný časový prostor pro to, aby vozidlo ze soupisu movitých věci vyřadil, bylo tedy v jeho možnostech vzniklé škodě zabránit. Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č.j. 25 Cdo 901/2010-110 , zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení; jinak dovolání odmítl. Uzavřel, že k zahrnutí osobního motorového vozidla do soupisu movitých věci v rámci exekuce došlo v souladu s tehdejší zákonnou úpravou ( exekuční řád ve znění účinném ke dni provedení exekuce, tj. 1. 10. 2004 ), jelikož při provádění soupisu na místě samém a ani posléze nebylo možné po exekutorovi požadovat, aby se zabýval námitkami ze strany třetí osoby, že je postižen majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící provedení exekuce. Jednání žalovaného jako soudního exekutora nelze považovat za odporující zákonu, není tudíž splněn zákonný předpoklad odpovědnosti spočívající v porušení právní povinnosti. Aplikace § 415 obč. zák. není namístě, neboť postup podle tohoto zákonného ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Odvolací soud poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 62 Co 127/2009-122 , jímž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že se žaloba zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že zahrnutí předmětného vozidla do soupisu movitých věcí odpovídalo tehdejší právní úpravě, jelikož žalovaný nebyl oprávněn zabývat se námitkami třetí osoby, že exekucí je postižen majetek, k němuž má tato osoba právo vylučující provedení exekuce. Předpoklady odpovědnosti žalovaného exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu ve znění účinném ke dni 1. 10. 2004 ( dále opět jen „ exekuční řád “ ), neboť žalovaný při výkonu exekuční činnosti postupoval v souladu se zákonem. Aplikace § 415 obč. zák. by přicházela v úvahu jen v případě absence konkrétní právní úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ), uplatňujíc dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a b ) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, k němuž došlo ze strany žalovaného, ačkoli jsou soudy primárně povinny poskytovat těmto základním právům jednotlivce ochranu, a dále že nesprávně posoudil možnost aplikace § 415 obč. zák. Namítá, že právě absence konkrétní zákonné úpravy postupu exekutora v případě, že třetí osoba uplatní své právo nepřipouštějící exekuci k věcem zahrnutým do soupisu v exekučním řádu odůvodňovala možnost aplikace § 415 obč. zák. Dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05, I. ÚS 752/04, I. ÚS 2048/11, III. ÚS 292/07 a rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci sp. zn. 7 Tdo 977/2010 s tím, že nesprávným postupem exekutora ( žalovaného ) bylo porušeno její základní, ústavně garantované právo vlastnit majetek. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání označuje argumentaci žalobkyně za účelovou a nerespektující zjištěný skutkový stav. Podotýká, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný obdržel informaci o podání vylučovací žaloby. Rozhodnutí Ústavního soudu , na něž žalobkyně odkazuje, se na danou věc nevztahují, vycházejí ze zcela odlišného skutkového i právního stavu. Názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho kasačním rozhodnutí, jímž se odvolací soud řídil, považuje za správný a navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 ( dále opět jen „ o. s. ř. “ ) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. , není však důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Podle § 3028 odst. 1 ve spojení s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů. O porušení povinnosti tzv. generální prevence zakotvené ustanovením § 415 , lze – jak konstatoval dovolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí – uvažovat pouze v případě neexistence konkrétní právní úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje ( srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001 , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1212 ). Pokud byl dodržen postup stanovený speciální právní normou, je aplikace § 415 obč. zák. vyloučena. Podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb. ( exekučního řádu ) ve znění účinném v rozhodné době ( tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012 ) exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena ( odst. 1 ). Exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat ( odst. 2 ). Odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu ( tj . zákona č. 82/1998 Sb. ) tím není dotčena ( odst. 3 ). Odpovědnost exekutora za škodu je dána pouze tehdy, pokud exekutor při výkonu exekuční činnosti postupoval v rozporu s předpisy tuto činnost upravujícími, jde tedy o odpovědnost objektivní, nevyžadující zavinění, jejím předpokladem však je porušení právní povinnosti exekutorem [srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti ( exekuční řád ). Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 92; též rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci sp. zn. 25 Cdo 901/2010 ]. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku v této věci podrobně vyložil zákonnou úpravu ( účinnou v rozhodné době ) postupu exekutora při exekuci prodejem movitých věcí v případě uplatnění námitky třetí osoby, že je exekucí postižen majetek, k němuž má tato osoba právo exekuci nepřipouštějící. Tehdejší právní úprava sice neumožňovala exekutorovi rozhodovat o námitkách osob uplatňujících k věcem zahrnutým do soupisu právo nepřipouštějící exekuci, zatímco novelizace exekučního řádu s účinností od 1. 11. 2009 založila pravomoc ( a povinnost ) exekutora k rozhodování o těchto námitkách ( srov. § 68 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009 ), novelizací exekučního řádu však došlo pouze ke změně ( rozšíření ) rozhodovací pravomoci exekutora ve věcech, v nichž byl podle dřívější úpravy oprávněn rozhodovat toliko soud. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že dřívější právní úprava postup exekutora v případě uplatnění práva nepřipouštějícího exekuci vůbec neupravovala, a proto bylo namístě posoudit postup žalovaného z hlediska dodržení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Pokud dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu v dovolání citovaná, není výklad zákonného postupu exekutora, resp. jeho oprávnění a povinností při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, jak jej provedl ( vázán právním názorem dovolacího soudu ) odvolací soud , se závěry Ústavního soudu v rozporu. Ostatně Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 6. 2009 . sp. zn. III. ÚS 292/07 , na něž dovolatelka rovněž odkazuje, v rámci úvah o možnosti porušení ústavně garantovaných práv jednotlivce v rámci exekučního řízení uvedl, že „ vedením exekuce nevhodným způsobem je soudní exekutor bezpochyby s to zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob ( zejména do práv ve smyslu čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny ). Pochybí-li soudní exekutor a nebude-li se řídit zákony, příp. pokyny věřitele, má zde zásadní význam i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 exekučního řádu. “ Jestliže tehdejší právní úprava postupu exekutora v exekučním řízení ukládala exekutorovi především zabezpečení rychlého a efektivního průběhu exekuce ( § 46 odst. 1 exekučního řádu ), přičemž nepokračovat v exekučním řízení mohl pouze, byla-li exekuce soudem odložena nebo zastavena nebo ( viz § 46 odst. 3 exekučního řádu ) byla-li uspokojena pohledávka oprávněného a současně uhrazeny náklady exekuce ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007 ). Žádná z těchto situací v posuzovaném případě nenastala. Na rozdíl od výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti nebo prodejem podniku ( § 336i odst. 1 a § 338v odst. 1 o. s. ř. ) nepředstavovalo v rozhodném období podání vylučovací žaloby překážku provedení exekuce. Je proto správný závěr, že postup žalovaného v posuzovaném případě odpovídal zákonu, a proto nedošlo k naplnění zákonného předpokladu objektivní odpovědnosti exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu. Obecný poukaz na ústavní ochranu vlastnického práva, jež je zákonnou úpravou pravomocí exekutora v zájmu ochrany majetkových práv oprávněných z exekučních titulů prolomena, na uvedených závěrech nic nemění. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení odvolacího soudu , a nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ) a b ) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolatelka sama, ač formálně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. písm. a ) o. s. ř. , žádnou vadu řízení nenamítá], Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. , tak, že procesně neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 8.083,- Kč včetně 21 % DPH ( § 7 bod 5 ve spojení s § 8 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 a § 2, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 137 odst. 3 o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí ( exekuci ). V Brně dne 29. ledna 2014 JUDr. Robert Waltr předseda senátu