http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/30-Cdo-2264-2012/expression/cz/decision/2012/30-Cdo-2264-2012/cs">

30 Cdo 2264/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobců a ) J. B., a b ) M. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1 ) O. J., a 2 ) M. J., zastoupenými JUDr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa 1225, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003 , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 8. prosince 2011, č.j. 19 Co 453/2010-311, takto : Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011, č.j. 19 Co 453/2010-311, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Mladé Boleslavi ( dále již „ soud prvního stupně “ ) rozsudkem ze dne 20. října 2008, č.j. 5 C 220/2003-103, zamítl žalobu na určení, že „ žalobci jsou vlastníky domu čp. 762 na st. 1829, s t. 1829 o výměře 379 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, st. 1830/2 o výměře 24 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, st. 1830/3 o výměře 160 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, st. 1831/2 o výměře 45 m2 – zastavěná plocha, 1832/1 o výměře 159 m2 – zahrada, st. 1832/4 o výměře 45 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, 1832/5 o výměře 20 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, vše v KÚ M. H., zapsáno na LV č. 1590 pro obec a k.ú. M. H., zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav “ ( výrok I. ) [dále již „ předmětné nemovitosti “], a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ( výrok II. ). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze ( dále již „ odvolací soud “ ) usnesením ze dne 28. května 2008, č. j. 19 Co 169/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesplnění povinnosti o poučení účastníků podle ustanovení § 118a ) odst. 3 o. s. ř. a soudu prvního stupně uložil doplnění dokazování. Rovněž soud prvního stupně zavázal, aby přihlédl k ustálené soudní praxi, dle které nelze pouhým odkazem na ustanovení § 3 odst. 1. obč. zák. o dobrých mravech odepřít právo na soudní ochranu vlastnického práva žalobou určovací. Po dalším řízení Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 11. června 2010, č.j. 5 C 220/2003-265 , žalobu opětovně zamítl ( výrok I. ), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ( výrok II. ). Soud prvního stupně poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení svého vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c ) o. s. ř., dospěl k následujícím zjištěním. Původními vlastníky předmětných nemovitostí byli oba žalobci. Dne 23. března 1999 si žalobce a ) půjčil od J. M. částku 1,980.000,- Kč se smluvním úrokem 10% měsíčně, a tyto peníze poskytl panu N. ze společnosti CORBUS s. r. o. a Ing. S. ze společnosti EMANS s. r. o. Dne 16. 7. 1999 byla mezi žalobcem a ) a J. M. uzavřena smlouva o půjčce na částku 3,385.000,- Kč. Dále týž den byla uzavřena zástavní smlouva mezi žalobci a J. M. na předmětné nemovitosti, k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce a rovněž byla téhož dne uzavřena i kupní smlouva mezi žalobci a J. M. o převodu vlastnictví předmětných nemovitostí. Kupní cena byla dohodnuta na částku 5,385.000,- Kč. V čl. V. kupní smlouvy si účastníci ujednali možnost odstoupení od této smlouvy v případě, že do 13. 9. 1999 bude uhrazen prodávajícími dluh ve výši 3,385.000,- Kč. Proto bylo dohodnuto, že do 14. 9. 1999 nebude podán návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch kupujícího J. M. Ten byl zapsán jako vlastník na základě této kupní smlouvy až ke dni 11. 10. 1999. Dne 6. 9. 2001 uzavřeli žalobci a J. M. dohodu o způsobu vypořádání zbytku kupní ceny ve výši 2,000.000,- Kč. Dále žalobci v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 108/2000 , uzavřeli s J. M. ( tam v postavení žalobce ) smír, v němž se zavázali vyklidit předmětné nemovitosti do tří měsíců od právní moci usnesení. Žalovaní se stali vlastníky nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené s J. M. dne 4. 12. 2002 formou notářského zápisu za kupní cenu 3, 200.000,- Kč, když prodej zprostředkovala realitní kancelář ADRIA Mladá Boleslav. Žalovaní ještě před uzavřením kupní smlouvy jednali s žalobci, kteří jim koupi předmětných nemovitostí doporučili a dokonce žalovaným prodali část zařízení domu. Teprve v létě 2003 žalobce a ) žalovaným naznačil, že má podezření o tom, že ho J. M. podvedl a že ho budou žalovat. Současně doporučil, aby se k žalobě připojili i žalovaní. U Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl následně veden spor pod sp. zn. 5 C 212/2003 mezi žalobci a J. M. o určení vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem. Žaloba byla zamítnuta, přičemž důvodem byla skutečnost, že J. M. v průběhu sporu předmětné nemovitosti prodal a řízení bylo vedeno proti osobě již nezapsané jako vlastník předmětných nemovitostí. Žalobci tak přestali mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Soud prvního stupně dovodil, že sporná kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a J. M. není neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., když žalobci se podle této smlouvy chovali, vyklidili prodané nemovitosti, přijali doplatek kupní ceny a o určení svého práva začali usilovat až po několika letech. Navíc žalované neupozornili na to, že se cítí být stále vlastníky nemovitostí. Vyhovění žalobě by tak podle soudu prvního stupně bylo tvrdým opatřením a odporujícím dobrým mravům i popírající právní jistoty. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze ( dále již „ odvolací soud “ ) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil ( jako věcně správné rozhodnutí ) rozsudek soudu prvního stupně ( výrok I. ) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ( výrok II. ). Odvolací soud převzal skutkový závěr o věci soudu prvního stupně jen částečně, když po doplnění dokazování dospěl k závěru, že sporná kupní smlouva ze dne 16. 7. 1999 byla uzavřena současně s uzavřením zástavní smlouvy k zajištění nároku J. M. ze smlouvy o půjčce ve výši 3,385.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že výše sjednané kupní ceny odpovídala závazku ze smlouvy o půjčce navýšeného o 2,000.000,- Kč, a neodpovídala tak vůbec obvyklé ceně všech nemovitostí, neboť ta se v roce 1999 nezjišťovala ( cena nemovitostí byla dodatečně zjištěna pro účely výpočtu daně z převodu nemovitostí na 9,000.000,- Kč ), a dále vzhledem k tomu, co bylo ujednáno v čl. V. smlouvy o odložení práva podat návrh na vklad až do doby po marném uplynutí splatnosti půjčky, jakož i s ohledem na okolnosti, jež předcházely uzavření kupní smlouvy ( sdělení žalobce, že není schopen půjčku včas uhradit ) a dále s přihlédnutím na následné chování účastníků kupní smlouvy nejméně do roku 2001, považoval odvolací soud za nepochybné, že pravým účelem uzavření kupní smlouvy nebylo získání předmětných nemovitostí J. M. do vlastnictví koupí. Stimulem k uzavření kupní smlouvy bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu, tedy splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitostí, pokud by půjčka nebyla včas uhrazena. Odvolací soud proto dovodil, že takové ujednání představuje podle svého obsahu tzv. propadnou zástavu, která je pro rozpor s účelem zákona podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná a odkázal na příslušnou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu. V uvedeném smyslu považoval závěr soudu prvního stupně o platnosti sporné kupní smlouvy za nesprávný. Dále konstatoval, že vzhledem k tomu, co bylo v řízení zjištěno a k okolnostem, jež předcházely uzavření kupní smlouvy žalovanými, zejména ke skutečnosti, že žalovaní získali informace o prodeji z nabídky realitní kanceláře, že prodávající byl v té době zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí a především, že žalovaní se informovali přímo u žalobců ( o nichž věděli, že nemovitosti dříve vlastnili ) o svém úmyslu koupit nemovitosti a nebyla jim poskytnuta žádná informace svědčící o pochybnostech vlastnického práva prodávajícího, pak se chovali nepochybně dostatečně obezřetně natolik, aby při procesu uzavírání kupní smlouvy s tím, kdo byl v té době zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník, byli oprávněně v dobré víře, že vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 4. prosince 2002 řádně nabyli. Pak je třeba poskytnout žalovaným ochranu v tom, že se dobré víry v tomto případě právem dovolávají a takto jejich nabytému právu jako novým vlastníkům je třeba poskytnout i proti původním vlastníkům ochranu, neboť jiné rozhodnutí by, s ohledem na zjištěné okolnosti, které uzavření kupní smlouvy v roce 2002 předcházely, nebylo souladné s obecnou představou o spravedlivém rozhodnutí. Na podporu svého právního závěru odvolací soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 77/2000, I. ÚS 143/07 a zejména na nález ÚS ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 a zejména pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1258/2011. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci ( dále již „ dovolatelé “ ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. a dovolací důvod spatřují v ust. § 241a odst. 2 písm. b ). Za otázky zásadního právního významu dovolatelé považují následující čtyři otázky : 1 ) zda platí při převodu nemovitostí zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, 2 ) zda v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem lze uplatnit princip nabytí vlastnického práva od nevlastníka v dobré víře, 3 ) zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem kupní smlouvou od nevlastníka a 4 ) zda lze upřít vlastníkům nemovitostí ochranu jejich vlastnického práva odkazem na jeho nabytí v dobré víře jejich pozdějšími držiteli. Dovolatelé uvádí, že odvolací soud posoudil tyto otázky odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a odkázali na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, 31 Odo 1424/2006 a 30 Cdo 2010/2011, z nichž vyplývá závěr, že při absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem se princip nabytí vlastnického práva v dobré víře neuplatní a že vlastnické právo k nemovitostem nelze nabýt od nevlastníka. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedli, že nepoukazuje na nějaké nové skutečnosti, ale pouze vytrhává z kontextu celého soudního řízení ty skutečnosti a důkazy, které svědčí ve prospěch dovolatelů. Bez jakýchkoli důkazů pak dovolání řeší nedostatek dobré víry žalovaných, když tuto skutečnost mohli dovolatelé podrobit dokazování před soudy a neučinili tak. Naprosto neudržitelný je pak dle žalovaných názor dovolatelů, že pokud byla kupní smlouva soudem uznána za neplatnou, nemůže z ní nabýt kupující z další kupní smlouvy, uzavřené před tím, než byla původní smlouva za neplatnou uznána, vlastnického práva v dobré víře. S tímto názorem se však krajský soud vypořádal a žalovaní dále odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1258/2011. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), se nejprve zabýval přípustností dovolání žalovaných. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř. ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ( usnesení ) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b ) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c )]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c )] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. V úvahu přitom nepřipadá, že by se v daném případě mohlo jednat o rozsudek obsahově měnící ( § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ), neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce shodně se soudem prvního stupně. Dovolací soud neshledal ani předpoklady přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) a b ) o. s. ř. není v této věci přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobci uplatnili z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., a to v závěrech o tom, že při absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem se uplatní princip nabytí vlastnického práva v dobré víře a že vlastnické právo k nemovitostem lze nabýt od nevlastníka, které odvolací soud posoudil odchylně s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř.], neboť řeší uplatněné právní otázky odchylně než ustálená judikatura vyšších soudů; dovolání je tudíž přípustné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ), b ) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( § 242 odst. 3 o. s. ř. ). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil ( § 41 odst. 2 o. s. ř. ). Pokud jde o závěr odvolacího soudu, že žalovaní jednali, v dobré víře, když předmětné nemovitosti kupovali od J. M., je právní posouzení této otázky odvolacím soudem nesprávné. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 vyložil, že „ Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. judikoval, že,obecné soudy [musí] v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám', avšak , nosné důvody', z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací ( právní ) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel' byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru, nabyvatele', tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení ( § 134 obč. zák. ), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu § 129 a § 130 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení ( i ) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal dobré víře, může nabýt [( mimo institut vydržení )( příp. v situaci předvídané v § 486 obč. zák. - nabytí od nepravého dědice )] vlastnické právo k věci od nevlastníka." Pro úplnost lze ještě doplnit, že posledně cit. právní názor dovolacího soudu byl implicite ( jako správný ) potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10 ( jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz ), ve kterém bylo mj. vyloženo, že „ Je-li smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi subjekty A ( prodávajícím ) a B ( kupujícím ) absolutně neplatná, nemohl se kupující B stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani ( v duchu zásady nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet ) převést do vlastnictví subjektu C." ( uvedené rozhodnutí s cit. právní větou bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, str. 402 a násl. ) [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 544/2012, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dovolací soud opakovaně zaujal právní názor, že „ V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře “ [ ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, uveřejněné v časopise Právní rozhledy 2011, číslo 3, zejména pak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009 www.nsoud.cz, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( dále již „ R 56/2010 “ ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( dále již „ R 29/2007 “ )]. Od této ustálené judikatury se neodchyluje ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1258/2011, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí pod číslem C 10037, o který odvolací soud zejména opřel své rozhodnutí. Citovaný rozsudek se týká otázky aktivníního ověření oprávnění zástavce zastavit nemovitost vyplývajícího z výpisu z katastru nemovitostí zástavním věřitelem jako podmínky jeho dobré víry. V uveřejněné právní větě k citovanému rozsudku se uvádí :”Pro závěr o dobré víře zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn zastavit nemovitou věc, nepostačí zjištění, že zástavní věřitel vycházel z výpisu z katastru nemovitostí, ve kterém je právo umožňující zastavení věci zapsáno “. Vycházel-li odvolací soudu z právní věty uveřejněné k citovanému rozhodnutí v systému právních informací ASPI, ve které se uvádí poněkud zevšeobecňující závěr, že :“ Samotný stav zápisu v katastru nemovitostí chrání ( prostřednictvím institutu dobré víry ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů ) osobu vycházející z jeho stavu toliko vůči osobě, jež je v katastru nemovitostí jako nositel určitého věcného práva evidována. Vůči třetím osobám se však tato osoba nemůže dovolávat dobré víry, založené jen tím, že vycházela ze stavu zápisu v katastru, a k její dobré víře musí být splněna obecná občanskoprávní kritéria dobré víry, tedy že ani při vynaložení běžné ( obvyklé ) opatrnosti, kterou lze po ní s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít ( poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince ) důvodné pochybnosti o tom, že osobě, jež je jako nositel určitého věcného práva v katastru zapsána, takové věcné právo ve skutečnosti nesvědčí “, pak z citované právní věty posuzované v souvislosti s odůvodněním citovaného rozhodnutí, nelze dovodit, že se toto rozhodnutí hodlá odchýlit od závěrů citované ustálené judikatury, že : „ vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel' byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci “ a že “ v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře. “ Z uvedeného právního závěru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevycházel. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ), b ) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení ( § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. ). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( § 243d odst. 1 o.s.ř. ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 27. listopadu 2012 JUDr. Pavel Vrcha, v.r. předseda senátu