| Description
| - Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že schopnost plnit splatné závazky ( § 1 odst. 2 ZKV ), jakož i úvaha, zda dlužník je či není předlužen ( § 1 odst. 3 ZKV ), je závislá na zhodnocení všech majetkových poměrů té které fyzické či právnické osoby ( bod III. stanoviska, str. 171-172 /347-348/ ). Tomu odpovídá i způsob, jakým je pojem předlužení ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV vykládán v literatuře. Tak např. v díle Zoulík, F. : Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998 ( dále jen „ Zoulík “ ), se přiléhavě poukazuje na to, že definice předlužení v § 1 odst. 3 ZKV se skládá ze dvou částí. V první části definice je pozitivně stanoveno, kdy jde o předlužení, zatímco druhá část definice má povahu negativní v tom smyslu, že některé případy, na něž se vztahuje první část definice, není možné za předlužení považovat. ( … ) Součástí první ( pozitivní ) části definice je požadavek, aby i při předlužení šlo o dlužníka, který má více věřitelů; jde o požadavek, který vyplývá z povahy úpadku jako právního institutu. ( … ) Další část této části definice je konformní s § 6 obch. zák., pokud vymezuje obchodní majetek a obchodní jmění; rozdíl je v tom, že zde jde o majetek a jmění obecně, nikoli pouze „ obchodní “. ( … ) Chápeme-li jmění jako majetek zmenšený o závazky, znamená to, že o předlužení půjde, bude-li mít vyčíslené jmění zápornou hodnotu ( závazky jsou vyšší než majetek, čili pasiva převyšují aktiva ). Spornou otázkou při posouzení předlužení podle první části definice bude způsob ocenění jak majetku, tak i závazků. Jde o to, zda za základ má být vzata hodnota účetní, anebo hodnota faktická. Jen první z nich je přesně určitelná, a proto při ocenění je třeba z ní vycházet. Rozdíly mezi ní a faktickou hodnotou ( prodejní cenou ) musí být racionálně zdůvodněny a odborně odhadnuty; teprve potom je možné i k nim při úvaze o existenci předlužení přihlížet. Na druhé straně je nelze ignorovat ( tj. vycházet jen z účetní hodnoty ), neboť v rámci konkursu se majetek i závazky realizují za svou faktickou hodnotu. Druhá ( omezující ) část definice předlužení umožňuje, aby za úpadek dlužníka nebyla považována jednorázově jeho negativní bilance za předpokladu, že jsou zde odůvodněné předpoklady řešení tohoto stavu. Tyto předpoklady charakterizuje zákon jako očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, pokud lze očekávat, že převýší náklady ( str. 8-9 ). Srovnáme-li insolvenci a předlužení jako dvě formy úpadku, shledáme nejpodstatnější rozdíl mezi nimi v tom, že při insolvenci bereme v úvahu pouze stav dlužníkových finančních prostředků, kdežto při předlužení posuzujeme jeho majetek jako celek ( hmotné prostředky, pohledávky, penězi ocenitelná práva, další hodnoty ) [Zoulík, str. 9]. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že u právnické osoby v likvidaci již nelze ( z povahy likvidace ) očekávat „ výnos z pokračující podnikatelské činnosti “ ( srov. i § 72 odst. 1 obch. zák. ). Skutkové závěry, z nichž vyšly oba soudy, ovšem bez jakýchkoli pochyb nevedou k logickému úsudku o tom, že v dané věci byly naplněny znaky první části definice předlužení ( § 1 odst. 3 věta druhá, část věty před středníkem ZKV ). Z toho, že likvidátor společnosti E nabízel jejím věřitelům úhradu jejich pohledávek ve výši 50 % nominální hodnoty ( nikoliv v plné výši ) a společnost E následně uzavřela v průběhu likvidace s řadou svých věřitelů dohody o narovnání, podle kterých uspokojila jejich pohledávky jen částečně ( cca 50 % nominální hodnoty ), závěr o jejím předlužení neplyne. Při nezpochybněné existenci více věřitelů společnosti E s pohledávkami po lhůtě splatnosti postrádají rozhodnutí soudů jakékoli poměření těchto pohledávek ( splatných závazků dlužníka ) s majetkem dlužníka. Napadené rozhodnutí tudíž v rovině právní neobstojí ani vůči prvnímu žalovanému. Odvolací soud rovněž pochybil při určení výše tvrzené škody. Ačkoli se napadené rozhodnutí v tomto směru formálně hlásí k závěrům obsaženým v R 33/2008, ve skutečnosti tyto závěry pro významnou část pohledávky ignoruje ( a odvolací soud si tak v rovině vlastní argumentace odporuje ). V R 33/2008 Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné.
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)