http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/29-Cdo-1788-2012/expression/cz/decision/2012/29-Cdo-1788-2012/cs">

29 Cdo 1788/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Pavla Bednaříka, jako správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a.s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „ v likvidaci “, identifikační číslo osoby 41 03 42 61, zastoupenému Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Přívoze, Teslova 1125, PSČ 702 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 42/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124, takto : Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 32 Cm 42/2007-51, určil, že žalobce ( Ing. Pavel Bednařík, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s. v likvidaci – dále jen „ banka M “ ) má za úpadcem ( Union bankou, a. s. „ v likvidaci “ – dále jen „ banka U “ ) pohledávku ve výši 10,307.016,- Kč ( výrok I. ), dále zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobce za bankou U ve výši 17,092.816,- Kč ( výrok II. ) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu i v této části zamítl ( první výrok ), dále jej v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil ( druhý výrok ) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ( třetí výrok ). Odvolací soud – vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu – s odkazem na důvody rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73 a cituje ustanovení § 513, § 515, § 829, § 834 a § 835 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ( dále jen „ obč. zák. “ ), zdůraznil, že uplatněná pohledávka není pohledávkou, kterou je třeba přihlásit do konkursního řízení podle ustanovení § 20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ( dále jen „ ZKV “ ) a jejíž uspokojení je možné ( jen ) v rámci rozvrhu podle ustanovení § 30 a násl. ZKV. Žalobce se proto „ nemůže domáhat určení pravosti pohledávky, svůj nárok vůči žalovanému by mohl uplatnit pouze žalobou na vydání výtěžku zpeněžení pohledávky podle ustanovení § 19 ZKV “. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a v zamítavém výroku ve věci samé je, byť z jiných důvodů, potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ) [ve vztahu k měnícímu výroku ve věci samé] a podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ( ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé ), namítaje, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel rekapituluje skutkový stav věci a zdůrazňuje, že předmětem řízení je určení pravosti pohledávky, resp. podílu banky M na pohledávce, kterou její dlužník ( Česká republika – Ministerstvo financí ) vyplatil bance U. Přitom poukazuje na souběžně probíhající řízení ( vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 195/2009 ), jehož předmětem je „ zaplacení 25,881.058,- Kč “ z důvodu „ vydání “ náhradního plnění za 14,8% podíl banky M na ( výše zmíněné ) pohledávce ve smyslu § 19 ZKV, s tím, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73, v rozsahu uvedené částky žalobě vyhověl, nicméně proti tomuto rozsudku podali oba účastníci řízení dovolání; dovolací řízení je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 263/2012. Dovolatel se domáhá řešení otázky, zda pohledávka, kterou přihlásil do konkursu vedeného na banku U, představuje „ vylučovací návrh ve smyslu ustanovení § 19 ZKV na vydání náhradního plnění za zpeněženou majetkovou hodnotu “ nebo zda jde o pohledávku, která „ se přihlašuje do konkursního řízení “. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ( insolvenčním zákonem ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání ( § 433 bod 1. a § 434 ), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona ( a tudíž i pro spory vedené na jejich základě ) použijí dosavadní právní předpisy ( tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 ). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř.; proti potvrzujícímu výroku ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř, když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 263/2012, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73, na jehož závěrech vybudoval odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí. V této souvislosti s poukazem na rozsudek ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněný pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 663/2012, rozsudek ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 786/2012, jakož i na usnesení ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3151/2013, akcentoval, že uskutečnil-li úpadce ( banka U ) právo předstihu ( § 513 obč. zák. ) [v poměrech dané věci, uplatnil-li vůči dlužníku svým jménem pohledávku sdružení] předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona o konkursu a vyrovnání, zůstalo spoluvěřitelům zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku ( § 20 odst. 1 a 4 ZKV ), spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty. Ani v případě, že úpadce vymohl pohledávku na základě dříve uplatněného práva předstihu do konkursní podstaty až v průběhu konkursu vedeného na majetek podstaty, nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z tohoto titulu pohledávku za podstatou ( § 31 odst. 2 ZKV ) nebo vylučovací nárok ve smyslu ustanovení § 19 ZKV. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu ( jde-li o měnící a potvrzující výrok ve věci samé ) spočívá, tak není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř. ). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud ( soud prvního stupně ) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 o. s. ř. ). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 23. ledna 2014 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu