| Description
| - Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu ( soudu prvního stupně ), že jeho právní úkon - trvalé opuštění společné domácnosti - nesplňoval náležitosti stanovené v § 39 obč. zák. ( námitkami, že … nebylo prokázáno, že by se z bytu odstěhoval proto, že ho o to požádal syn, … že důvodů pro jeho odstěhování bylo více… ). Brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud ( soud prvního stupně ) čerpal svá skutková zjištění pro posouzení platnosti tohoto právního úkonu; nabízí vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, napadnout jej lze ( námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ), pouze tehdy, je-li dovolání již jinak ( podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř. ) přípustné ( § 241a odst. 3 o. s. ř. ). Dovolatel tak zpochybňuje právní posouzení věci ( § 39, § 706 odst. 1, § 708, § 126 obč. zák. ), odvolacím soudem, prostřednictvím námitek skutkových. Uplatňuje tedy ( posouzeno podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř. ) jen dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., úspěšně uplatnit. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury ( srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, z 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005 a z 27. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1731/2008 ), která dovodila, že jednání nájemce, pokud trvale opustil společnou domácnost, je nejen úkonem faktickým, ale současně i právním úkonem, je proto nutné jej posoudit i z hlediska ustanovení § 39 obč. zák. a v závislosti na konkrétních okolnostech případu uvážit, zda jednání nájemce bytu bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení § 708 obč. zák., tj. zánik práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící ve společné domácnosti, a že rozdělení soužití rodičů a dospělých dětí ( „osamostatnění “ dětí ) nelze řešit na úkor vlastníka domu a zneužívat institut přechodu nájmu ( viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3292/2009 ). Trvalé opuštění společné domácnosti jako právní úkon musí splňovat náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., tedy i náležitosti vyplývající z ustanovení § 39 obč. zák. a nesmí proto svým obsahem či účelem zákon obcházet.
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)