Description
| - Proti tomuto rozsudku podal právní předchůdce žalobců dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. a ) a písm. b ) o. s. ř.; má za to, že soudy obou stupňů „ řešily právní otázku, která je dovolacím soudem, resp. Ústavním soudem rozhodována rozdílně “, přičemž cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4843/2008. Žalovaný pronajímal byty a nebytové prostory v domě za nápadně nevýhodných podmínek proti vůli, resp. bez jakékoli vědomosti menšinového spoluvlastníka, a jeho jednání porušuje prevenční povinnost ( § 415 obč. zák. ) i dobré mravy ( § 3 odst. 1 obč. zák. ). Žalovaným inkasované nájemné je tak neúměrně nevýhodné a nízké, čímž je zasažena podstata spoluvlastnického práva menšinového spoluvlastníka. Žalovaný navíc neučinil žádnou nápravu po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že rozsudek neodůvodnil tak, jak mu ukládá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.; vadu řízení spatřuje rovněž v tom, že soud prvního stupně neprovedl dokazování k prokázání vyšší částky bezdůvodného obohacení, i když sám uvedl, že žalobci náleží částka vyšší, než přiznaná, a nerozhodl o změně žaloby, ačkoli ji žalobce navrhoval. Nesouhlasí též s přiznáním náhrady nákladů řízení zástupci žalovanému a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
|