| Description
| - V uvedeném rozhodnutí dovolací soud též vyložil, že nelze přisvědčit názoru, že ze slovního znění ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku vyplývala jednoznačně jen „ návaznost prostorová “ a jen „ sousedění hranic pozemku bez přerušení “; tyto pojmy jsou jen dílčími možnými a nikoli výlučnými výkladovými hledisky k podmínkám, jež byly stanoveny v ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku. Jestliže tedy odvolací soud vyšel z názoru, že podmínkou transformace práva trvalého užívání u tzv. navazujícího pozemku je skutečnost, že se jedná o pozemek výhradně „ sousední “ s pozemkem zastavěným stavbou ve vlastnictví žalobce, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. byl uplatněn právem. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále vysvětlil obecný význam ustanovení § 879c obč. zák. ve vztahu k tzv. navazujícímu pozemku potud, že jeho smyslem bylo docílit pokud možno bezkonfliktního stanovení pravidel pro dovození důsledků, které ono právo užívání ex lege transformuje do práva vlastnického. Lze důvodně usuzovat, že nebyl smyslem tohoto ustanovení takový důsledek, který by se příčil hospodářskému životu, dosavadnímu ( zpravidla respektovanému ) výkonu práv, a vytvářel tak případně neřešitelné situace v rozporu s účelným využitím spojení budov nebo stav a pozemků na ně navazujících. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 2666/2011, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
, vysvětlil, že z ustanovení § 879c obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony ( zákon o vlastnictví bytů ), vyplývá, že předpokladem transformace práva trvalého užívání pozemku navazujícího na pozemek zastavěný budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby - trvalého uživatele zastavěného pozemku, na právo vlastnické, bylo, aby takový pozemek souvisel s provozem uvedené budovy nebo stavby ( dále „ související pozemek “ ). Jestliže určitý pozemek byl využíván v souvislosti s provozem budovy nebo stavby, nebylo z hlediska uvedené transformace podstatné, je-li využívána celá jeho plocha nebo zda je využíván jen z části. Byl-li využíván k uvedenému účelu jen z části, nelze dobře říci, že nebyl využíván vůbec. Jestliže zákon v ustanovení § 879a odst. 1 obč. zák. nestanovil nic o rozsahu užívání souvisejícího pozemku, který byl jako celek jednou nemovitou věcí, pak v případě splnění všech předpokladů nastala transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické celého pozemku v rozsahu, v jakém byl předán do trvalého užívání, byť z části nebyl trvalým uživatelem užíván vůbec. Z uvedených východisek lze vycházet i při posouzení, zda transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické brání okolnost, že navazující pozemek slouží nejenom potřebám vlastníka stavby nacházející se na pozemku, ke kterému bylo právo trvalého užívání zřízeno, ale také vlastníkům staveb jiných. S dovolatelem lze souhlasit, že z ustanovení § 879c obč. zák. nevyplývá, že by v případě tzv. navazujícího pozemku mělo jít o užívání výlučné potud, že tento pozemek by nesměl sloužit provozu budov na jiných pozemcích, ke kterým nebylo právo trvalého užívání zřízeno. Smyslem ustanovení § 879c obč. zák. je zjevně sjednocení vlastnického režimu ke stavbě a pozemkům, ke kterým bylo zřízeno právo trvalého užívání, za splnění podmínek vyplývajících z § 879c obč. zák. Je zřejmé, že tato právní úprava preferuje vlastníka toho pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo trvalého užívání potud, že výhradně v jeho prospěch může dojít k transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické. Zákonná úprava tento důsledek u navazujícího pozemku podmiňuje toliko tím, že tento pozemek souvisí s provozem budovy nebo stavby na pozemku, k němuž také svědčí právo trvalého užívání, a u kterého dochází též k přeměně tohoto práva na právo vlastnické. Ve svém důsledku se tak jedná o zákonnou konstrukci svědčící vlastníkovi navazujícího pozemku s právem trvalého užívání, jež se transformuje na právo vlastnické proto, že tento pozemek slouží ekonomickému účelu stavby nebo budovy, u níž existuje témuž subjektu také právo trvalého užívání tohoto pozemku, jež se mění na právo vlastnické. Jestliže zákon v ustanovení § 879a odst. 1 obč. zák. nestanovil nic o výlučnosti užívání navazujícího pozemku, pak v případě splnění všech předpokladů podle přesvědčení dovolacího soudu dochází k přeměně práva trvalého užívání na právo vlastnické i v případě, že tentýž pozemek pro provoz budov či staveb užívá i jiný subjekt, jenž je jejich vlastníkem. Výklad zastávaný odvolacím soudem by ostatně vylučoval transformaci na vlastnické právo i tehdy, pokud by žalobce užíval navazující pozemek ve výrazně větším rozsahu než vlastník dalších budov či staveb, pro kterého by se mohlo jednat o užívání ekonomicky zcela nevýznamné, zatímco pro subjekt s právem trvalého užívání by se mohlo jednat o užívání ekonomicky podstatné. V těchto případech se nejedná o posouzení míry spoluužívání pro případný závěr o tom, kterému z oprávněných subjektů vznikne k pozemku vlastnické právo, neboť v režimu § 879c obč. zák. nemůže toto vlastnické právo vzniknout nikomu jinému, než subjektu, jemuž svědčilo právo trvalého užívání. I z tohoto hlediska je pak míra spoluužívání daného pozemku nepodstatná, neboť vlastníku dalších staveb či budov nemůže vzniknout vlastnické právo k pozemku bez ohledu na rozsah, v jakém tento pozemek užívá. Pokud ustanovení § 879c obč. zák. jednoznačně preferuje nabytí vlastnického práva vlastníkem navazujícího pozemku, ke kterému svědčí právo trvalého užívání ( na rozdíl od vlastníků staveb a budov ostatních ), odpovídá tomuto přístupu i závěr, že k této transformaci dojde i tehdy, pokud se nejedná o užívání výlučné. Odvolací soud ostatně neučinil ani žádný závěr, že by užívání těchto pozemků žalobcem byl zcela nepatrné, okrajové či zanedbatelné, takže by z hlediska ekonomického dopadu na hospodářskou činnost žalobce případná absence transformace práva na právo vlastnické měla pro ekonomickou činnost žalobce zcela nevýznamný dopad. Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá i v tomto případě jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. byl uplatněn právem. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku - podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil – taktéž v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku - i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)