http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/22-Cdo-3253-2012/expression/cz/decision/2012/22-Cdo-3253-2012/cs">

22 Cdo 3253/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, Minoritů 13, proti žalované V. G., zastoupené Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově pod sp. zn. 19 C 165/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2012, č. j. 11 Co 137/2012-54, takto : Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2012, č. j. 11 Co 137/2012-54, a usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 16. prosince 2011, č. j. 19 C 165/2010-45, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále - pobočka v Krnově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. března 2012, č. j. 11 Co 137/2012-54, potvrdil usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ( „soud prvního stupně “ ) ze dne 16. prosince 2011, č. j. 19 C 165/2010-45, kterým soud odmítl podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu žalobu o vydání movitých věcí ve výroku uvedených, a to televizoru černého, úhlopříčka 62 cm, videorekordéru černého, 2 rozkládacích postelí – dřevo borovice, včetně matrací, oblečení – tričko, bundy, boty, 160 ks DVD-disků, 32 ks videokazet, 50 ks magnetofonových kazet, sady kuchyňského nádobí smaltovaného, sady příborů nerez, normálních klíčů, nářadí na auto – GOLA klíčů, léků, fotografií rodinných příslušníků, nebo zaplacení částky 35.200,- Kč. Soud prvního stupně vyšel z toho, že movité věci, které byly předmětem řízení, nebyly v petitu žaloby označené dostatečně určitě, aby byly nezaměnitelné s jinými věcmi a aby splňovaly podmínky materiální vykonatelnosti, a to ani po upřesnění žalobcem ( čl. 43 ) po výzvě s poučením soudem provedeném podle § 43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ( dále o. s. ř. ). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 239 odst. 2 písm. a ) [správně § 239 odst. 3] o. s. ř. V dovolání žalobce namítá, že věci nemohl blíže specifikovat, neboť je ve výkonu trestu a k věcem zadržovaným nebo zničeným žalovanou nemá přístup. Soud jím navrhované důkazy k prokázání jeho tvrzení, a to jeho výslechem a výslechem jím navrhovaných svědků odmítl. Žalobce pro případ, že by věci již nebylo možné vydat, navrhoval eventuelní žalobní petit. Poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, ve kterém Ústavní soud zastává názor ... „ jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena „ informačním deficitem “, je ohroženo nebo porušeno její právo na „ spravedlivý proces “. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému 30. března 2012 podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( „o. s. ř. “ ), ve znění před změnou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( srov. přechodná ustanovení čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. bod 7. ). Dovolání je přípustné. Dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla odmítnuta žaloba podle § 43 odst. 2 o. s. ř., je přípustné podle § 239 ost. 3 o. s. ř., má-li toto nemeritorní rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ( § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. ). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c )] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací přezkum se týká pouze otázky, jak podrobně je v žalobě na vydání movitých věcí třeba individualizovat věci, které jsou předmětem řízení. Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla odmítnuta žaloba podle § 43 odst. 2 o. s. ř. s tím, že věci, jejichž vydání žalobce požadoval, byly nedostatečně identifikovány. Problematikou individualizace věci se dovolací soud zbýval v rozhodnutí ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, uveřejněném pod č. 72/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uvedl, že „ problematikou individualizace věci, ohledně které je podána vlastnická žaloba, se platné právo, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811 ( dále jen "o. z. o." ), nezabývá. Podle § 370 o. z. o. platilo, že kdo movitou věc soudně žádá nazpět, musí ji popsati znaky, kterými se rozezná od všech podobných věcí stejného druhu. Požadavek na individualizaci věci byl upřesněn judikaturou býv. Nejvyššího soudu v Brně. Například v rozsudku ze dne 14. září 1944, sp. zn. RV I 1110/43 ( Vážný 18813 ), Nejvyšší soud uvedl, že „ ustanovení § 370 o. z. o. o popisu vindikované věci nelze vykládati tak rigorosně, že by byl nutný tak zevrubný popis zažalovaných věcí, aby byly rozlišeny ode všech ostatních věcí stejného druhu - vůbec «ve světě» existujících. Stačí, je-li prokázána taková individualizace věci, aby byla dána určitost žalobní žádosti a věc bylo možno rozeznati od věcí stejného druhu, jsoucích v držbě toho, proti komu se žalobce domáhá jejího vydání. “ Uvedený závěr platí i nadále. V mnoha případech nebude možno hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu. V takovém případě však nelze po žalobci žádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu. Postačí, popíše-li ji obecněji ( např. televizor určité značky a průměru obrazovky ). Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě ( detenci ) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že je tomu tak; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věci upřesnit. Pak by již zpravidla disponoval přesnějšími údaji o věci, získanými v průběhu řízení ( např. na základě ohledání věci podle § 130 o. s. ř. ), které by mu umožnily věc popsat podrobněji “. Usnesení odvolacího soudu není zcela v souladu s rozhodnutím dovolacího soudu, neboť odvolací soud nevzal v úvahu právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu týkající se individualizace movité věci, který lze vztáhnout i na danou věc. Z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu předčasné; dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( § 243b odst. 3 o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. srpna 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu