http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/21-Cdo-2480-2012/expression/cz/decision/2012/21-Cdo-2480-2012/cs">

21 Cdo 2480/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí č. 977/2, proti žalovanému Energie – stavební a báňská a. s. se sídlem v Kladně, Vašíčkova č. 3081, IČO 45146802, zastoupenému JUDr.Václavem Jirátem, advokátem se sídlem ve Slaném, Vítězná č. 1573, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617 se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 121 C 53/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č.j. 23 Co 505/2011-134, takto : Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. června 2011, č. j. 121 C 53/2010-111, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. Odůvodnění : Žalobce se domáhal ( žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně ), aby mu žalovaný zaplatil 233.290,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán jako provozní zámečník - svářeč od 18. 10. 2000 do 31. 10. 2009, kdy ukončil pracovní poměr dohodou podle § 49 zák. práce. Oblastní nemocnicí Kladno a. s., nemocnice Středočeského kraje, byla k datu 23. 10. 2009 potvrzena nemoc z povolání, kterou onemocněl při práci pro žalovaného, a to „ pneumokoniosa plic ze svařování “ podle kapitoly III., položka 4 seznamu nemocí z povolání. Žalovaný žalobci dobrovolně odškodnil škodu spočívající v bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění, avšak odmítl odškodnit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s tím, že není dána příčinná souvislost mezi „ poklesem výdělku žalobce a skončením pracovního poměru žalobce u žalovaného “. Žalobce se proto domáhá odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2010. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 6. 2011, č. j. 121 C 53/2010-111, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 51.444, - Kč k rukám „ právního zástupce žalované “, a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že u žalobce byla zjištěna nemoc z povolání, a to pneumokoniosa plic ze svařování, že před jejím zjištěním žalobce pracoval u žalovaného za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká, že z hlediska vzniku předpokladů odpovědnosti, není rozhodující samotné administrativní zjištění nemoci z povolání, nýbrž skutečnost, zda důvodem ztráty na výdělku byla po stránce skutkové nemoc z povolání, a že žalobce se rozhodl skončit pracovní poměr u žalovaného nikoliv pro nemoc z povolání ( o ní v době, kdy navrhl žalovanému skončení pracovního poměru, ještě nevěděl a ani se pro obtíže s dýcháním neléčil ), ale pro poměry u žalovaného, který podle tvrzení žalobce tehdy převáděl zaměstnance na jiný druh práce a místo jejího výkonu a žalobce měl obavu, ovšem nepodloženou žádným konkrétním jednáním žalovaného ve vztahu k němu, aby také na takovou práci nebyl převeden, neboť by ji s dýcháním nezvládl. Soud prvního stupně dovodil, že důvodem ztráty na výdělku žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného „ nebyla nemoc z povolání, ale nepodložená obava žalobce stran změny druhu a místa výkonu práce “. Při setrvání žalobce v pracovním poměru u žalovaného a následném zjištění nemoci z povolání ( k němuž by nepochybně došlo, neboť žalobce v době skončení pracovního poměru již trpěl dýchacími problémy ) by situace žalobce mohla být řešena ze strany žalovaného různě, mj. i převedením na jinou práci, při které by případně ani nemuselo dojít k poklesu výdělku žalobce. Nárok žalobce tak posoudil jako nedůvodný. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 23 Co 505/2011-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 51.084,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, ve splátkách po 2.000,- Kč měsíčně k rukám advokáta JUDr. Václava Jiráta. Rovněž vyšel z toho, že rozhodující pro posouzení žalobcova uplatněného nároku není samotné administrativní rozhodnutí o zjištění nemoci z povolání, ale skutečnost, zda důvodem ztráty na výdělku byla po stránce skutkové nemoc z povolání. Souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že příčinou skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného nebyly důsledky nemoci z povolání, ale obavy z budoucího vývoje poměrů u žalovaného. Na tom nic nemění okolnost, že jako datum vzniku nemoci z povolání u žalobce bylo stanoveno datum ještě před skončením pracovního poměru žalobce u žalovaného. Teprve poté, kdy po skončení pracovního poměru byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání, žalobce zpětně dovozuje, že jeho pracovní poměr skončil pro důsledky onemocnění nemocí z povolání. Neshledal-li soud příčinnou souvislost „ mezi poklesem na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a po skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného “ ( pracovní poměr byl skončen z jiných důvodů, než pro důsledky nemoci z povolání ), nemůže tak shledávat příčinnou souvislost ani v tom, v čem je žalobcem dovozována, tedy že u nového zaměstnavatele pracuje jako zámečník a na takovou práci byl také přijat, a tím, že by v případě, pokud by mohl pracovat jako svářeč, mohl dosahovat i u tohoto zaměstnavatele vyšších výdělků. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že příčinná souvislost je v projednávané věci „ nepochybná “. Žalobce byl zaměstnán u žalovaného jako provozní zámečník - svářeč, přičemž díky zjištěné nemoci z povolání již tuto pracovní činnost nemůže vykonávat, a to ani u předchozího zaměstnavatele, ani u jakéhokoliv jiného. Pracovní pozice žalobce byla činností odbornou, kterou mohl vykonávat pouze po složení odborných zkoušek a získání svářečského průkazu. Z důvodu zjištěné nemoci z povolání již tuto činnost vykonávat nemůže a svářečský průkaz mu „ propadl “. I kdyby žalobce setrval u žalovaného, nemohl by svářečské práce vykonávat stejně jako u svého nového zaměstnavatele a potažmo u kteréhokoliv jiného zaměstnavatele. V případě přeřazení na jinou práci by jeho výdělek v každém případě výrazně klesl, neboť nemá jinou odbornost, která by mu umožňovala dosahovat stejného výdělku, a vzhledem k trhu práce není objektivně možné, aby za práci bez srovnatelné odbornosti dosahoval stejného výdělku jako při výkonu svářečské činnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a občanského soudního řádu ) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 ( dále jen „ o. s. ř. “ ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 ( srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti jehož dovoláním napadenému výroku o věci samé je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné ( otázku příčinné souvislosti při posuzování odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí z povolání posoudily soudy v rozporu s judikaturou ) přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobci vzniklo ( mělo podle jeho tvrzení vzniknout ) právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 1. 11. 2009, podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2009, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyhláška č. 462/2009 Sb. kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot ( dále jen „ zák. práce “ ). Podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání jsou podle citovaného ustanovení nemoc z povolání ( nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v Seznamu nemocí z povolání, stanovenému nařízením vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů ), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( při uznání plné nebo částečné invalidity ). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena ( omezena ) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( při uznání plné nebo částečné invalidity ) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání, popřípadě, je-li zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, výdělkem odpovídajícím výši minimální mzdy, s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení ( omezení ) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( při uznání invalidity nebo částečné invalidity ) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda ( došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku ) následkem nemoci z povolání ( tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla ). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( při uznání plné nebo částečné invalidity ) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu ( ztrátě ) výdělku. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno ( správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhají - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř. ), že u žalobce, který byl u žalovaného zaměstnán jako provozní zámečník - svářeč od 18. 10. 2000 do 31. 10. 2009, kdy ukončil pracovní poměr dohodou podle § 49 zák. práce, byla lékařským posudkem Oblastní nemocnicí Kladno a. s., nemocnice Středočeského kraje, ze dne 4. 1. 2010 ke dni 23. 10. 2009 potvrzena nemoc z povolání, kterou onemocněl při práci pro žalovaného, a to „ pneumokoniosa plic ze svařování “ podle kapitoly III., položka 4 seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb. Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u žalobce došlo ( mohlo dojít ) teprve v době po skončení pracovního poměru účastníků. V takovém případě je podle ustálené judikatury soudů pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky nemoci z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel, i když odpovídá za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce, povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením ( pobíraný u bývalého zaměstnavatele ), i kdyby u něj nemoc z povolání nevznikla. Nevznikla-li tedy ztráta na výdělku následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u ( bývalého ) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u ( bývalého ) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( při uznání invalidity nebo částečné invalidity ) za této situace může poškozenému ( bývalému ) zaměstnanci vzniknout ( z hlediska příčinné souvislosti ) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen konat stejnou práci ( práci stejného druhu ), kterou konal u ( bývalého ) zaměstnavatele před onemocněním nemocí z povolání, a kdyby byl pro následky nemoci z povolání uznán invalidním nebo částečně invalidním anebo kdyby byl schopen konat jinou, méně placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( při uznání invalidity nebo částečné invalidity ) přitom není průměrný výdělek před vznikem nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení § 366 odst. 2 zákoníku práce, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec ( neodchází-li současně do starobního důchodu nebo do předčasného starobního důchodu, kdy mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 371 zák. práce nenáleží - srov. za obdobné právní úpravy rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996 ) svou pracovní způsobilost - kdyby nebyla následkem nemoci z povolání snížena ( omezena ) nebo nezanikla - využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo; za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba objasnit, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně ( s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem ) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo ke vzniku nemoci z povolání, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl ( srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněném pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010 ). Z uvedených závěrů však v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud nevycházel. Uzavřel ( stejně jako soud prvního stupně ), že rozhodující pro posouzení žalobcova uplatněného nároku je, že příčinou skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného nebyly důsledky nemoci z povolání, ale obavy z budoucího vývoje poměrů u žalovaného. Nezvažoval ( proto ani v tomto směru nezjišťoval ), že, nebyl-li pro následky nemoci z povolání žalobce schopen konat stejnou práci ( práci stejného druhu ), kterou konal u ( bývalého ) zaměstnavatele před onemocněním nemocí z povolání, ale jen jinou, méně placenou práci, je třeba objasnit, jakou práci by žalobce mohl prokazatelně ( s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem ) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo ke vzniku nemoci z povolání, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je totiž v tomto případě – jak výše uvedeno - taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně ( Okresnímu soudu v Kladně ) k dalšímu řízení ( § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. dubna 2013 JUDr. Mojmír Putnapředseda senátu