| Description
| -
Nejvyšší soud neshledává ani v argumentaci dovolatelky, ani v jiných skutečnostech důvod, proč by se měl od těchto závěrů odklonit. Otázka zákazu pravé zpětné účinnosti právních norem ( pravé retroaktivity ), související přímo s atributy právního státu, je otázkou v judikatuře Ústavního soudu dávno vyřešenou; srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod číslem 16/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. Pl. ÚS 17/96, uveřejněný tamtéž pod číslem 46/1997. Z judikatury Nejvyššího soudu pak lze poukázat např. na rozsudek ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný tamtéž pod číslem 35/2006. Nemůže proto opodstatnit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ta část dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka prosazuje pravou zpětnou účinnost zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ať již tak činí otevřeně či se pokouší zákaz pravé retroaktivity obejít prostřednictvím vskutku originální právní konstrukce, podle níž „ dovolávat se tohoto zákona nemusí znamenat jen zpětnou aplikaci této právní normy, nýbrž pouze jen aplikaci právního názoru obsaženého v této právní normě na veřejnoprávní smlouvy z doby před účinností uvedeného zákona, opřenou nikoliv o formální právní sílu této normy, nýbrž o neformální právní přesvědčivost vytříbeného právního názoru zákonodárce “. Ať již dovolatelka v tomto ohledu argumentuje tak či onak, v každém případě tak činí k podpoře názoru, výslovně formulovaného v závěru dovolání, podle něhož ta část smlouvy o poskytování zdravotní péče uzavřené v roce 2001, v níž strany podřídily právní vztah touto smlouvou založený režimu obchodního zákoníku, je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 170 zákona č. 500/2004 Sb. Dovozuje tedy zcela nepochybně neplatnost právního úkonu ( jeho části ) z jeho rozporu s právním předpisem, který v době vzniku právního úkonu ještě neplatil. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argumentace, že Nejvyšší soud dosud neřešil charakter smluv o poskytování zdravotní péče, které se zdravotními pojišťovnami uzavírali provozovatelé zdravotnické záchranné služby, založená na tvrzení, že zdravotnická záchranná služba má mezi zdravotnickými zařízeními specifické postavení, odůvodňující jiné posouzení uvedené otázky. Nejvyšší soud ( a nejen on, nýbrž též Ústavní soud ) se vyjádřil k charakteru smlouvy o poskytování zdravotní péče uzavírané mezi zdravotnickým zařízením a zdravotní pojišťovnou jako smlouvy soukromého práva bez zřetele na to, které zdravotnické zařízení ( jakého typu ) je smluvní stranou. Není tedy pochyb o tom, a nemůže proto přivodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, že závěry, které se vztahují na veškerá zdravotnická zařízení, se vztahují též na zdravotnickou záchrannou službu. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti ( srov. např. rozhodnutí ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 19. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1302/2005, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008 ). Závěr o tom, že též smlouvy uzavírané provozovateli zdravotnické záchranné služby jsou smlouvami soukromého práva, je ostatně implicite obsažen v těch rozhodnutích ve sporech mezi provozovateli zdravotnické záchranné služby a zdravotními pojišťovnami, týkajících se úhrady za poskytnutou zdravotní péči, v nichž se Nejvyšší soud zabýval přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu, aniž učinil z úřední povinnosti ( srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř. ) závěr, že řízení je zatíženo zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., neboť bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů ( srov. např. rozsudky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 1650/2005, ze dne ze dne 28. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1385/2005, a ze dne 27. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011 ). Ani od tohoto závěru se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit, neboť ve specifickém postavení zdravotnické záchranné služby, vyplývajícím z vyhlášky č. 434/1997 Sb., o zdravotnické záchranné službě, nespatřuje dostatečně pádné důvody, pro něž by úvahy, na nichž založil své shora uvedené judikatorní závěry, ve vztahu ke zdravotnické záchranné službě neobstály. Nelze nakonec v tomto ohledu přehlédnout ani zcela jednoznačné ustanovení článku 2 odst. 1 Rámcové smlouvy pro zdravotnická zařízení poskytující zdravotnickou záchrannou službu a dopravu a zdravotní pojišťovny, v příloze č. 7 vyhlášky č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, účinné od 1. ledna 2001 do 15. června 2006, jímž argumentuje odvolací soud a podle něhož závazkové vztahy mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se řídí písemnou smlouvou uzavřenou podle této rámcové smlouvy, právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění a poskytování zdravotní péče, obchodního nebo občanského zákoníku a dalších právních předpisů. Popírá-li pak dovolatelka aplikovatelnost tohoto ustanovení na zdravotnickou záchrannou službu prostřednictvím argumentace ustanovením § 170 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pak i v této otázce opomíjí zákaz pravé retroaktivity.
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)