| Description
| - Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že dlužníkem v případech dovozů, při nichž bylo k zajištění celního dluhu užito shora označených záručních listin vystavených žalovanou, byla dovolatelka a nikoliv společnost LIMART a. s. Dovolací námitky založené na kritice závěru, na němž napadené rozhodnutí nespočívá, ať již je dovolatelka pojala jako uplatnění dovolacího důvodu stanoveného v § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. či jako dovolacího důvodu upraveného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., lze tedy bez dalšího odmítnout jako nedůvodné. Pro rozhodnutí sporu je klíčovou otázka, zda žalovaná jako ručitel, který splnil za dlužníka celní dluh, měla v poměrech souzené věci, vyplývajících v prvé řadě ze smlouvy o poskytnutí individuální záruky uzavřené mezi ní a dovolatelkou, postih vůči svému smluvnímu partnerovi - dovolatelce či vůči dlužníku jako subjektu, jehož závazek splnila. Odvolací soud dovodil, že plněním za dlužníka vznikl žalované nárok vůči dovolatelce, a to na základě ujednání v článku 13 smlouvy; k poznatku o obsahu tohoto ujednání dospěl výkladem smlouvy. Zjišťování obsahu právního úkonu ( odstraňování pochybností o skutečné vůli jím projevené ) za použití výkladových pravidel stanovených v hmotném právu, v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku ( dále též jen „ obč. zák. “ ), popř. též v ustanovení § 266 obch. zák., je – oproti očekávání dovolatelky - otázkou nikoliv skutkového zjištění, nýbrž právního posouzení ( srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách ). Již z tohoto důvodu neobstojí dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu věci nerespektoval ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud postupoval při výkladu smlouvy v zásadě v souladu s ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jestliže neomezil svou pozornost na jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě, které v rámci svých námitek akcentuje dovolatelka, nýbrž zkoumal na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy ( k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386 ). Též Ústavní soud v této otázce ( v její ústavně právní rovině ) výslovně zdůrazňuje, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy ( srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ). Odvolacímu soudu je ovšem třeba vytknout, a v tom je nutno dát dovolatelce za pravdu, že při zjišťování následného jednání smluvních stran ( jako jedné z okolností rozhodných pro výklad smlouvy ) nepostupoval důsledně a neprovedl důkaz návrhem nové smlouvy o poskytnutí individuální záruky, který měl být vypracován žalovanou dne 24. ledna 2005, aniž zdůvodnil, proč tak neučinil. Jedná se o důkaz, jenž byl dovolatelkou navržen již v řízení před soudem prvního stupně ( srov. její podání ze dne 12. února 2007 na č. l. 28 ), jeho provedení v odvolacím řízení tedy nic nebránilo ( § 205a odst. 1 o. s. ř. ). Je sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv ( § 120 odst. 1 o. s. ř. ), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být racionální a musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává v tzv. opomenutých důkazech porušení práva na spravedlivý proces ( srov. např. nález ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 2006, sv. 41, str. 349 a nález ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09 ). V souzené věci je tak řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)