http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2011/25-Cdo-133-2011/expression/cz/decision/2011/25-Cdo-133-2011/cs">

25 Cdo 133/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka, ve věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Hynkem Applem, advokátem, se sídlem Přerov, Jiráskova 9, proti žalovanému JUDr. J. A., za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 471 16 617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, s adresou pro doručování : Olomouc, Studentská 3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 1.860.486,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 115/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2010, č.j. 44 Co 54/2008-646, takto : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, č.j. 44 Co 54/2008-646, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění : Žalobkyně se domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout tím, že žalovaný jako advokát pochybil při sepisu závěti a listiny o vydědění, způsobil tak jejich neplatnost, a žalobkyně se proto nestala dědičkou svého bratra, jehož veškerý majetek připadl jeho dceři jako jediné zákonné dědičce. Žalobkyně požadovala náhradu poloviny hodnoty dědictví. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č.j. 7 C 115/2002-168, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1.860.486,80 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 19. 9. 2001 za účelem sepisu závěti a listiny o vydědění navštívil v nemocnici v Prostějově bratra žalobkyně F. B., který následujícího dne, tj. 20. 9. 2001, zemřel. Tuto skutečnost měl za prokázanou svědeckou výpovědí manžela žalobkyně L. K., zdravotní sestry D. P., ošetřovatelským plánem F. B., v němž je u data 19. 9. 2001 uvedeno, že „ v dopoledních hodinách proběhla u nemocného návštěva rodiny a notáře skrze pozůstalosti “, a pokladním dokladem na 1.500,- Kč za poskytnutí právní služby, vystaveným na jméno žalobkyně advokátní kanceláří žalovaného dne 20. 9. 2001. Pokud svědkyně Š. tvrdila, že 19. 9. 2001 v době od 9.00 do 11.15 h prodávala žalovanému zboží ve své prodejně ve Ždánicích, konstatoval soud, že s ohledem na vzdálenost obcí Ždánice a Prostějov není vyloučeno, že žalovaný uvedeného dne zvládl návštěvu prostějovské nemocnice i obce Ždánice. Výpověď svědka L., který uvedl, že dne 19. 9. 2001 odjel se žalovaným po osmé hodině ranní z Brna do Ždánic vyřizovat záležitosti ohledně koupě vinohradu a společně se vrátili kolem 14.00 h, soud neshledal věrohodnou, neboť výpověď svědka musela být ovlivněna tím, že jej žalovaný již na podzim roku 2002 požádal, aby o návštěvě vinohradu u soudu vypovídal. Závěť ze dne 19. 9. 2001, sepsaná ve prospěch žalobkyně, včetně listiny o vydědění, byla shledána neplatnou, neboť v rozporu s ustanovením § 476f obč. zák. vystupoval jako svědek při jejím pořizování manžel žalobkyně. Jelikož žalovaný jako advokát při sepisování závěti a listiny o vydědění pochybil, odpovídá žalobkyni za škodu spočívající v tom, že se nestala zůstavitelovou dědičkou. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č.j. 44 Co 54/2008-646, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě zčásti opakovaného a zčásti doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný závěť a listinu o vydědění nesepisoval. Výpověď svědka K. soud posoudil jako nevěrohodnou, neboť svědek je manželem žalobkyně. Výpovědí svědkyně P. nebylo postaveno najisto, že žalovaný je mužem, který v nemocnici sepisoval předmětné listiny; svědkyně si nepoznamenala jeho jméno, neidentifikovala ho s jistotou a v její výpovědi před soudem prvního stupně a soudem odvolacím byly shledány odlišnosti. Naopak z výpovědi svědka L., přestože si svědek nepamatoval všechny podrobnosti, vyplývá, že se žalovaným dne 19. 9. 2001 v dopoledních hodinách pobýval ve Ždánicích, což je potvrzeno i výpovědí svědkyně Š., prodavačky v místním obchodě; bez významu v tomto směru nebyla ani výpověď svědka K., který potvrdil tvrzení žalovaného, že byl K. o sepis listin žádán, ale odmítl. Příjmový doklad na částku 1.500,- Kč za poskytnutí právní služby ze dne 20. 9. 2001 nasvědčuje verzi žalovaného, že se jednalo o platbu za jinou právní pomoc, kterou žalobkyni poskytl v místě svého bydliště, neboť odměna v této výši za sepis závěti a listiny o vydědění se jeví příliš nízká; návštěvu manželů K. u žalovaného potvrdila i jeho matka. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ), a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a ) a b ) a odst. 3 o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť z něj nejsou patrny skutkové závěry odvolacího soudu učiněné z provedeného dokazování, ani závěry převzaté z rozsudku soudu prvního stupně. Způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, odporuje zásadám občanského soudního řízení i judikatuře Nejvyššího soudu. Pochybil zejména tím, že se nevypořádal s výpovědí svědka K., pouze ji zcela odmítl z důvodu manželského vztahu se žalobkyní. Přitom právě výpovědi svědka K. a svědkyně P., u níž odvolací soud rovněž dovozuje sníženou věrohodnost, jsou z hlediska objasnění celé věci klíčové, neboť právě tyto dvě osoby byly přítomny u sepisování listin. Na druhou stranu odvolací soud přehlédl zjevný rozpor ve výpovědi svědka L. v řízení nalézacím a odvolacím a nijak se nevypořádal se zápisem v ošetřovatelském plánu dokumentujícím návštěvu „ rodinných příslušníků a právníka “ v nemocnici u F. B. dne 19. 9. 2001. Odvolací soud tedy chybným hodnocením důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně zatížil řízení vadou spočívající v nerespektování požadavku na předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že zákonné podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. nejsou splněny. Dovolání označuje za nedůvodné a navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl, popř. zamítl. Odvolací soud se podle něj vypořádal se všemi provedenými důkazy, přičemž respektoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Současně žalovaný předkládá obsáhlý komentář ke skutečnostem obsaženým v jednotlivých svědeckých výpovědích. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že důkazy provedenými před soudem nebylo prokázáno, že žalovaný sepisoval předmětné listiny, tj. závěť a listinu o vydědění. Rozsudek odvolacího soudu je proto správný a námitky uplatněné v dovolání nedůvodné. Vedlejší účastník navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. a rovněž důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolatelka svými námitkami napadajícími způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, zejména pak způsob hodnocení svědeckých výpovědí, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze soudu vytýkat pochybení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí soudu, jsou vadné. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti ( důležitosti ), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Podle § 132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon nepředepisuje ( ani předepisovat nemůže ) pravidla, z nichž by mělo vycházet hodnocení jednotlivých důkazů i hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový proces, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů. Základem soudcova hodnotícího postupu by kromě lidských a odborných zkušeností měla být pravidla logického myšlení formulovaná v základních logických zásadách ( viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 914 ). Dovolací soud tedy může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně ( § 213 odst. 1 o. s. ř. ), avšak odlišná skutková zjištění může učinit pouze při dodržení postupu podle § 213 odst. 2 až 5 o. s. ř. a musí je srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnit. Pokud odvolací soud neuvěřil svědkyni D. P., že v žalovaném poznává muže, který v nemocnici sepisoval předmětné listiny, resp. pokud z její nejistoty, kterou bylo možno vyložit jako důsledek plynutí času, stejně jako fakt, že žalovaného prostě nepoznává, dovodil, že její výpověď neprokazuje, že žalovaný byl tím, kdo v nemocnici sepisoval předmětné listiny, není možné jeho závěr považovat za přesvědčivý. Úvaha, že jméno žalovaného mohlo být svědkyni vloženo do úst při sepisu čestného prohlášení u JUDr. T. V., je pouhou nepodloženou domněnkou, zvláště když nic takového z výpovědi svědkyně V. nevyplývá a důkaz zmiňovaným čestným prohlášením nebyl proveden. Označení osoby, která pana B. v nemocnici navštívila dne 19. 9. 2001 „ skrze pozůstalost “, v ošetřovatelském plánu nemocnice jako „ notáře “ je přirozeně vysvětlitelné obecně známou skutečností, že laická veřejnost mezi právnickými profesemi běžně nerozlišuje, přičemž sepsat závěť v nemocnici může jak advokát, tak notář. Za rozpornou a proto nevěrohodnou nelze považovat výpověď svědkyně jen proto, že před soudem prvního stupně uvedla, že si myslí, že „ to byl on, který byl tehdy v nemocnici, byl ale jinak oblečený “, zatímco u odvolacího soudu uvedla, že před soudem prvního stupně žalovaného v jednací síni „ poznala jako muže, který byl na návštěvě u pana B. “. Je stěží akceptovatelné, aby odvolací soud na jedné straně dovozoval nevěrohodnost svědkyně P. s poukazem na rozdílné zdůvodnění toho, proč žádala žalovaného o prokázání totožnosti, před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, a na druhé straně četnější a významnější rozpory ve výpovědi svědka L. o okolnostech společné cesty se žalovaným z Brna do Ždánic, přičítal delšímu časovému odstupu ( cca 7 let ) mezi oběma jednáními, a jeho výpovědi ( naopak ) uvěřil. Problematické je i hodnocení svědecké výpovědi svědka K., jehož výpověď odvolací soud zcela odmítl pro nevěrohodnost, respektive ačkoli – stejně jako u svědkyně P. – uvedl, že je věrohodnost svědka K. snížena, neboť je osobou blízkou žalobkyni, s jeho výpovědí se v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádal. Nejvyšší soud přitom již dříve vyslovil názor, že apriorní odmítání svědecké výpovědi pro příbuzenský či jiný vztah svědka k účastníkovi řízení odporuje smyslu a účelu zákona, neboť ten slyšení osoby účastníkovi blízké jako svědka nevylučuje. Zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost ( např. má příbuzenský poměr k účastníkům ), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008 ). Pokud se tedy odvolací soud výpovědí svědka K. vůbec nezabýval s odůvodněním, že se jedná o osobu blízkou žalobkyni, shledává dovolací soud jeho hodnocení tohoto důkazu nesprávným. V této souvislosti navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud při hodnocení důkazů předložených k podpoře tvrzení žalovaného, že poskytl manželům K. v místě svého bydliště „ jinou “ právní službu, poukázal na svědeckou výpověď matky žalovaného F. A., aniž při hodnocení věrohodností této svědkyně uvážil, že i ona je osobou blízkou žalovanému, přičemž pominul v její výpovědi otevřeně deklarovaný postoj k projednávanému sporu a jeho účastníkům. Navíc tato výpověď ani uvedené tvrzení žalovaného nepotvrzuje, neboť o tom, co bylo předmětem jednání mezi žalobkyní, jejím manželem a žalovaným a kdy k tomuto jednání došlo, nic neobsahuje, vyplývá z ní toliko, že manželé K. někdy v době přecházející výpovědi svědkyně navštívili žalovaného v jeho bydlišti. Dovolací soud shledal též logický rozpor ve způsobu, jakým odvolací soud hodnotil příjmový doklad na částku 1.500,- Kč, datovaný 20. 9. 2001, vystavený žalovaným na jméno žalobkyně, v němž je jako účel platby uvedeno : „ za právní službu “ ( č.l. 30 ). Tento důkaz nelze hodnotit jinak, než že žalobkyně zaplatila dne 20. 9. 2001 žalovanému jako advokátovi uvedenou částku za poskytnutí právní služby. Z dokladu nevyplývá, o jakou právní službu se jednalo, a proto z něj nelze bez dalšího dovodit, zda se jednalo o sepis závěti a listiny o vydědění, či nikoliv. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný žalobkyni poskytl jinou právní službu, učiněný bez toho, že by se soud současně zabýval tím, co tedy bylo předmětem platby, nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování. K uvedenému je nutno podotknout, že odvolací soud pro podporu svého závěru – bez konkrétních podkladů – konstatoval, že odměna advokáta za sepis závěti a listiny o vydědění by velmi pravděpodobně byla vyšší než částka 1.500,- Kč. Tento závěr nelze považovat za logický a přesvědčivý. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na ustanovení oddílu II, položku D, bod 2 sazebníku odměny notáře za úkony notářské činnosti ve znění platném v rozhodné době, který je přílohou vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, jímž byla odměna notáře za sepis závěti obsahující současně ustanovení o vydědění formou notářského zápisu stanovena právě částkou 1.500,- Kč; advokátní tarif ( vyhláška 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ) přitom obdobnou položku neobsahuje, nelze však shledat rozumné důvody pro to, aby odměna poskytnutá advokátem za tytéž právní služby ( při notoricky známém konkurenčním prostředí ) musela být výrazně vyšší. Odvolací soud v závěru svého rozsudku mimo jiné konstatoval, že „ tvrzení a důkazy žalovaného, kterými hodlal prokázat svůj pobyt na jiném místě dne 19. 9. 2001 tak tvoří logický a vzájemně propojený celek “. Aniž by dovolací soud polemizoval se skutkovým závěrem, že žalovaný rozhodného dne pobýval ve Ždánicích, považuje tento závěr za nedostatečný pro zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhá odškodnění za pochybení při výkonu advokacie, resp. za vadné poskytnutí právní služby, neboť skutečnost, že se žalovaný rozhodného dne vyskytoval ve Ždánicích s ohledem na vzdálenost obou míst sama o sobě nevylučuje – jak ostatně dovodil i soud prvního stupně, který toto tvrzení žalovaného nevyhodnotil jako nepravdivé – možnost sepisu závěti a listiny o vydědění žalovaným téhož dne v Prostějově. Za situace, kdy z provedených důkazů současně vyplývá ( a odvolací soud má za prokázané ), že žalovaný se žalobkyní jednal o sepsání závěti a listiny o vydědění, blíže neurčeného dne v dopoledních hodinách navštívil v nemocnici zůstavitele ( viz výpověď svědka K., č.l. 591 ), žalobkyně mu 20. 9. 2001 uhradila 1.500,- Kč za poskytnutí blíže nespecifikované právní služby, shledává dovolací soud v hodnocení důkazů logické rozpory, jež závažným způsobem zpochybňují správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu pro pochybení při zjišťování skutkového stavu věci podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. ). Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. listopadu 2012 JUDr. Robert Waltrpředseda senátu