http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2011/23-Cdo-293-2011/expression/cz/decision/2011/23-Cdo-293-2011/cs">

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 293/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ZeBa, s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Okruhová 623/2, PSČ 155 00, IČO 276 44 758, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s.r.o., se sídlem v Praha 4 - Chodově, Daimlerova 2296/2, PSČ 149 45, IČO 639 97 240, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Široká 6, o zrušení rozhodčího nálezu a povolení odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 42/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2010, č. j. 2 Cmo 123/2010-106, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jany Gavlasové, advokátky, se sídlem v Chýni, Západní 449. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 31 Cm 42/2009-75, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Evou Pulzovou, se sídlem U Cikánky 909, Praha 5, č. j. R 942/2008, ze dne 12. 1. 2008 ( správně 2009 - výrok pod bodem I ), zamítl návrh žalobkyně na odložení vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu ( výrok pod bodem II ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ( výrok pod bodem III ). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 3. 4. 2007 uzavřena Smlouva o finančním leasingu. Předmětem leasingu bylo osobní vozidlo Mercedes. Součástí smlouvy byly Všeobecné podmínky finančního leasingu, v bodě 17.4. podmínek byla sjednána rozhodčí doložka. Podle ní budou spory vzniklé v souvislosti s leasingovou smlouvou rozhodovány rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců vedeného Asociací leasingových společností ČR. Žalobkyně namítla neplatnost rozhodčí doložky v řízení před rozhodcem. Dne 12. 1. 2009 byl vydán rozhodčí nález JUDr. Evou Pulzovou pod č. j. 942/2008, jehož zrušení se žalobkyně v soudním řízení domáhá. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně se k návrhu na zahájení rozhodčího řízení vyjádřila a ve vyjádření namítla neplatnost rozhodčí smlouvy z důvodu, že smluvní strany při uzavírání smlouvy mají nerovné postavení, že smlouva byla uzavřena nesvobodně za nápadně nevýhodných podmínek, že Všeobecné leasingové podmínky jsou neměnné, bez možnosti úpravy druhou smluvní stranou. K námitce neplatnosti z důvodu nerovného postavení subjektů soud prvního stupně uvedl, že účastníci leasingové smlouvy, v rámci které k dohodě o rozhodčí doložce došlo, jsou podnikatelé, tj. osoby vstupující dobrovolně do podnikatelských rizik. S ohledem na to se předpokládá schopnost uvědomit si následky svých právních úkonů a nést jejich důsledky. Tvrzení žalobkyně má nejblíže k tísni, kterou ovšem žalobkyně netvrdila, a nápadně nevýhodným podmínkám. Z toho pohledu však věc nelze posuzovat, neboť vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem, kde se ustanovení o tísni a nápadně nevýhodných podmínkách nepoužije. Ani k námitce žalobkyně, že rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění podle tuzemského práva nemožnému nebo nedovolenému, soud prvního stupně nepřihlédl. Napadeným rozhodčím nálezem byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit peněžitou částku s příslušenstvím, tj. co do druhu plnění běžně ukládané soudy České republiky v nalézacích řízeních. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 2 Cmo 123/2010-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Evou Pulzovou, se sídlem U Cikánky 909, Praha 5, č. j. R 942/2008, ze dne 12. 1. 2009, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ( výrok pod bodem I ) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ( výrok pod bodem II ). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, současně zopakoval důkaz částí Všeobecných smluvních podmínek, konkrétně článkem 17.4. Zjistil, že smluvní strany se v něm dohodly, že jakékoli spory vzniklé ze smlouvy nebo v souvislosti s její platností, účinností, prováděním nebo zánikem, jež se nepodaří odstranit smírným jednáním mezi stranami, budou s konečnou platností rozhodnuty rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců vedeného Asociací leasingových společností ČR. Rozhodce stanoví generální tajemník Asociace leasingových společností ČR. Odvolací soud přezkoumal důvodnost námitek žalobkyně podle § 31 písm. b ) a f ) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ( dále jen „ ZRŘ “ ), podle kterých se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu, a zabýval se i posouzením neplatnosti sjednané rozhodčí doložky podle § 39 občanského zákoníku ( dále jen „ obč. zák. “ ). Nejprve konstatoval, že námitku nedostatku pravomoci rozhodce uplatnila žalobkyně již v rozhodčím řízení ve smyslu § 33 ZRŘ. Odvolací soud z § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 19 odst. 1 ZRŘ dovodil, že je zřejmé, že v rozhodčí smlouvě se musí účastníci dohodnout buďto na ad hoc rozhodci nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Z článku 17.4 Všeobecných smluvních podmínek se podává, že se účastníci dohodli, že veškeré spory mezi nimi má rozhodovat ad hoc rozhodce, aniž by se dohodli na osobě konkrétního rozhodce. Jmenování rozhodce ponechali účastníci na tajemníkovi Asociace leasingových společností ČR, který stanoví rozhodce výběrem ze seznamu rozhodců vedeného touto asociací. Jelikož si strany nedohodly, že mezi nimi bude řešit spory stálý rozhodčí soud ani rozhodce ad hoc, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé určení ad hoc rozhodce nebo konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná podle § 39 obč. zák. Odvolací soud dále uvedl, že skutečnost, že se žalobkyně touto konkrétní námitkou neplatnosti rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák. nebránila, není rozhodující, vzhledem k charakteru neplatnosti podle § 39 obč. zák. jako neplatnosti absolutní. Rozhodující pouze je, že žalobkyně včas uplatnila námitku nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení a včas podala žalobu na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., dovolací důvody pak na ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a ) a b ) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není rozhodující, zda žalobkyně uplatnila konkrétní námitku ( důvody ) neplatnosti podle § 39 obč. zák. či nikoli. Odvolací soud může dle dovolatelky přihlédnout jen k takovým důvodům absolutní neplatnosti, které vychází ze skutečností, které byly tvrzeny nebo vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně. V tomto dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4582/2007. Pokud odvolací soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil, nepopíral, popřípadě které nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, vydal překvapivé rozhodnutí. Skutečnost, že žalobkyně konkrétní námitku neplatnosti rozhodčí doložky neuplatňovala, je dle dovolatelky významná i z hlediska § 15 odst. 2 ZRŘ. Závěr odvolacího soudu by ve svém důsledku vedl ke zkrácení práva druhé strany vyjádřit se k námitce ještě ve stadiu rozhodčího řízení a znemožňoval tak i možnost předejít soudnímu spotu o zrušení rozhodčího nálezu, pokud by námitka byla důvodná. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu je soud vázán důvody, které navrhovatel uplatňuje, není oprávněn o zrušení rozhodčího nálezu rozhodnout z jiných důvodů, které navrhovatel uplatňuje, nebo je uplatnil později po uplynutí lhůty podle § 32 odst. 1 ZRŘ. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodčí doložka je neplatná. Ohledně jmenování rozhodce v řízení ad hoc prostřednictvím třetí osoby rozhodoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v němž takový způsob jmenování rozhodce shledal v souladu s § 7 ZRŘ. Dle názoru dovolatelky je možné se v rozhodčí smlouvě dohodnout ve smyslu § 19 ZRŘ, že řízení proběhne podle zásad, které vypracoval jiný subjekt. Právní názor odvolacího soudu vycházející z toho, že zásady, podle nichž má být rozhodčí řízení vedeno, mohou vydávat pouze stálé rozhodčí soudy, je nesprávný, jelikož by znamenal neodůvodněné zvýhodnění stálých rozhodčích soudů oproti rozhodcům ad hoc. I pokud by ujednání o zásadách, podle nichž má řízení probíhat, bylo neplatné, nečinilo by to rozhodčí doložku absolutně neplatnou jako celek. Způsob vedení rozhodčího řízení je upraven zákonem o rozhodčím řízení za podpůrného užití občanského soudního řádu, takže při neplatnosti ujednání o pravidlech pro rozhodčí řízení by rozhodčí řízení probíhalo podle zákonné úpravy. Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z právního názoru obsaženého v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008. Skutkový základ této věci se však lišil od situace řešené v tomto řízení. V řízení před Vrchním soudem v Olomouci byla posuzována rozhodčí doložka, podle níž měl být určen rozhodce ze seznamu rozhodců jen jednou smluvní stranou. Závěrem dovolatelka odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 2682/08, v němž předmětem přezkumu byla rozhodčí doložka, podle níž byl rozhodce jmenován žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při ČLFA. Rozhodčí doložku tohoto znění Ústavní soud shledal ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení ( od 1. července 2009 ) se podává z bodů 1 a 12 části první, článku II, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. přípustné, přezkoumal dovoláním napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není důvodné. Odvolací soud vyhověl návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, jelikož dovodil, že žalobkyně včas uplatnila námitku nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení a včas podala žalobu na zrušení rozhodčího nálezu soudem, přičemž dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b ) nebo c ) ZRŘ, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Podle § 32 odst. 1 ZRŘ musí být návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně v prvním úkonu v rozhodčím řízení vznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení rozhodovat, konkrétně namítla neplatnost rozhodčí doložky z důvodu, že smluvní strany při uzavírání smlouvy mají nerovné postavení, že smlouva byla uzavřena nesvobodně za nápadně nevýhodných podmínek, že Všeobecné leasingové podmínky jsou neměnné, bez možnosti úpravy druhou smluvní stranou. Před soudem potom ve lhůtě podle § 32 odst. 1 ZRŘ podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v § 31 písm. f ) ZRŘ. Námitku neplatnosti rozhodčí doložky podle § 31 písm. b ) ZRŘ uplatnila žalobkyně na ústním jednání dne 3. 11. 2009, č. l. 72. Nejvyšší soud se povinností tvrdit a namítat neplatnost rozhodčí doložky ve lhůtě podle § 32 odst. 1 ZRŘ zabýval v rozhodnutí ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011. V něm dospěl k závěru, že pro účely řízení o zrušení rozhodčího nálezu platí, že ustanovení § 32 ZŘŘ je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Toto ustanovení nemůže představovat omezení procesních práv žalobkyně doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 ZRŘ v průběhu řízení. Omezení pro právo je doplňovat mohou představovat pouze zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu ( např. koncentrace řízení ). V souladu se závěry vyjádřenými v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud mohl posuzovat platnost rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák., jelikož dovolatelka uplatnila v řízení před rozhodci a v řízení před soudem námitku podle § 31 písm. b ) ZRŘ. Skutečnost, že dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila konkrétní důvody, pro které odvolací soud shledal neplatnost rozhodčí doložky, je nerozhodná, jelikož neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák. je absolutní, tj. soud ji zkoumá z úřední povinnosti na základě zjištěného skutkového stavu věci. K otázce platnosti rozhodčí doložky, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011. V něm dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „ rozhodčí řád “ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4923/2010, usnesení ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011, či usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010 ( veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud nemá důvod se od názoru vyjádřeného v citovaném rozhodnutí odchylovat. Pokud tedy v předmětné věci odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, jelikož neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje ohledně jeho výběru na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolatelka také namítla nesprávnost postupu odvolacího soudu, který podle jejího názoru přijal překvapivé rozhodnutí, což je porušením práva účastníků na spravedlivý proces. Překvapivým rozhodnutím je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud ( oproti soudu prvního stupně ) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení ( potažmo žalobce ) nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně ( srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2275/2009, ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, nebo ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, všechna k dispozici na www.nsoud.cz ). Podle judikatury Ústavního soudu jsou za překvapivá rozhodnutí považována taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc ( srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007 ). O uvedený případ se však v nyní posuzované věci nejedná, odvolací soud řízení takovou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř. nezatížil. Z obsahu spisu se podává, že již při jednání soudu prvního stupně tento soud konstatoval, že „ za nesporné mezi účastníky považuje mj. rovněž to, že v článku 17.4 Všeobecných obchodních podmínek byla mezi účastníky sjednána rozhodčí doložka – na dotaz soudu je mezi účastníky sporné, zda rozhodčí doložka byla uzavřena platně “ ( viz č. l. 71 ). Z protokolu z tohoto jednání dále vyplývá, že v závěru jednání vznesla žalobkyně námitku neplatnosti rozhodčí doložky ( srov. č. l. 72 ). Tuto námitku žalobkyně zopakovala i ve svém odvolání. K námitce neplatnosti rozhodčí doložky uplatněné žalobkyní se posléze vyjadřovala i sama dovolatelka, a to ve svém podání na č. l. 86 ( vyjádření k odvolání ). Je tedy zřejmé, že žalovaná se o námitkách žalobkyně směřovaných k platnosti rozhodčí doložky dozvěděla již v prvostupňovém řízení, a k této námitce se vyjadřovala. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud zopakoval dokazování článkem 17.4 Všeobecných smluvních podmínek a poté se zabýval posouzením důvodnosti námitky žalobkyně podle § 31 písm. b ) ZRŘ. Odvolací soud mohl takto postupovat, neboť se jednak nejednalo o rozsáhlé dokazování a jednak mu to umožňuje ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Soud prvního stupně však v dané věci do svých skutkových závěrů nepřijal úplné zjištění o obsahu zmíněného článku 17.4 Všeobecných smluvních podmínek, zejména nezjistil, jakým způsobem bylo v rozhodčí smlouvě sjednáno určení rozhodce či způsob jeho určení. Protože takové skutkové zjištění považoval odvolací soud za rozhodující pro posouzení platnosti rozhodčí doložky, postupoval podle ustanovení § 213 odst. 3 věty před středníkem o. s. ř., podle něhož k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval. Odvolací soud proto zopakoval dokazování článkem 17.4 Všeobecných smluvních podmínek, z něhož zjistil, že se „ smluvní strany dohodly, že veškeré spory mezi nimi budou rozhodovány rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců vedeného Asociací leasingových společností ČR dle zásad rozhodčího řízení vypracovaných Asociací leasingových společností ČR. Rozhodce stanoví generální tajemník Asociace leasingových společností. “ Teprve na základě takového skutkového zjištění mohl odvolací soud, jak výše uvedeno, dospět k závěru o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky pro nedostatek náležitostí stanovených v v ZRŘ. Na základě toho je nutné uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem, který dovodil absolutní neplatnost rozhodčí doložky ve smyslu § 39 obč. zák., vycházející z výše uvedené argumentace, je správné. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 4 500 Kč [§ 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení ( advokátní tarif ), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ) a částky 960 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty ( § 137 odst. 3 o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá tento rozsudek, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí, či návrh na exekuci. V Brně 27. září 2012 JUDr. Zdeněk Despředseda senátu