| Description
| - The book aims at a compact explication of pragmatic theories of literary fictionality. The individual chapters, which always attempt to revise previously drawn conclusions, provide answers to questions such as the following: what are the intentions of authors of fictional literary narratives, what %22things%22 do they %22do with words%22 when creating fiction, in what ways are readers able to understand them correctly, etc. According to the author of the study, the key contribution of the fictional theory of pretension (Austin, Searle) is the observation that it is precisely those speech acts that can represent a certain state of affairs that are subject to imitation. Fictions, therefore, come into being as imitations of representation - in the case of literature, as imitations of language representation. Still, fictional utterance is also seen as a performative speech act, as it does not refer to any existing state of affairs, but creates this state through its own illocutionary force. Fictional utterance, hitherto described by means of a double illocutionary aspect, is categorized as belonging to the illocutionary class of assertive or indirect declarations. In that the author, via the narrator, formulates the sequence of assertive speech acts, s/he indirectly declares the fictional state of affairs. Thanks to the declarative force, the fictional utterance is granted automatic veracity. The last chapter of the book diverges somewhat from the central theme of the whole study: it strives to date the beginnings of narrated monologue in Czech narrative fiction. (en)
- Kniha Jiřího Kotena poskytuje souhrnný pohled na pragmatické teorie literární fikcionality. V jednotlivých kapitolách, které se vždy pokoušejí o revizi předchozích dosažených závěrů, se autor snaží navrhnout odpovědi na otázky, jaké záměry mají autoři vyprávění, co při tvorbě fikcí %22dělají se slovy%22, jakým způsobem jim dokážou čtenáři náležitě rozumět atd. Za nejvydatnější inspirační zdroj autorovi knihy posloužila tzv. teorie řečových aktů (J. L. Austin, J. R. Searle), ale také teorie fikčních světů (L. Doležel, M.-L. Ryanová), která umožňuje tradiční pragmatické koncepty aktualizovat a domýšlet. Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění %22bylo nebylo%22 je tím pádem výstižná pro všechna fikční vyprávění: kooperující čtenáři vědí, že mají číst vyprávění o tom, co nebylo, jako kdyby šlo vyprávění o tom, co se skutečně přihodilo. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle se autor snaží vysvětlit, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce, fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl. Prostřednictvím automatické pravdivosti fikčního diskurzu Koten mj. dále objasňuje, proč literatura neztrácí svou přesvědčivost ani tam, kde vypravuje jevy jinak nesnadno zobrazitelné (např. detailní zobrazení psychického života postav). Dílčí úvahy jsou dokládány na bohatém materiálu české i cizojazyčné narativní literatury.
- Kniha Jiřího Kotena poskytuje souhrnný pohled na pragmatické teorie literární fikcionality. V jednotlivých kapitolách, které se vždy pokoušejí o revizi předchozích dosažených závěrů, se autor snaží navrhnout odpovědi na otázky, jaké záměry mají autoři vyprávění, co při tvorbě fikcí %22dělají se slovy%22, jakým způsobem jim dokážou čtenáři náležitě rozumět atd. Za nejvydatnější inspirační zdroj autorovi knihy posloužila tzv. teorie řečových aktů (J. L. Austin, J. R. Searle), ale také teorie fikčních světů (L. Doležel, M.-L. Ryanová), která umožňuje tradiční pragmatické koncepty aktualizovat a domýšlet. Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění %22bylo nebylo%22 je tím pádem výstižná pro všechna fikční vyprávění: kooperující čtenáři vědí, že mají číst vyprávění o tom, co nebylo, jako kdyby šlo vyprávění o tom, co se skutečně přihodilo. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle se autor snaží vysvětlit, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce, fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl. Prostřednictvím automatické pravdivosti fikčního diskurzu Koten mj. dále objasňuje, proč literatura neztrácí svou přesvědčivost ani tam, kde vypravuje jevy jinak nesnadno zobrazitelné (např. detailní zobrazení psychického života postav). Dílčí úvahy jsou dokládány na bohatém materiálu české i cizojazyčné narativní literatury. (cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)