Vláknové kompozity na bázi polymerní matrice a skleněných výztuží jsou nadějnými alternativami pro náhradu kovů a ostatních tradičních materiálů v konstrukčních aplikacích. Tenké hraniční vrstvy (mezivrstvy) na rozhraní vlákno-polymer jsou rozhodující z hlediska užitných vlastností kompozitu. Pro zlepšení přenosu napětí z matrice na vláknovou výztuž jsou skleněná vlákna povrchově upravována polykondenzací organosilanových činidel v procesu výroby vláken. Vazba tenké silanové vrstvy ke skleněné výztuži jvšak hydrolyticky nestabilní, což má za následek zhoršení mechanických vlastností kompozitu ve vlhkém prostředí, a může dojít k porušení kompozitu. Snahou je tedy tyto průmyslově používané silanové vrstvy nahradit mezivrstvou odolávající jak vlhkosti, tai dalším agresívním prostředím. V tomto ohledu se jeví jako nadějné tenké vrstvy polymerů připravených v nízkoteplotním plazmatu. Podstatou projektu je objasnění mechanismu adheze mezi skleněným vláknem a polymerní matricí a nalezení vztahů mezi chemický (cs)
It is generally accepted that the glass fibre reinforced polymer composites are the most viable candidates for replacing structural steel and other traditional materials in engineering applications. Thin boundary layers (interphases) between the fibre anthe polymer matrix are the most decisive with respect to the performance of both general use and high-tech fibrous composite material. Silane surface treatments of the glass fibres are commonly used in industrial processes to improve the stress transmission from the matrix into the fibre. However, the formed siloxane bonds are hydrolytically unstable, which results in worsening of mechanical properties of the composite in the presence of water and, eventually, in failure of the material. Therefore, the silane layer should be replaced with a hydrolytically stable interphase. Thin films of plasma polymers seem to be the most promising candidates to fulfill this condition. The goal of this project is to understand a background of the (en)