| salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: antagonisté angiotenzinu II, samotní.
ATC kód C09C A04.
Irbesartan je silně působící, perorálně účinný, selektivní antagonista receptoru pro angiotenzin II (typ AT1).
Mechanismus působení: Irbesartan je silně působící, perorálně účinný, selektivní antagonista receptoru pro angiotenzin II (typ AT1). Předpokládá se, že blokuje veškeré činnosti angiotenzinu II zprostředkované AT1 receptorem bez ohledu na zdroj či cestu syntézy angiotenzinu II. Selektivní antagonismus receptorů pro angiotenzin II (AT1) vyvolává nárůsty hladin reninu v plazmě a angiotenzinu II a snížení plazmatických koncentrací aldosteronu. Hladiny draslíku v séru nejsou samotným irbesartanem v doporučených dávkách nijak významně dotčeny. Irbesartan neinhibuje ACE (kináza II), enzym, který vytváří angiotenzin II a také degraduje bradykinin na neaktivní metabolity. Irbesartan nevyžaduje pro svou účinnost metabolickou aktivaci.
Klinická účinnost:
Hypertenze
Irbesartan snižuje krevní tlak při minimálních změnách srdeční frekvence. Při podávání dávky jednou denně je pokles krevního tlaku závislý na dávce s tendencí dosažení plató při dávkách nad 300 mg. Dávky 150-300 mg jednou denně snižují krevní tlak v poloze vleže na zádech nebo vsedě v nejnižším bodě účinku (tj. 24 hodin po podání) průměrně o 8-13/5-8 mmHg (systolický/diastolický) více než placebo.
Nejvyšší míra snížení krevního tlaku je dosažena během 3-6 hodin po podání a tento účinek zůstává po dobu minimálně 24 hodin. Po 24 hodinách při doporučených dávkách bylo snížení krevního tlaku 60-70% hodnoty maximálního poklesu diastolického a systolického tlaku. Dávka 150 mg jednou denně způsobila minimální a průměrné 24hodinové reakce podobné dávkování dvakrát denně při zachování stejné celkové dávky.
Účinky irbesartanu na snižování krevního tlaku jsou patrné během 1-2 týdnů, přičemž se maximální účinek dostaví za 4-6 týdnů od zahájení léčby. Antihypertenzivní účinky se udržují dlouhodobou léčbou. Po ukončení léčby se krevní tlak postupně vrací k výchozím hodnotám. "Rebound hypertenze" nebyla pozorována.
Hypotenzí účinky irbesartanu a thiazidových diuretik jsou aditivní. U pacientů, u nichž samotný irbesartan nedostatečně kontroluje krevní tlak, způsobí přidání malé dávky hydrochlorothiazidu (12,5 mg) jednou denně k irbesartanu další snížení krevního tlaku v nejnižším bodě účinku o 7-10/3-6 mm Hg (systolický/diastolický).
Účinnost irbesartanu není ovlivněna věkem ani pohlavím. Stejně jako u jiných léčivých přípravků, které ovlivňují renin-angiotenzin systém, mají pacienti černé pleti znatelně slabší reakci na monoterapii irbesartanem. Pokud se irbesartan podává spolu s malou dávkou hydrochlorothiazidu (např. 12,5 mg denně), blíží se antihypertenzivní reakce pacientů černé pleti reakci pacientů bílé pleti.
Ibersartan nemá klinicky významný účinek na hladinu kyseliny močové v séru nebo vylučování kyseliny močové močí.
Pediatrická populace
Snížení krevního tlaku s cílovými titrovanými dávkami 0,5 mg/kg (nízká), 1,5 mg/kg (střední) a 4,5 mg/kg (vysoká) bylo vyhodnoceno u 318 hypertenzních nebo rizikových (diabetici, s rodinnou historií hypertenze) dětí a mládeže ve věku 6-16 let po dobu tří týdnů. Na konci třítýdenního období bylo průměrné snížení výchozích hodnot u primární proměnné účinnosti, hodnoty systolického tlaku měřeného vsedě (SeSBP), měřené v nejnižším bodě účinku 11,7 mmHg (nízká dávka), 9,3 mmHg (střední dávka) a 13,2 mmHg (vysoká dávka). Mezi těmito dávkami nebyl zřetelný žádný významný rozdíl. Korigovaná průměrná změna diastolického tlaku vsedě (SeDBP), měřeného v nejnižším bodě účinku, byla následující: 3,8 mmHg (nízká dávka), 3,2 mmHg (střední dávka) a 5,6 mmHg (vysoká dávka). Během dvou následujících týdnů, kdy byli pacienti znovu randomizováni buď do skupiny s léčivým přípravkem, nebo do skupiny s placebem, byly nárůsty SeSBP 2,4 mmHg a SeDBP 2,0 mmHg v porovnání s +0,1 mmHg a -0,3 mmHg na všech dávkách irbesartanu (viz bod 4.2).
Hypertenze a diabetes 2. typu s onemocněním ledvin.
Studie IDNT („Irbesartan Diabetic Nephropathy Trial“) ukázala, že irbesartan zpomaluje progresi renálního onemocnění u pacientů s chronickou renální nedostatečností a zjevnou proteinurií. IDNT byla dvojitě zaslepená, kontrolovaná studie morbidity a mortality srovnávající irbesartan, amlodipin a placebo. U 1 715 hypertenzních pacientů s diabetem 2. typu, proteinurií ≥ 900 mg/den a hladinou kreatininu v séru v rozmezí 1,0-3,0 mg/dl byly zkoumány dlouhodobé účinky (v průměru 2,6 let) irbesartanu na progresi renálního onemocnění a také všechny případy úmrtí. Pacientům byla dávka titrována od 75 mg na udržovací dávku 300 mg irbesartanu , od 2,5 mg na 10 mg amlodipinu nebo placeba dle snášenlivosti. Pacienti ve všech léčebných skupinách obvykle dostávali 2-4 antihypertenziva (např. diuretika, beta-blokátory, alfa-blokátory) k dosažení předem definovaného cílového krevního tlaku ≤ 135/85 mmHg nebo snížení systolického tlaku o 10 mmHg v případě, že byla výchozí hodnota >160 mmHg. Šedesát procent (60 %) pacientů ve skupině s placebem dosáhlo cílového krevního tlaku v době, kdy to ve skupině s irbesartanem bylo 76 % a ve skupině s amlodipinem 78 %. Irbesartan výrazně snížil relativní riziko dosažení základního kombinovaného koncového parametru, kterým bylo zdvojnásobení hladiny kreatininu v séru, terminální stadium renálního onemocnění (ESRD) nebo úmrtí z jakékoliv příčiny. Přibližně 33 % pacientů ve skupině s irbesartanem dosáhlo primárního kombinovaného cílového parametru renální funkce ve srovnání s 39 % ve skupině s placebem a 41 % ve skupině s amlodipinem [(20 % snížení relativního rizika vs. placebo (p=0,024) a 23 % snížení relativního rizika v porovnání s amlodipinem (p=0,006)]. Při analýze jednotlivých složek primárního koncového parametru nebyl pozorován žádný vliv na celkovou úmrtnost, zatímco byla pozorována pozitivní tendence ve snížení ESRD a významné snížení ve zdvojnásobení hladiny kreatininu v séru.
Byly vyhodnoceny účinky léčby v podskupinách podle pohlaví, rasy, věku, doby trvání diabetes, hladiny kreatininu v séru a míry vylučování albuminu. V podskupinách žen a jedinců černé pleti, které představovaly 32 %, resp. 26 % celkové populace ve studii, nebyl zřejmý přínos vůči renální funkci, ačkoliv interval spolehlivosti to nevylučuje. Co se týče sekundárního koncového parametru fatálních a nefatálních kardiovaskulárních příhod, nebyl mezi třemi skupinami celkové populace žádný rozdíl, ačkoliv u žen byl pozorován zvýšený výskyt nefatálního IM a u mužů ve skupině s irbesartanem byl v porovnání s režimem založeným na placebu pozorován snížený výskyt nefatálního IM. Zvýšený výskyt nefatálního IM a iktů byl pozorován u žen léčených ibersartanem v porovnání se skupinou s amlodipinem, zatímco hospitalizace kvůli srdečnímu selhání byla v celé populaci snížena. Nicméně, pro tato zjištění u žen nebylo nalezeno žádné náležité vysvětlení.
Studie IRMA 2 („Effects of Irbesartan on Microalbuminuria in hypertensive patiens with type 2 Diabetes Mellitus“) ukazuje, že 300 mg irbesartanu u pacientů s mikroalbuminurií zpomaluje progresi zjevné proteinurie. Studie IRMA 2 byla placebem kontrolovaná, dvojitě zaslepená studie morbidity u 590 pacientů s diabetem 2. typu, mikroalbuminurií (30-300 mg/den) a normální renální funkcí (hladina kreatininu v séru ≤ 1,5 mg/dl u mužů a < 1,1 mg/dl u žen). Studie zkoumala dlouhodobé účinky (2 roky) irbesartanu na progresi klinické (zjevné) proteinurie (rychlost vylučování albuminu močí (UAER) > 300 mg/den a zvýšení UAER o minimálně 30 % oproti výchozím hodnotám). Předdefinovaný cílový krevní tlak byl ≤ 135/85 mmHg. K dosažení cílového krevního tlaku byla podle potřeby přidávána další antihypertenziva (kromě ACE inhibitorů, antagonistů receptoru pro angiotenzin II a dihydropyridinových blokátorů kalciových kanálů), aby pomohla dosažení cílového krevního tlaku. Zatímco podobný krevní tlak byl dosažen ve všech léčebných skupinách, méně subjektů ve skupině s 300 mg irbesartanem (5,2 %) než u placeba (14,9 %) nebo 150 mg irbesartanu (9,7 %) dosáhlo cílového parametru, kterým byla zjevná proteinurie. Tím bylo prokázáno, že podávání vyšších dávek ibersartanu snižuje relativní riziko o 70 % ve srovnání s placebem (p=0,0004). Doprovodné zlepšení rychlosti glomerulární filtrace (GFR) nebylo pozorováno během prvních tří měsíců léčby. Zpomalení progrese klinické proteinurie bylo evidentní již za tři měsíce a pokračovalo celé 2 roky. Regrese k normoalbuminurii (< 30 mg/den) byla častější ve skupině s 300 mg irbesartanu (34 %) než ve skupině s placebem (21 %).
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)