salt:hasText
| - Rychlé podání ve formě bolusu (tj. po dobu několika minut) může být spojeno s těžkou hypotenzí, včetně šoku a vzácně i srdeční zástavou, příznaky podobnými účinku histaminu, a makulopapulární nebo erytematózní vyrážkou ( "syndrom rudého muže" nebo „syndrom červeného krku"). Vankomycin je třeba podávat infuzí pomalu ve zředěném roztoku po dobu nejméně 60 minut, aby se zamezilo reakcím spojeným s rychlou infuzí. Po zastavení infuze obvykle tyto reakce rychle pominou (viz body 4.2 Způsob podávání a bod a 4.8 Nežádoucí účinky).
Vzhledem k jeho ototoxickým a nefrotoxickým účinkům měl by se vankomycin podávat s opatrností u pacientů s renální insuficiencí a dávka by se měla snížit podle stupně renálního poškození. Riziko toxicity se zvyšuje vysokou koncentraci v krvi nebo prodlouženou terapií. Pravidelně mají být monitorovány hladiny vankomycinu v krvi a prováděny testy na renální funkce.
Vankomycin se také nemá podávat pacientům se ztrátou sluchu v minulosti.
Pokud je to u těchto pacientů nutné, má se dávka přizpůsobit, pokud je to možné v pravidelných intervalech určovat hladinu přípravku v krvi. Hluchotě může předcházet tinitus.
Starší pacienti jsou více náchylní k poškození sluchu. Zkušenosti s jinými antibiotiky ukazují, že hluchota může být progresivní i po ukončení léčby.
Používání u dětí: U předčasně narozených novorozenců a malých dětí je vhodné potvrdit požadované sérové koncentrace vankomycinu.
Současné podávání vankomycinu a anestetik bývá u dětí spojeno s erytémem a návaly podobnými histaminovým .
Použití u starších osob: Přirozený pokles glomerulární filtrace s rostoucím věkem, pokud se neupraví dávka, může vést ke zvýšení sérových koncentrací vankomycinu (viz bod 4.2 Dávkování a způsob podávání).
Bezpečnostní opatření
Pravidelné sledování hladin vankomycinu v krvi je indikováno dlouhodobým užíváním zvláště u pacientů s renální poruchou nebo poruchou sluchu, stejně jako současným neurotoxických nebo ototoxických látek.
Dávky se mají titrovat podle sérových hladin. Je třeba kontrolovat hladiny v krvi a pravidelně vyšetřovat funkci ledvin.
Pacientům s hraniční funkcí ledvin a osobám starším 60 let je třeba provádět opakovaně vyšetření sluchu a hladin vankomycinu v krvi. Všem pacientům léčeným tímto lékem se mají pravidelně provádět hematologická vyšetření, vyšetření moče a funkce ledvin.
Vankomycin velmi dráždí tkáně a v místě vpichu způsobuje nekrózy po intramuskulárním podání; musí být proto podáván intravenózně. U mnohých pacientů, kteří podávají vankomycin se objeví bolest v místě vpichu a tromboflebitida, které mohou být příležitostně závažné.
Četnost a závažnost tromboflebitidy lze minimalizovat pomalým podáváním a zředěním roztoku (2,5 až 5,0 g/l) a měněním místa vpichu infuze.
Dlouhodobé používání vankomycinu může způsobit přerůstání a necitlivost organismů. Je nezbytné opatrné pozorování pacienta. Pokud se objeví superinfekce během léčby, má být přijata příslušná opatření. Ve vzácných případech bylo referováno o pseudomembranozní kolitidě způsobené C. difficile, vyvolané u pacientů, kteří dostávali vankomycin intravenózně.
U pacientů se známou přecitlivělostí na teikoplanin je nutno podávat vankomycin s opatrností, neboť bylo referováno o případech zkřížené hypersenzitivity.
(cs)
|