| salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: Léčiva k terapii diabetu, antidiabetika, kromě inzulinů;
ATC kód A10BG03.
Účinky pioglitazonu jsou pravděpodobně zprostředkovány snížením inzulinové rezistence. Zdá se, že pioglitazon účinkuje prostřednictvím aktivace specifických jaderných receptorů (gama receptor aktivovaný peroxizomovým proliferátorem), která vede ke zvýšení citlivosti na inzulin v buňkách jater, tukové tkáně a kosterního svalstva u zvířat. Zjistilo se, že léčba pioglitazonem snižuje tvorbu glukózy v játrech a zvyšuje periferní eliminaci glukózy v případě inzulinové rezistence.
U pacientů s diabetes mellitus II.typu se zlepšily hodnoty glykémie nalačno i po jídle. Zlepšení kontroly glykémie je spojeno se sníženou plazmatickou koncentrací inzulinu nalačno i po jídle. Za účelem stanovení doby, po které dochází k selhání léčby (definované jako přítomnost HbA1c ≥ 8,0% po prvních šesti měsících léčby), byla klinická studie srovnávající monoterapii pioglitazonem vs. gliklazidem prodloužena na dva roky. Kaplan- Meierova analýza prokázala kratší dobu do selhání léčby u pacientů léčených gliklazidem než u pacientů , kterým byl podáván pioglitazon. Po dvou letech přetrvávala kompenzace diabetu (definovaná jako HbA1c < 8,0%) u 69% pacientů léčených pioglitazonem ve srovnání s 50% pacientů léčených gliklazidem. Ve dvouleté studii srovnávající podávání kombinace metforminu společně s pioglitazonem nebo gliklazidem, byla úprava glykémie, měřená jako průměrná změna HbA1c od výchozí hodnoty, v prvním roce léčby podobná v obou skupinách. Ve druhém roce bylo zhoršení HbA1c menší u pioglitazonu ve srovnání s gliklazidem.
V placebem kontrolované studii byli pacienti, u kterých přes tříměsíční optimalizační léčbu inzulinem nedošlo k dostatečné úpravě glykémie, randomizováni do skupiny s podáváním pioglitazonu nebo placeba po dobu 12 měsíců. U pacientů ve skupině s pioglitazonem došlo k průměrnému snížení HbA1c o 0,45% ve srovnání s pacienty léčenými pouze inzulinem a ve skupině s pioglitazonem byly mohly být také dávky inzulinu sníženy.
Analýza HOMA (homeostasis model assessment) uvádí, že podávání pioglitazonu vede ke zlepšení funkce beta-buněk a také zvyšuje citlivost na inzulin. Dvouleté klinické studie ukázaly, že tento účinek přetrvává.
V jednoletých klinických studiích pioglitazon konzistentně statisticky významně snižoval poměr albumin/kreatinin ve srovnání s počátečním stavem.
Účinek pioglitazonu (45 mg v monoterapii versus placebo) byl studován v malé 18-ti týdenní studii u diabetiků II. typu. Podávání pioglitazonu vedlo k signifikantnímu zvýšení tělesné hmotnosti, přičemž množství viscerálního tuku bylo významně nižší, zatímco objem extraabdominálního tuku vzrostl. Změny distribuce tělesného tuku při podávání pioglitazonu provázelo zlepšení citlivosti na inzulin. Ve většině klinických studií bylo v porovnání s placebem pozorováno snížení celkové plazmatické hladiny triglyceridů a volných mastných kyselin a zvýšení hladiny HDL cholesterolu a malé, ale klinicky nevýznamné zvýšení hladiny LDL cholesterolu.
Při srovnání s placebem, metforminem nebo gliklazidem v klinických studiích trvajících až dva roky pioglitazon snižoval celkové plazmatické hladiny triglycedridů a volných mastných kyselin a zvyšoval hladinu HDL cholesterolu. Ve srovnání s placebem pioglitazon nezvýšil statisticky významně hladinu LDL cholesterolu, zatímco u metforminu a gliklazidu bylo pozorováno její snížení. Ve 20-ti týdenní studii pioglitazon snižoval jak hladinu triglyceridů nalačno, tak i postprandiální hypertriglyceridémii, což je způsobeno jeho účinkem na absorbované triglyceridy a zároveň na triglyceridy syntetizované v játrech. Tyto účinky byly nezávislé na účinku pioglitazonu na glykémii a byly statisticky významně odlišné od účinků glibenklamidu.
V klinické studii PROactive, placebem kontrolované studii zaměřené na hodnocení kardiovaskulárních výsledků léčby bylo 5 238 pacientů s diabetes mellitus II. typu a preexistujícím významným makrovaskulárním onemocněním randomizováno k přidání pioglitazonu nebo placeba ke stávající antidiabetické a kardiovaskulární terapii po dobu až 3,5 let. Průměrný věk studijního souboru byl 62 let, průměrné trvání diabetu bylo 9,5 let. Přibližně jedna třetina pacientů byla léčena inzulinem v kombinaci s metforminem a/nebo sulfonylureou. Kritériem pro zařazení pacientů do studie byl alespoň jeden z následujících nálezů: infarkt myokardu, cévní mozková příhoda, perkutánní srdeční intervence nebo bypass koronární artérie, akutní koronární syndrom, ischemická choroba srdeční nebo obstruktivní onemocnění periferních artérií. Téměř polovina pacientů měla srdeční infarkt v anamnéze a přibližně 20% pacientů mělo v anamnéze cévní mozkovou příhodu. U přibližně poloviny studijního souboru byla přítomna nejméně dvě z výše uvedených kardiovaskulárních vstupních kritérií. Téměř u všech subjektů (95%) byly podávány kardiovaskulární léčivé přípravky (betablokátory, ACE inhibitory, antagonisté angiotensinu II, blokátory kalciových kanálů, nitráty, diuretika, acetylsalicylová kyselina (aspirin), statiny, fibráty).
Ačkoli studie nebyla úspěšná s ohledem na primární cílový parametr, který zahrnoval mortalitu z jakéhokoli důvodu, nefatální infarkt myokardu, cévní mozkovou příhodu, akutní koronární syndrom, závažnou amputaci nohy, koronární revaskularizaci a revaskularizaci dolních končetin, výsledky naznačují, že dlouhodobé podávání pioglitazonu není spojeno s kardiovaskulárními riziky. Nicméně došlo ke zvýšení incidence edémů, incidence zvýšení hmotnosti a srdečního selhání. Nebylo pozorováno zvýšení mortality z důvodu srdečního selhání.
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)