| salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: antagonisté receptoru angiotensinu II,
ATC kód: C09CA01
Losartan je syntetickým antagonistou receptoru (typ AT1) angiotensinu II. Angiotensin II, který má silný vasokonstrikční účinek, je primárním aktivním hormonem systému renin-angiotensin a významně se podílí na patofyziologii hypertenze. Angiotensin II se váže na AT1 receptor, který se nachází v mnoha tkáních (např. hladké svaly cév, nadledviny, ledviny a srdce) a vyvolává některé důležité biologické reakce, včetně vasokonstrikce a uvolňování aldosteronu. Angiotensin II rovněž stimuluje proliferaci buněk hladkého svalstva.
Losartan selektivně blokuje AT1 receptor. Jak losartan, tak jeho farmakologicky aktivní metabolit karboxylové kyseliny (E-3174) blokují in vitro i in vivo všechny fyziologicky významné účinky angiotensinu II, bez ohledu na jeho zdroj a způsob syntézy.
Losartan nemá agonistický účinek na ostatní receptory hormonů ani na iontové kanály, které jsou důležité pro kardiovaskulární regulaci, ani je neblokuje. Navíc losartan nepotlačuje ACE (kininázu II), což je enzym, který rozkládá bradykinin. Proto nedochází k zesílení nežádoucích účinků zprostředkovaných bradykininem.
Odstranění negativní zpětné vazby angiotensinu II na sekreci reninu během podávání losartanu vede ke zvýšené aktivitě plazmatického reninu (PRA). Zvýšení PRA vede ke zvýšení hladiny angiotensinu II v plazmě. I při tomto zvýšení hladiny angiotensinu II se udržuje antihypertenzivní účinek losartanu a snížená plazmatická koncentrace aldosteronu, což prokazuje účinnou blokádu receptoru angiotensinu II. Po vysazení losartanu hodnoty PRA a angiotensinu II během tří dnů klesnou na původní hodnoty.
Losartan a jeho hlavní aktivní metabolit mají vyšší afinitu vůči receptoru AT1 než vůči receptoru AT2. Aktivní metabolit je 10x až 40x účinnější než losartan ve stejném hmotnostním poměru.
Studie hypertenze
V kontrolovaných klinických studiích vyvolalo podávání losartanu 1krát denně u pacientů s mírnou až střední esenciální hypertenzí statisticky významné snížení systolického a diastolického krevního tlaku. Měření krevního tlaku za 24 hodin po podání dávky v poměru k měření 5 – 6 hodin po podání dávky prokázalo pokles krevního tlaku po dobu 24 hod; přirozený denní rytmus byl zachován. Pokles krevního tlaku ke konci dávkovacího intervalu byl asi 70-80 % účinku zjištěného 5-6 hod po podání dávky.
Vysazení losartanu u nemocných s hypertenzí se neprojevilo náhlým nárůstem krevního tlaku (rebound fenomén). Navzdory výraznému poklesu krevního tlaku nemělo podávání losartanu klinicky významný účinek na srdeční frekvenci.
Losartan je stejně účinný u mužů i u žen a u mladších (< 65 let) i starších hypertoniků.
Studie LIFE:
Studie LIFE (The Losartan Intervention For Endpoint reduction in hypertension) byla randomizovanou, trojitě zaslepenou, aktivně kontrolovanou studií provedenou u 9193 pacientů s hypertenzí ve věku 55 až 80 let s hypertrofií levé komory prokázanou EKG. Pacienti byli randomizováni k léčbě losartanem 50 mg jednou denně nebo atenololem 50 mg jednou denně. Pokud nebylo dosaženo cílového krevního tlaku (<140/90 mmHg), byl nejprve přidán hydrochlorothiazid (12,5 mg), a poté byla případně zvýšena dávka losartanu či atenololu na 100 mg jednou denně. Pokud to bylo nutné k dosažení cílového krevního tlaku, byla přidána další antihypertenziva, kromě ACE inhibitorů, antagonistů angiotensinu II a beta-blokátorů.
Průměrná délka sledování byla 4,8 roku.
Primárním hodnotícím kritériem byl souhrn kardiovaskulární morbidity a mortality hodnocené na základě snížení kombinovaného výskytu kardiovaskulárního úmrtí, cévní mozkové příhody a infarktu myokardu. Krevní tlak byl v podobném rozsahu signifikantně snížen v obou skupinách. Léčba losartanem vedla k 13,0 % snížení rizika (p=0,021, 95 % interval spolehlivosti 0,77-0,98) v porovnání s atenololem u pacientů, kteří dosáhli primárního souhrnného hodnotícího kritéria. Toto snížení bylo přisuzováno zejména snížení výskytu cévní mozkové příhody. Léčba losartanem snížila riziko cévní mozkové příhody o 25% ve srovnání s atenololem (p=0,001 95% interval spolehlivosti 0,63-0,89). Procenta kardiovaskulárního úmrtí a infarktu myokardu se signifikantně nelišilo v jednotlivých skupinách.
Rasa:
Ve studii LIFE byli pacienti černé pleti léčení losartanem více ohroženi primárním souhrnným cílovým parametrem, tj. kardiovaskulární příhodou (např. infarkt myokardu, kardiovaskulární úmrtí) a zejména cévní mozkovou příhodou, ve srovnání s pacienty černé pleti léčenými atenololem. Proto výsledky losartanu ve srovnání s atenololem pozorované ve studii LIFE neplatí pro pacienty černé pleti s hypertenzí a hypertrofií levé komory, pokud se týče kardiovaskulární morbidity/mortality.
Studie RENAAL:
Studie RENAAL (The Reduction of Endpoints in NIDDM with the Angiotensin II Receptor Antagonist Losartan) byla kontrolovaná klinická studie prováděná na celém světě na 1513 pacientech s diabetem 2. typu a proteinurií s hypertenzí nebo bez hypertenze. 751 pacientů bylo léčeno losartanem. Cílem studie bylo prokázat nefroprotektivní účinky losartanu nad rámec samotného snížení krevního tlaku.
Pacienti s proteinurií a sérovou hladinou kreatininu 1,3-3,0 mg/dl byli randomizováni k léčbě losartanem v dávce 50 mg jednou denně, titrované dle odpovědi krevního tlaku, nebo placebem, kde pacienti již dostávali standardní antihypertenzní terapii s výjimkou ACE inhibitorů a antagonistů angiotensinu II. Zkoušející dostali pokyn, aby studijní lék titrovali na dávku 100 mg jednou denně podle potřeby; 72% pacientů většinu času užívalo denní dávku 100 mg denně. Další antihypertenziva (diuretika, blokátory kalciových kanálů, alfa- nebo beta-blokátory a také centrálně působící antihypertenziva) byly povoleny jako přídavná léčba v obou skupinách dle potřeby. Pacienti byli sledování 4,6 roku (průměrně 3,4 roku). Primárním hodnoceným parametrem studie byl souhrnný hodnotící parametr dvojnásobného zvýšení sérového kreatininu, terminální renální selhání (potřeba dialýzy či transplantace) nebo smrt.
Výsledky ukázaly, že léčba losartanem (327 příhod) ve srovnání s placebem (359 příhod) vedla k 16,1% snížení rizika (p=0,022) u pacientů, kteří dosáhli primárního souhrnného cílového parametru. Pokud se týče následujících jednotlivých a kombinovaných složek primárního cílového parametru, výsledky také ukázaly signifikantní snížení rizika ve skupině léčené losartanem: 25,3% snížení rizika dvojnásobného zvýšení sérového kreatininu (p=0,006); 28,6% snížení rizika terminálního renálního selhání (p=0,002); 19,9% snížení rizika terminálního renálního onemocnění nebo smrti (p=0,009); 21,0% snížení rizika dvojnásobného zvýšení sérového kreatininu nebo terminálního renálního selhání (p=0,01).
Procento celkové mortality se v jednotlivých skupinách signifikantně nelišilo.
V této studii byl losartan dobře snášen, jak ukazuje procento ukončení léčby v důsledku nežádoucích příhod, které bylo srovnatelné se skupinou dostávající placebo.
Studie HEAAL
Studie HEAAL (The Heart Failure Endpoint Evaluation of Angiotensin II Antagonist Losartan) byla kontrolovaná klinická mezinárodní studie s 3834 pacienty ve věku 18 až 98 let se srdečním selháním (NYHA třída II - IV), kteří nesnášeli léčbu inhibitory ACE. Pacienti byli randomizováni buď k užívání losartanu 50 mg jednou denně nebo losartanu 150 mg, spolu se konvenční terapií, která nesměla obsahovat inhibitory ACE.
Pacienti byli sledováni po dobu více než 4 let (medián 4,7 let). Primárním cílovým parametrem ve studii byla složená proměnná úmrtí z jakékoli příčiny nebo hospitalizace pro srdeční selhání.
Výsledky prokázaly, že léčba 150 mg losartanu (828 událostí) vedla v porovnání s 50 mg losartanu (889 událostí) k 10,1% snížení rizika (p=0,027, 95% interval spolehlivosti 0,82 – 0,99) ve smyslu snížení počtu pacientů, u kterých byla primární sledovaná proměnná pozitivní. Jednalo se především o snížení incidence hospitalizací pro srdeční selhání. Léčba 150 mg losartanu snížila riziko hospitalizace pro srdeční selhání o 13,5% v porovnání s 50 mg losartanu (p=0,025, 95% interval spolehlivosti 0,76 - 0,98). Mezi léčebnými skupinami nebyl významný rozdíl v počtu úmrtí z jakékoli příčiny. Poruchy ledvin, hypotenze a hyperkalémie byly častější ve skupině léčené 150 mg než v skupině léčené 50 mg, avšak tyto nežádoucí účinky nevedly k významně vyššímu počtu pacientů, kteří ukončili léčbu.
Studie ELITE-I a ELITE-II:
Ve 48 týdenní mezinárodní studii na 722 pacientech se srdečním selháním (třída II-IV podle NYHA) nebyl zjištěn rozdíl v primárním cílovém parametru dlouhodobé změny renální funkce mezi skupinou pacientů léčených losartanem a skupinou pacientů léčených kaptoprilem. Účinek losartanu na snížení rizika mortality v porovnání s kaptoprilem, který byl zjištěn ve studii ELITE I, nebyl potvrzen v následné studii ELITE II, která je popsána dále v textu.
Ve studii ELITE-II byl losartan v dávce 50 mg jednou denně (počáteční dávka 12,5 mg titrovaná na 25 mg, pak na 50 mg jednou denně) srovnáván s kaptoprilem v dávce 50 mg třikrát denně (počáteční dávka 12,5 mg titrována na 25 mg a pak na 50 mg třikrát denně). Primárním cílovým parametrem v této studii byla celková mortalita.
V této studii bylo 3152 pacientů se srdečním selháním (třídy II-IV podle NYHA) sledováno po dobu přibližně dvou let (průměrná doba sledování 1,5 roku) s cílem určit, zda losartan snižuje celkovou mortalitu účinněji než kaptopril. Primární cílový parametr neprokázal žádný statisticky významný rozdíl mezi losartanem a kaptoprilem při snižování celkového počtu úmrtí.
V obou těchto klinických studiích kontrolovaných srovnávacím přípravkem (nikoli placebem) u pacientů se srdečním selháním byla snášenlivost losartanu lepší než u kaptoprilu na základě významně nižší incidence ukončení léčby v důsledku nežádoucích účinků a významně nižší incidence kašle.
Zvýšená mortalita byla pozorována ve studii ELITE II u malé podskupiny (22% všech pacientů se srdečním selháním) pacientů užívajících na počátku beta-blokátory.
Pediatrická populace
Pediatrická hypertenze:
Antihypertenzivní účinek losartanu byl vyhodnocen v klinické studii na 177 pediatrických pacientů s hypertenzí ve věku od 6 do 16 let s tělesnou hmotností > 20 kg a rychlostí glomerulární filtrace > 30 ml/min/1,73 m2. Pacienti s hmotností >20 kg až < 50 kg dostávali 2,5, 25 nebo 50 mg losartanu denně a pacienti s hmotností > 50 kg dostávali 5, 50 nebo 100 mg losartanu denně. Na konci třetího týdne podávání losartanu jednou denně snížilo nejnižší krevní tlak v závislosti na dávce.
Odpověď byla obecně závislá na dávce. Závislost na dávce byla zjevná ve skupině s nejnižší dávkou ve srovnání se skupinou se střední dávkou (I. období: -6,2 mmHg vs. -11,65 mmHg), ale byla slabší při srovnání skupiny se střední dávkou se skupinou s vysokou dávkou (I. období: -11,65 mmHg vs. -12,21 mmHg). Nejnižší studované dávky, 2,5 mg a 5 mg, což odpovídá průměrné denní dávce 0,07 mg/kg, zjevně neposkytovaly konzistentní antihypertenzivní účinnost.
Tyto výsledky byly potvrzeny během II. období studie, ve kterém byli pacienti randomizováni k pokračování léčby losartanem nebo placebem po třech týdnech léčby. Rozdíl ve zvýšení krevního tlaku ve srovnání s placebem byl nejvyšší ve skupině se střední dávkou (6,70 mmHg střední dávka vs. 5,38 mmHg vysoká dávka). Zvýšení nejnižšího diastolického krevního tlaku bylo stejné u pacientů dostávajících placebo a u pacientů pokračujících s losartanem v nejnižší dávce v každé skupině, což opět naznačuje, že nejnižší dávka v každé skupině neměla signifikantní antihypertenzivní účinek.
Dlouhodobé účinky losartanu na růst, dospívání a celkový vývoj nebyly studovány. Dlouhodobá účinnost antihypertenzivní léčby losartanem v dětském věku ke snížení kardiovaskulární morbidity a mortality také nebyla stanovena.
Ve 12-týdenní klinické studii kontrolované placebem a aktivní látkou (amlodipine) byl hodnocen účinek losartanu na proteinurii u hypertenzních (N=60) a normotenzních dětí (N=246) s proteinurií. Proteinurie byla definována jako poměr bílkovin/kreatininu v moči ≥ 0,3. Hypertenzní pacienti (ve věku 6 až 18 let) byli randomizováni k léčbě buď losartanem (n=30) nebo amlodipinem (n=30). Normotenzní pacienti (ve věku 1 až 18 let) byli randomizováni k léčbě buď losartanem (n=122) nebo placebem (n=124). Losartan byl podán v dávkách 0,7 mg/kg až 1,4 mg/kg (až do maximální dávky 100 mg na den). Amlodipin byl podáván v dávkách 0,05 mg/kg až 0,2 mg/kg (až do maximální dávky 5 mg na den).
Po 12 týdnech léčby bylo u pacientů, kterým byl podáván losartan, zjištěno statisticky významné snížení proteinurie o 36 % oproti výchozímu období v porovnání s 1% zvýšením ve skupině s placebem/amlodipinem (p≤0,001). U hypertenzních pacientů, kterým byl podáván losartan, došlo oproti výchozímu období ke snížení proteinurie o -41,5% (95% CI -29,9;-51,1) oproti +2,4% (95% CI -22,2;14,1) ve skupině s amlodipinem.
V porovnání se skupinou s amlodipinem (-0.1/+0.8 mmHg) došlo ve skupině s losartanem (-5.5/-3.8 mmHg) k výraznějšímu snížení systolického i diastolického krevního tlaku. U normotenzních dětí bylo zjištěno malé snížení krevního tlaku ve skupině s losartanem (-3.7/-3.4 mmHg) v porovnání s placebem. Mezi snížením proteinurie a krevním tlakem nebyla zjištěna žádná významná korelace. Avšak je možné, že ve skupině léčené losartanem bylo snížení krevního tlaku částečně zodpovědné za snížení proteinurie. Dlouhodobé účinky snížení proteinurie u dětí nebyly studovány.
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)