| salt:hasText
| - Farmakoterapeutická skupina: antagonisté angiotensinu II, samotní,
ATC kód: C09CA07.
Mechanismus účinku:
Telmisartan je perorálně účinný a specifický antagonista receptoru angiotensinu II (typu AT1). Telmisartan vytěsní svou velmi vysokou afinitou angiotensin II z jeho vazebného místa na receptoru podtypu AT1, který je zodpovědný za známé účinky angiotensinu II. Telmisartan nepůsobí na receptoru AT1 jako částečný agonista. Telmisartan se váže selektivně na receptor AT1. Tato vazba je dlouhodobá. Telmisartan nevykazuje afinitu k jiným receptorům, včetně AT2 a ostatních méně charakterizovaných receptorů AT. Funkce těchto receptorů není známa, ani účinek jejich možné nadměrné stimulace angiotensinem II, jehož hladinu telmisartan zvyšuje. Telmisartan snižuje hladinu aldosteronu v séru. Telmisartan neinhibuje lidský plazmatický renin, ani neblokuje iontové kanály. Telmisartan neinhibuje angiotensin konvertující enzym (kininázu II), enzym, který rovněž rozkládá bradykinin. Proto se nepředpokládá, že by zesiloval nežádoucí účinky zprostředkované bradykininem.
U člověka 80mg dávka telmisartanu téměř kompletně potlačuje zvýšení krevního tlaku vyvolané angiotensinem II. Tento inhibiční účinek přetrvává po dobu 24 hodin a je měřitelný až po dobu 48 hodin.
Klinická účinnost a bezpečnost:
Léčba esenciální hypertenze
Po podání první dávky telmisartanu se během 3 hodin postupně projeví jeho antihypertenzní účinek. Maximálního snížení krevního tlaku se obvykle dosáhne po 4 až 8 týdnech od zahájení léčby a tento účinek se během dlouhodobé léčby udržuje.
Antihypertenzní účinek přetrvává nepřetržitě po 24 hodin od podání dávky a zahrnuje i poslední 4 hodiny před další dávkou, jak prokázala ambulantní měření krevního tlaku. Tuto skutečnost dále potvrzují poměry minimálních a maximálních hodnot pozorované po podání dávek 40 a 80 mg telmisartanu v placebem kontrolovaných klinických studiích, které se konzistentně nacházely nad 80 %. Existuje zjevná tendence k závislosti mezi podanou dávkou přípravku a časem potřebným k návratu systolického krevního tlaku (STK) na původní hodnoty. V tomto ohledu nejsou údaje týkající se diastolického krevního tlaku (DTK) konzistentní.
U pacientů s hypertenzí telmisartan snižuje jak systolický, tak diastolický krevní tlak, aniž by ovlivnil tepovou frekvenci. Přispění diuretického a natriuretického účinku tohoto léčivého přípravku k jeho hypotenznímu působení se ještě určuje. Antihypertenzní účinnost telmisartanu je srovnatelná se zástupci jiných tříd antihypertenziv (což bylo prokázáno v klinických studiích porovnávajících telmisartan s amlodipinem, atenololem, enalaprilem, hydrochlorothiazidem a lisinoprilem).
Po náhlém ukončení léčby telmisartanem se krevní tlak za několik dnů postupně vrátí k hodnotám před léčbou bez známek rebound fenoménu (hypertenze).
V klinických studiích porovnávajících přímo dva druhy antihypertenzní léčby byl výskyt suchého kašle podstatně nižší u pacientů léčených telmisartanem než u těch, kterým se podávaly inhibitory angiotensin konvertujícího enzymu.
Kardiovaskulární prevence
Studie ONTARGET ( ON going T elmisartan A lone and in Combination with R amipril G lobal E ndpoint T rial) porovnávala účinky telmisartanu, ramipirilu a kombinace telmisartanu s ramipirilem na kardiovaskulární výsledky u 25 620 pacientů ve věku 55 let nebo starších s onemocněním koronárních tepen, TIA, onemocněním periferních tepen nebo diabetem mellitem 2. typu se zjevným poškozením cílových orgánů (např. retinopatie, hypertrofie levé komory, makro- nebo mikroalbuminurie) v anamnéze, kteří představují populaci s rizikem kardiovaskulárních příhod.
Pacienti byli randomizováni do jedné z následujících tří léčebných skupin: telmisartan 80 mg (n = 8542), ramipril 10 mg (n = 8576), nebo kombinace telmisartanu 80 mg a ramiprilu 10 mg (n = 8502), a sledováni po průměrnou dobu 4,5 let.
Telmisartan prokázal podobný účinek jako ramipiril na snížení primárního složeného cílového parametru, který zahrnoval kardiovaskulární úmrtí, nefatální infarkt myokardu, nefatální cévní mozkovou příhodu nebo hospitalizaci kvůli městnavému selhání srdečnímu. Výskyt primárního cílového parametru byl u skupiny s telmisartanem (16,7 %) a ramipirilem (16,5 %) podobný. Poměr rizik telmisartanu vůči ramipirilu byl 1,01 (97,5% interval spolehlivosti 0,93 - 1,10, p (rovnocennost) = 0,0019 při odchylce 1,13). Míra mortality z jakékoli příčiny byla 11,6 % u pacientů léčených telmisartanem a 11,8 % u pacientů léčených ramipirilem.
Zjistilo se, že telmisartan je podobně účinný jako ramipiril u předem daného sekundárního cílového parametru zahrnujícího kardiovaskulární úmrtí, nefatální infarkt myokardu a nefatální cévní mozkovou příhodu [0,99 (97,5% interval spolehlivosti 0,90 - 1,08), p (rovnocennost) = 0,0004], který byl primárním cílovým parametrem v referenční studii HOPE (The H eart O utcomes P revention E valuation Study), jež zkoumala účinek ramipirilu v porovnání s placebem.
Studie TRANSCEND randomizovala pacienty s nesnášenlivostí ACE-I, kteří jinak splňovali podobná kritéria zařazení, jaká byla ve studii ONTARGET, do skupiny s telmisartanem 80 mg (n=2954) nebo placebem (n=2972) podávanými jako doplněk ke standardní péči. Průměrná doba sledování byla 4 roky a 8 měsíců. Nebyl nalezen žádný statisticky významný rozdíl ve výskytu primárního složeného cílového parametru (kardiovaskulární úmrtí, nefatální infarkt myokardu, nefatální cévní mozková příhoda nebo hospitalizace kvůli městnavému selhání srdečnímu) [15,7 % ve skupině s telmisartanem a 17,0 % ve skupině s placebem, poměr rizik 0,92 (95% interval spolehlivosti 0,81 - 1,05, p = 0,22)]. Nevyskytl se žádný důkaz svědčící o přínosu telmisartanu v porovnání s placebem u předem daného sekundárního složeného cílového parametru zahrnujícího kardiovaskulární úmrtí, nefatální infarkt myokardu a nefatální cévní mozkovou příhodu [0,87 (95% interval spolehlivosti 0,76 - 1,00, p = 0,048)]. Neobjevil se žádný důkaz svědčící o prospěšném účinku na kardiovaskulární mortalitu (poměr rizik 1,03, 95% interval spolehlivosti 0,85 - 1,24).
U pacientů léčených telmisartanem byl méně často hlášen kašel a angioedém, než u pacientů léčených ramipirilem, zatímco hypotenze byla častěji hlášena u telmisartanu.
Kombinace telmisartanu s ramipirilem nepřinesla žádný další prospěch oproti podávání samotného ramipirilu nebo telmisartanu. Kardiovaskulární mortalita a mortalita z jakékoliv příčiny byla číselně vyšší u kombinace. Dále byl ve skupině s kombinací významně vyšší výskyt hyperkalémie, selhání ledvin, hypotenze a synkopy. Proto se u této populace užívání kombinace telmisartanu a ramipirilu nedoporučuje.
Ve studii „Prevention Regimen For Effectively avoiding Second Strokes” (PRoFESS) u pacientů ve věku 50 let a starších, kteří v nedávné době prodělali cévní mozkovou příhodu, byl zaznamenán zvýšený výskyt sepse ve skupině s telmisartanem 0,70 % v porovnání s placebem 0,49 % [RR 1,43 (95% interval spolehlivosti 1,00 - 2,06)]; výskyt případů fatální sepse byl zvýšený u pacientů užívajících telmisartan (0,33 %) oproti pacientům užívajícím placebo (0,16 %) [RR 2,07 (95% interval spolehlivosti 1,14 - 3,76)]. Pozorovaná zvýšená četnost výskytu sepse spojená s užíváním telmisartanu může být buď náhodným zjištěním, nebo souviset s mechanismem, který v současnosti není znám.
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)