salt:hasText
| - DIPROPHOS injekční suspenze není určena k intravenóznímu ani subkutánnímu podávání.
Při užití přípravku DIPROPHOS je nutné dodržovat přísně aseptické postupy.
DIPROPHOS injekční suspenze obsahuje dva estery betamethasonu, z nichž sodná sůl betamethasonfosfátu se z místa aplikace rychle vstřebává. Lékař podávající tento přípravek proto musí vzít v úvahu potenciální systémový účinek vyvolávaný touto rozpustnou komponentou.
Při intramuskulární aplikaci u pacientů s idiopatickou trombocytopenickou purpurou je nutná zvýšená opatrnost.
Intramuskulární injekce glukokortikoidů je nutno podávat hluboko do velkých svalů, aby se předešlo atrofii tkáně.
Při aplikaci do měkkých tkání, lézí a kloubů mohou glukokortikoidy vyvolávat jak systémové, tak místní účinky.
Pokud se v kloubu objeví tekutina, je nutné ji vždy vyšetřit k vyloučení přítomnosti septického procesu. Je třeba se vyvarovat lokální injekce do již infikovaného kloubu. Zvýšená bolestivost a lokální otok, postupující omezenost pohyblivosti kloubu, teplota a nevolnost svědčí pro přítomnost septické artritidy. Je-li diagnóza sepse potvrzena, je třeba zahájit odpovídající antimikrobiální léčbu.
Glukokortikoidy by neměly být aplikovány do nestabilních kloubů, infikovaných oblastí a meziobratlových prostor. Opakované injekce do kloubů postižených osteoartrózou mohou urychlit destrukci kloubů. Je třeba se vyvarovat aplikace injekce přímo do šlach, neboť to zvyšuje pravděpodobnost jejich pozdější ruptury.
Po intraartikulární aplikaci glukokortikoidů je třeba pacienta upozornit, aby pod vlivem symptomatického zlepšení příslušný kloub nepřetěžoval.
S ohledem na vzácně se vyskytující anafylaktické reakce u pacientů léčených parenterálně podávanými glukokortikoidy je třeba na tuto možnost myslet před podáním léku, a to zejména u pacientů s lékovou alergií v anamnéze.
Při dlouhodobé léčbě glukokortikoidy je třeba po zhodnocení poměru potenciálního prospěchu a rizika zvážit přechod z parenterální na perorální aplikaci.
V návaznosti na remisi nebo exacerbaci chorobného procesu, pacientově odpovědi na léčbu a jeho expozici emocionální nebo psychické zátěži, jakou představují závažné infekce, chirurgické výkony či úrazy, může být nutná úprava dávkování. Po ukončení dlouhodobé nebo vysokodávkové glukokortikoidní terapie by měl být pacient sledován po dobu až jednoho roku.
Glukokortikoidy mohou potlačovat některé známky infekce, a naopak se během jejich užívání mohou objevit infekce nové. Užívání glukokortikoidů může způsobit sníženou obranyschopnost proti infekci a neschopnost infekci lokalizovat.
Dlouhodobější podávání glukokortikoidů může vést ke vzniku posteriorní subkapsulární katarakty (zejména u dětí) a glaukomu s možným poškozením očních nervů a může podpořit vznik sekundárních očních virových nebo mykotických infekcí.
Průměrně vysoké a vysoké dávky glukokortikoidů mohou vyvolat zvýšení krevního tlaku, retenci natria a tekutin a zvýšenou exkreci draslíku. Tyto účinky jsou méně pravděpodobné u syntetických derivátů, pokud nejsou podávány ve vysokých dávkách. Dojde-li k výše uvedené situaci, je třeba zvážit nutnost restrikce příjmu sodíku a doplnění draslíku. Všechny glukokortikoidy zvyšují rovněž exkreci vápníku.
Pacienti léčení glukokortikoidy by neměli být během této léčby očkováni proti variole. Rovněž ostatních imunizačních procedur je vhodné se vyvarovat u pacientů užívajících glukokortikoidy, zejména ve vysokých dávkách a to vzhledem k možnému riziku neurologických komplikací a nedostatečné tvorbě protilátek. Je ovšem možné provádět imunizaci u pacientů užívajících glukokortikoidy jako substituční terapii, např. pro Addisonovu chorobu.
Pacienty užívající glukokortikoidy v imunosupresivních dávkách je třeba upozornit, aby se vyvarovali možnosti nákazy varicelou nebo spalničkami, a pokud by onemocněli, aby co nejrychleji vyhledali lékařskou pomoc. Zvláště důležité je to u dětí.
Podávání glukokortikoidů osobám s aktivní tuberkulózou by mělo být omezeno na případy fulminantního a diseminovaného onemocnění, kdy jsou glukokortikoidy užity k léčbě současně s vhodnými antituberkulózními léky.
Je-li podání glukokortikoidů indikováno u pacientů s latentní tuberkulózou nebo pozitivním tuberkulinovým testem, je nutné je pečlivě sledovat, neboť by mohlo dojít k reaktivaci onemocnění. Během dlouhodobější terapie glukokortikoidy by se měla nemocným podávat chemoprofylaxe. Je-li v rámci této chemoprofylaxe užit rifampin, je nutné vzít v úvahu jeho účinek na zvyšování metabolické jaterní clearance glukokortikoidů a v návaznosti na to případně upravit dávkování.
K léčbě jednotlivých onemocnění by se mělo používat co nejmenších možných dávek; pokud je možné dávku redukovat, mělo by se tak dít postupně.
Příliš rychlé vysazení léčby glukokortikoidy může vést k lékově navozené sekundární adrenokortikoidní insuficienci, kterou lze minimalizovat pouze postupným snižováním dávek. Tato relativní insuficience může přetrvávat i několik měsíců po přerušení léčby; vzhledem k tomu je třeba – pokud během tohoto období dojde k zátěžové situaci – podávání glukokortikoidů obnovit. Jestliže už pacient glukokortikoidy užívá, lze zvážit zvýšení dávky. Vzhledem k možnému zhoršení sekrece mineralokortikoidů je vhodné podat současně natrium a/nebo mineralokortikoidy.
Účinky glukokortikoidů jsou zesíleny u pacientů s hypotyreózou a cirhózou.
Zvýšené pozornosti je třeba u nemocných s očním herpes simplex, a to vzhledem k riziku perforace rohovky.
Při užívání glukokortikoidů se mohou dostavit určité psychické poruchy; glukokortikoidy mohou zhoršit již existující psychickou nestabilitu nebo posílit psychotické tendence.
Zvýšená opatrnost je nutná při podávání glukokortikoidů u následujících onemocnění: nespecifická ulcerativní kolitida, pokud existuje pravděpodobnost perforace, abscesu či jiné pyogenní infekce; divertikulitida; čerstvě vytvořené střevní anastomózy; aktivní či latentní peptický vřed; renální insuficience; hypertenze; osteoporóza; myasthenia gravis.
Vzhledem k tomu, že výskyt a závažnost komplikací léčby glukokortikoidy závisejí na velikosti dávky a délce léčby, je nutno u každého konkrétního pacienta zvážit poměr potenciálního prospěchu a rizika.
Protože podávání glukokortikoidů může zpomalit růst a vývoj a inhibuje endogenní produkci glukokortikoidů u kojenců a dětí, je při jejich dlouhodobější léčbě nutno pečlivě sledovat růstové parametry.
U některých pacientů může podávání glukokortikoidů ovlivnit motilitu a počet spermií.
(cs)
|