| salt:hasText
| - Upozornění
Rychlé podání ve formě bolusu (tj. po dobu několika minut) může být spojeno s těžkou hypotenzí, včetně šoku a vzácně i srdeční zástavou, příznaky podobnými účinku histaminu, a makropapulární nebo erytématózní vyrážkou („syndrom rudého muže“ nebo „syndrom červeného krku“). Vankomycin je třeba podávat infuzí pomalu ve zředěném roztoku po dobu nejméně 60 minut, aby se zamezilo reakcím spojeným s rychlou infuzí. Po přerušení infuze obvykle tyto reakce rychle pominou (viz body 4.2 a 4.8).
V případě těžkých akutních reakcí z hypersenzitivity (např. anafylaxe), musí být léčba vankomycinem ihned přerušena a zahájena obvyklá příslušná akutní opatření.
Vankomycin se má používat s opatrností u pacientů s alergickou reakcí na teikoplanin, protože byly popsány reakce zkřížené hypersenzitivity mezi vankomycinem a teikoplaninem. Vankomycin se má podávat s opatrností pacientům s poruchou funkce ledvin, protože možnost rozvoje toxických účinků je mnohem vyšší při přetrvávání vysokých koncentrací v krvi. Dávka se má snížit podle stupně postižení ledvin. Riziko toxicity je výrazně vyšší při vysokých hladinách léku v krvi nebo delší léčbě. Je třeba pravidelně monitorovat hladiny vankomycinu v krvi a provádět vyšetření funkce ledvin.
Ototoxicita, která může být přechodná či trvalá (viz bod 4.8), byla hlášena u pacientů s již přítomnou hluchotou, kteří dostali nadměrně vysoké intravenózní dávky nebo byli současně léčeni jinou ototoxickou léčivou látkou, jako je aminoglykosid. Hluchotě může předcházet tinitus. Zkušenosti s jinými antibiotiky ukazují, že hluchota může progredovat přes vysazení léčby. Ke snížení rizika ototoxicity se mají pravidelně stanovovat hladiny vankomycinu v krvi a doporučuje se provádět pravidelné kontroly funkce sluchu.
Vankomycin se nemá podávat pacientům se ztrátou sluchu v minulosti. Pokud se lék u těchto pacientů použije, dávku je třeba upravovat pravidelným stanovením hladiny léku v krvi. K poškození sluchu jsou náchylnější starší pacienti.
Používání u dětí
U předčasně narozených novorozenců a malých dětí je vhodné potvrdit požadované sérové koncentrace vankomycinu. Současné podávání vankomycinu a anestetik bývá u dětí spojeno s erytémem a návaly podobnými histaminovým (viz bod 4.5).
Použití u starších osob
Přirozený pokles glomerulární filtrace s rostoucím věkem, pokud se neupraví dávka, může vést ke zvýšení sérových koncentrací vankomycinu (viz bod 4.2).
Bezpečnostní opatření
Vankomycin silně dráždí tkáně a vyvolává nekrózy v místě injekce, jestliže byl podán intramuskulárně. Bolest a tromboflebitida se může objevit u mnohých pacientů, kteří dostávají vankomycin, a může být případně vážná. Frekvenci a závažnost tromboflebitidy je možné minimalizovat pomalou aplikací léčivého přípravku ve zředěném roztoku (viz bod 6.6) a pravidelným střídáním místa aplikace infuze.
Frekvence reakcí vztahujících se k infuzi (hypotenze, návaly, erytém, kopřivka a pruritus) rostou při současném podání anestetik. Reakce lze snížit podáním vankomycinu infuzí trvající déle než 60 minut před úvodem do anestezie.
Dávky se mají titrovat podle sérových hladin. Je třeba kontrolovat hladiny vankomycinu v krvi a pravidelně vyšetřovat funkci ledvin.
Obecně se doporučuje monitorovat koncentrace 2–3x týdně.
Pravidelné monitorování hladin vankomycinu v krvi je indikováno při dlouhodobém používání, zejména u pacientů s poruchou funkce ledvin nebo zhoršeným sluchem, a dále při současném podávání nefrotoxických či ototoxických látek.
Pacientům s hraniční funkcí ledvin a osobám starším 60 let je třeba provádět opakovaně vyšetření sluchu a hladin vankomycinu v krvi. Všem pacientům léčených tímto lékem se mají pravidelně provádět hematologická vyšetření, vyšetření moče a funkce ledvin.
Po vícenásobném perorálním podání vancomycinu u některých pacientů, léčených pro aktivní pseudomembranózní kolitidu způsobenou C difficile, byly zjištěny klinicky významné sérové koncentrace. U těchto pacientů je vhodné sérové koncentrace monitorovat.
Delší léčba vankomycinem může mít za následek nadměrný růst necitlivých mikroorganizmů. Pečlivé sledování pacienta je nezbytné. Jestliže se během léčby vyskytne superinfekce, je zapotřebí provést příslušná opatření. Ve vzácných případech byly u pacientů léčených intravenózním vankomycinem popsány případy pseudomembranózní kolitidy způsobené C. difficile. Proto je nutné pomýšlet na tuto diagnózu u pacientů s průjmem po podání vankomycinu. Kontraindikováno je podání léků zpomalujících střevní peristaltiku.
Pomocné látky
Tento léčivý přípravek obsahuje méně než 1 mmol sodíku (23 mg) v jedné injekční lahvičce, tzn., že je prakticky „bez sodíku“.
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)