| salt:hasText
| - Zvýšené riziko kardiovaskulární mortality
Podávání perorálních antidiabetik je - oproti léčbě prostou dietou nebo dietou a inzulinem- spojeno se zvýšením kardiovaskulární mortality.
V dlouhodobé prospektivní klinické studii u pacientů s noninzulindependentním diabetem byla u pacientů léčených po dobu 5-8 let dietou a fixní dávkou tolbutamidu (1,5 g/den) téměř 2,5krát vyšší kardiovaskulární mortalita než u pacientů léčených pouze dietou.
Signifikantní vzrůst celkové mortality pozorován nebyl a další používání tolbutamidu bylo ve studii na základě kardiovaskulární mortality přerušeno, takže celkový vzestup mortality se pak už nedal vyhodnotit.
Jiné studie k podobným závěrům nedospěly, a naopak z nich vyplynulo, že udržování stabilní hladiny krevního cukru pomocí perorálních přípravků nebezpečí kardiovaskulárních chorob a mortality snižuje. Přestože o interpretaci výsledků a vhodnosti pokusného plánu trvají pochybnosti, nálezy studie UGDP zavdávají dostatečný důvod k opatrnosti.
Pacienti mají být varováni a upozorněni na možné nebezpečí léčby perorálními antidiabetiky oproti jiným možnostem léčby.
Ačkoli ve studii byl použit pouze tolbutamid, je poctivé předpokládat, že stejné varování je na místě u všech perorálních antidiabetik ze skupiny derivátů sulfonylmočoviny, vzhledem k tomu, že jsou si navzájem jak mechanizmem účinku, tak chemickou strukturou velmi podobná.
U dětí nebyla bezpečnost a účinnost glibenklamidu zjišťována. Používat přípravek se u této věkové skupiny nedoporučuje.
Hypoglykémie
Souběžné podávání inhibitorů MAO, fenylbutazonu, derivátů kumarinu a některých sulfonamidů zvyšuje nebezpečí hypoglykémie.
U pacientů léčených glibenklamidem může docházet k hypoglykémii, která může být závažná a v některých případech i fatální. Aby se vzniku glibenklamidem indukované hypoglykémie předešlo, je třeba pacienty přiměřeně vybírat a pečlivě volit dávkování. I když to nebylo zcela potvrzeno, jsou náznaky, že glibenklamid má větší sklon vyvolávat těžkou hypoglykémii než jiná sulfonylmočovinová antidiabetika. Při některých klinických studiích byla hypoglykémie nejčastějším nežádoucím účinkem léčiva. Hypoglykémie může vznikat následkem příliš vysokého dávkování glibenklamidu; protože však vznik hypoglykémie je výslednicí mnoha faktorů, včetně příjmu potravy nebo vynaložení tělesné námahy bez dostatečného přívodu kalorií, může se tento účinek objevit i u některých pacientů užívajících jen běžné dávky. Těžká, v některých případech i fatální hypoglykémie, se vyskytla i u pacientů užívajících denně pouze 2,5 nebo 5 mg glibenklamidu. Geriatričtí pacienti mohou být ke glibenklamidem indukované hypoglykémii zvláště náchylní.
Glibenklamidem vyvolaná hypoglykémie se může projevit i v situacích nesouvisejících s léčbou (požití léku omylem nebo záměrně).
Prostředky ke zvládnutí glibenklamidem vyvolané hypoglykémie budou různé podle toho, jak je reakce závažná; pacienti s těžkou reakcí musí být ihned hospitalizováni a pozorováni tak dlouho, až není pochyb o jejich úplném zotavení. Zpravidla, avšak ne vždy, se dá hypoglykémie zvládnout podáním glukózy. Pokud k hypoglykémii dojde během pravidelné léčby glibenklamidem, je třeba okamžitě znovu přehodnotit a přizpůsobit dávkování glibenklamidu a upravit denní režim pacientovy diety.
Pacienti léčení glibenklamidem mají být monitorováni pravidelnými klinickými a laboratorními kontrolami, při nichž má být stanovována i glukóza v krvi a v moči, aby bylo možno určit minimální účinnou dávku a zaregistrovat případné primární selhání léčby (nedostatečné snížení koncentrace glukózy v krvi po užití plné doporučené dávky) nebo sekundární selhání léčby (po počátečním období účinnosti vznikající ztráta schopnosti stabilizovat koncentraci glukózy v krvi). K monitorování pacientovy odpovědi na léčbu glibenklamidem může být užitečné stanovování glykosylovaného hemoglobinu.
Během období převádění pacientů z inzulinu na glibenklamid musí být pacienti poučeni, že si mají alespoň 3krát denně provádět v moči zkoušku na glukózu a ketony, a že mají výsledky sdělovat svému lékaři; pokud je to proveditelné, je vhodnější, aby pacient sám nebo laboratoř prováděli monitorování glukózy přímo v krvi. Během převádění pacientů z inzulinu na glibenklamid je třeba obezřetně předcházet vzniku ketózy, acidózy nebo komatu. Jakmile již nebude možno udržovací léčbou glibenklamidem docílit přiměřeného snižování obsahu glukózy v krvi, má se lék přestat užívat. Pacientům je třeba vysvětlit, že při léčbě diabetu je nejdůležitější dodržování dietních omezení, a že podávání glibenklamidu je pouze doplňkem k přiměřenému dietnímu režimu, ale není jeho substitucí nebo prostředkem, jak dietní omezení obcházet. Pacienty je třeba také poučit, že nesmějí přestupovat dietní omezení, že musí odpovědně dbát o svůj celkový stav a nezanedbávat pokyny k udržování tělesné hmotnosti, k pravidelnému cvičení, k dodržování hygieny, a že musí předcházet infekcím. Pacientům se má také vysvětlit, co je to primární a sekundární selhání perorálních sulfonylmočovinových antidiabetik.
Zeslabené, podvyživené nebo geriatrické pacienty, pacienty s dalšími chorobami nebo se sníženou funkcí jater nebo ledvin je nutno pečlivě monitorovat a dávka glibenklamidu u těchto pacientů musí být přesně nastavena, protože právě u nich lze předpokládat predispozici ke vzniku hypoglykémie (mnohdy vážné). Renální nebo hepatální nedostatečnost může způsobit zvýšení krevních koncentrací glibenklamidu a hepatální insuficience může také snižovat schopnost glukoneogeneze, což obojí zvyšuje riziko vážných hypoglykemických reakcí. Někteří klinikové zastávají názor, že pacienti s renální nebo hepatální nedostatečností glibenklamid nemají užívat vůbec.
Pacienty může ke vzniku hypoglykémie predisponovat také požití alkoholu, těžká nebo dlouhotrvající námaha, nedostatečný přívod kalorií, užívání několika různých antidiabetik, vážnější endokrinní poruchy nebo hypofunkce nadledvin či hypofýzy. U geriatrických pacientů a také u pacientů užívajících beta-adrenergní blokátory může být obtížné hypoglykémii rozpoznat. U některých pacientů, u nichž se během léčby glibenklamidem vyvine vážná hypoglykémie, mohou být nutná intenzivní protiopatření (např. i.v. glukóza) a lékařský dohled.
Aby se diabetes dal udržet v kompenzovaném stavu i v obdobích stresu (např. při horečnatých stavech jakéhokoliv původu, při traumatech, infekcích, chirurgických zákrocích), může být nutné dočasně podávání glibenklamidu přerušit a podávat inzulin.
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)