| salt:hasText
| - Obecné . Idarubicin má být podáván jen pod dohledem lékařů se zkušenostmi s cytotoxickou léčbou.
Pacienti se mají před zahájením léčby idarubicinem zotavit z akutní toxicity předchozí cytotoxické léčby (jako je stomatitida, neutropenie, trombocytopenie a generalizované infekce)
Srdeční funkce. Kardiotoxicita představuje riziko léčby antracykliny, které se může manifestovat časnými (tedy akutními) nebo pozdními změnami.
Časné (akutní) změny . Časná kardiotoxicita idarubicinu je představována především sinusovou tachykardií a/nebo abnormalitami na EKG, jako jsou nespecifické změny ST úseku a T vlny. Byly popsány také tachyarytmie, včetně předčasných komorových stahů a komorové tachykardie, bradykardie, stejně tak atrioventrikulární a raménkové blokády. Tyto změny většinou nepředznamenávají rozvoj pozdní toxicity, zřídka jsou klinicky významné a obecně nepředstavují důvod k přerušení léčby idarubicinem.
Pozdní (opožděné) změny. Pozdní kardiotoxicita se většinou objevuje opožděně v průběhu léčby idarubicinem nebo 2 až 3 měsíce po jejím ukončení, byly však popsány i změny pozdější, několik měsíců až let po ukončení terapie. Pozdní kardiomyopatie se projevuje snížením ejekční frakce levé komory (LVEF) a/nebo příznaky kongestivního srdečního selhání, jako jsou dyspnoe, plicní edém, gravitační otoky, kardiomegalie a hepatomegalie, oligurie, ascites, pleurální výpotek a cválavý rytmus. Byly popsány i změny subakutní, jako je perikarditida/myokarditida. Život ohrožující městnavé srdeční selhání je nejzávažnější formou antracykliny vyvolané kardiomyopatie a představuje toxicitu limitující kumulativní dávku léku.
Limity kumulativní dávky idarubicinu podaného intravenózně nebo perorálně nebyly definovány. Nicméně kardiomyopatie spojená s idarubicinem byly hlášeny u 5 % pacientů používajících kumulativní intravenózní dávky 150 až 290 mg/m2. Dostupná data od pacientů léčených perorálním idarubicinem celkovými kumulativními dávkami až 400 mg/m2 naznačují nízkou pravděpodobnost kardiotoxicity.
Předtím, než pacienti podstoupí léčbu idarubicinem, mají být zhodnoceny jejich srdeční funkce, které pak musí být sledovány po celou dobu terapie, aby se tak snížilo riziko vzniku závažného srdečního postižení. Riziko může být sníženo pravidelným monitorováním LVEF v průběhu léčby s jejím okamžitým přerušením v případě prvního příznaku zhoršení funkce. Příslušné kvantitativní metody pro opakované hodnocení srdečních funkcí (hodnocení LVEF) zahrnují radionuklidovou ventrikulografii (MUGA) nebo echokardiografii (ECHO). Doporučuje se zhodnocení výchozího stavu srdeční funkce pomocí EKG a buď MUGA nebo ECHO vyšetření, hlavně u pacientů s rizikovými faktory pro zvýšenou kardiotoxicitu. Opakované ECHO nebo MUGA zhodnocení LVEF má být prováděno hlavně u vyšších kumulativních dávek antracyklinů. Technika použitá k hodnocení funkcí má být konzistentní po celou dobu sledování pacienta.
Rizikové faktory pro srdeční toxicitu zahrnují aktivní či latentní kardiovaskulární onemocnění, předchozí či současnou radioterapii v mediastinální/perikardiální oblasti, předchozí terapii antracykliny nebo antracendiony a současné užívání léků snižujících srdeční kontraktilitu nebo kardiotoxických léků (např. trastuzumab). Antracykliny včetně epirubicinu nemají být podávány v kombinaci s dalšími kardiotoxickými léky, pokud nejsou pacientovy srdeční funkce pečlivě monitorovány. Pacienti, kterým jsou podávány antracykliny po ukončení léčby jinými kardiotoxickými agens, zvláště takovými, které mají dlouhý biologický poločas, jako je trastuzumab, mohou být také vystaveni zvýšenému riziku rozvoje kardiotoxicity. Biologický poločas trastuzumabu je přibližně 28,5 dne a může přetrvávat v oběhu až po dobu 24 týdnů. Proto se lékaři mají vyhnout zahájení terapie antracykliny po dobu 24 týdnů po ukončení terapie trastuzumabem, pokud je to možné. Pokud jsou antracykliny podány před tímto časovým intervalem, je doporučeno důkladné monitorování srdečních funkcí.
U pacientů léčených vysokými kumulativními dávkami a u těch s rizikovými faktory musí být srdeční funkce pečlivě sledovány. Kardiotoxicita idarubicinu se však může projevit i při nižších kumulativních dávkách či u pacientů bez rizikových faktorů.
Zdá se, že u novorozenců a dětí je náchylnost ke kardiotoxicitě indukované antracykliny vyšší. Je nutné dlouhodobé a pravidelné sledování srdečních funkcí.
Je pravděpodobné, že toxicita idarubicinu a ostatních antracyklinů a antracendionů se sčítá.
Hematologická toxicita . Stejně jako ostatní cytotoxické látky, i idarubicin může vést k myelosupresi. Před každým cyklem terapie idarubicinem a během něj má být vyhodnocen hematologický profil pacienta, včetně diferenciálního počtu leukocytů. Hlavním projevem hematologické toxicity idarubicinu je přechodná na dávce závislá leukopenie a/nebo granulocytopenie (neutropenie), které představují nejčastější akutní toxicitu limitující dávkování tohoto léku. Leukopenie a neutropenie obecně dosahují svého maxima mezi 10. a 14. dnem aplikace. Počet leukocytů/neutrofilů se ve většině případů navrací k normálním hodnotám do 21. dne. Může se též objevit trombocytopenie a anémie. Klinické důsledky závažné myelosuprese zahrnují horečku, infekce, sepsi/septikemii, septický šok, krvácení, hypoxii tkání či smrt.
Sekundární leukemie. Sekundární leukemie, s preleukemickou fází či bez ní, byla popsána u pacientů léčených antracykliny (včetně idarubicinu). Sekundární leukemie je častější, pokud jsou tyto léky podávány spolu s antineoplastickými látkami poškozujícími DNA, v kombinaci s radioterapií či pokud byli pacienti předléčeni cytotoxickými látkami, případně pokud byly dávky antracyklinů postupně zvyšovány. Tyto leukemie mohou mít 1-3letou latenci.
Gastrointestinální. Idarubicin má emetogenní účinek. Mukozitida (především stomatitida, méně ezofagitida) se obecně objevují časně po podání léku a pokud jsou závažné, mohou během několika dnů progredovat do slizničních ulcerací. Většina pacientů se z těchto nežádoucích účinků zotaví do třetího týdne terapie.
Příležitostně byly pozorovány závažné gastrointestinální příhody (jako perforace a krvácení) u pacientů léčených idarubicinem, kteří měli akutní leukemii nebo jiné patologie v anamnéze, nebo dostávali léčiva, která jsou spojena s možnými gastrointestinálními komplikacemi. U pacientů s aktivní gastrointestinální chorobou a zvýšeným rizikem krvácení a/nebo perforace musí lékař zvážit přínos a riziko léčby idarubicinem.
Jaterní a/nebo renální funkce . Protože zhoršení funkce jater či ledvin může ovlivnit distribuci idarubicinu, mají být tyto funkce hodnoceny pomocí běžných laboratorních a klinických testů před zahájením léčby a potom v jejím průběhu (s použitím hladiny bilirubinu a kreatininu jako indikátorů). V některých studiích III. fáze byla léčba idarubicinem kontraindikována, pokud sérová hladina bilirubinu a/nebo kreatininu přesáhla 2.0 mg/dl (bilirubin > 34 (mol/l a/nebo kreatinin > 177 (mol/l. U ostatních anthracyklinů se při hladinách bilirubinu a kreatininu v rozmezí 1,2 - 2,0 mg/dl (bilirubin 20 – 34 (mol/l a kreatinin 106 -177 (mol/l) snižuje dávka na 50 %.
Účinky v místě aplikace . Aplikace do malé žíly či opakovaná aplikace do téže žíly mohou vést ke vzniku flebosklerózy. Riziko vzniku flebitidy/tromboflebitidy v místě injekce lze snížit dodržováním doporučené metody aplikace (viz bod 4.2 Dávkování a způsob podání).
Extravazace . Extravazace idarubicinu během intravenózního podání může vést k lokální bolestivosti, závažnému poškození tkání (tvorba puchýřů, závažná celulitida) a nekróze. Pokud se během intravenózního podávání idarubicinu objeví příznaky či známky extravazace, má být infuze léku okamžitě ukončena.
Syndrom lýzy tumoru Idarubicin může způsobovat hyperurikemii jako důsledek rozsáhlého katabolismu purinů, který doprovází lékem způsobenou rychlou lýzu neoplastických buněk (syndrom nádorového rozpadu). Po zahájení léčby mají být vyhodnoceny krevní hladiny kyseliny močové, draslíku, vápníku a kreatininu. Hydratace, alkalizace moči a profylaxe alopurinolem k prevenci hyperurikemie mohou snížit riziko možných komplikací syndromu nádorového rozpadu.
Imunosupresivní účinky/zvýšená vnímavost vůči infekcím – podání živých či atenuovaných vakcín pacientům imunokompromitovaným v důsledku podání chemoterapeutických agens včetně idarubicinu může mít za následek vážné či fatální infekce. Pacienti používající idarubicin se mají vyvarovat vakcinací živou vakcínou. Usmrcené či inaktivované vakcíny mohou být použity, nicméně odpověď na tyto vakcíny může být snížená.
Ostatní . Stejně jako u ostatních cytotoxických látek byly během léčby idarubicinem hlášeny případy tromboflebitidy a trombembolických příhod, včetně plicní embolie.
(cs)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)