http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/30-Cdo-3227-2013/expression/cz/decision/2013/30-Cdo-3227-2013/cs">

30 Cdo 3227/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce MUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, proti žalovanému Z. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Přívozská 6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 229/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2013, č. j. 71 Co 493/2012-211, takto : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2013, č. j. 71 Co 493/2012-211, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. července 2012, č. j. 23 C 229/2010-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :Žalobce se žalobou, kterou podal proti žalovanému u Okresního soudu v Ostravě ( dále již „ soud prvního stupně “ ) dne 30. října 2010, domáhal určení, že jeho matka Z. S., zemřelá dne 11. března 2010 ( dále již „ zůstavitelka “ ), byla ke dni svého úmrtí ( 11. března 2010 ) vlastnicí označené bytové jednotky se specifikovaným spoluvlastnickým podílem na označených pozemcích v O. a v katastrálním území P. – s. ( dále již „ předmětný byt “ ). Žalobce v žalobě tvrdil, že předmětný byt zůstavitelka darovala žalovanému darovací smlouvou ze dne 23. dubna 2008, která je mj. absolutně neplatná ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., neboť zdravotní stav zůstavitelky „ ji činil neschopnou disponovat jakkoliv se svým majetkem. Jak vyplývá z diagnózy, trpěla dlouhodobě mnoha nemocemi, např. Parkinsonský syndrom a atrofie mozku. Z tohoto důvodu nebyla schopna činit v podstatě jakékoliv vážné rozhodnutí, avšak způsobilosti k právním úkonům zbavena nebyla “ Soud prvního stupně ( v pořadí druhým ) rozsudkem ze dne 19. července 2012, č. j. 23 C 229/2010-156, předmětnou žalobu zamítl s odůvodněním, že „ Na daný případ nelze aplikovat § 39 obč. zák., a to také s ohledem na skutečnost, že darovací smlouva z 23. 4. 2008 je písemným právním úkonem. Na zjištěný skutkový stav nelze aplikovat ani ust. § 38 odst. 2 obč. zák., protože v řízení nebylo prokázáno, že p. S. byla k 23. 4. 2008 ztížena duševní poruchou, příp. že by jednala v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. “ Znalecký posudek stran zjištění zdravotního stavu zůstavitelky v době, kdy učinila předmětný darovací akt, v prvoinstančním řízení zpracován ( vyhotoven ) nebyl. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě ( dále již „ odvolací soud “ ) rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, č. j. 71 Co 493/2012-211, napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. ( jako věcně správné rozhodnutí ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K žalobcem namítané neplatnosti darovací smlouvy podle § 38 odst. 2 obč. zák. a k nezbytnosti zpracovat znalecký posudek ohledně zdravotního stavu zůstavitelky v době, kdy činila předmětný právní úkon, odvolací soud uvedl následující : „ V řízení nebylo prokázáno, že by Z. S. byla ke dni podpisu zmatená a nevěděla, co podepisuje. V tomto směru výpověď ošetřující lékařky plně koresponduje s výpovědí pracovnice notáře. Z provedeného dokazování tak nevyplynula žádná skutečnost, která by odůvodnila závěr, že darovací smlouva nebyla učiněna vážně a svobodně, příp. v duševní poruše ( § 37 a § 38 OZ ). “ Proti tomuto rozsudku podal žalobce ( dále již „ dovolatel “ ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje ( ve stručnosti shrnuto z podaného dovolání ) tak, že odvolací soud pochybil, nepřistoupil-li k provedení důkazu k ( dovolatelem tvrzené ) duševní poruše zůstavitelky znaleckým posudkem, tedy rozhodoval-li v daných skutkových poměrech bez provedení tohoto důkazu. Tuto dovolací argumentaci Nejvyšší soud České republiky ( dále již „ Nejvyšší soud “ nebo „ dovolací soud “ ) shledává relevantní, neboť koresponduje jeho ustálené judikatuře. Dovolání je tedy ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomenul, že neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. V řízení je zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si ( z povahy věci ) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být ( z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše ) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli ( k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, nebo ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, které jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http ://nsoud.cz ). Soud prvního stupně ovšem v řízení dokazování znaleckým posudkem ohledně duševního stavu zůstavitelky v inkriminovaném období neprovedl a v odvolacím řízení, ač na tuto skutečnost v odvolání poukazoval dovolatel, takto nepostupoval ani odvolací soud, maje nesprávně za to, že v tomto typu řízení a při shora tvrzených skutečnostech lze posuzovat otázku neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. bez znalecké verifikace zdravotního stavu předmětné ( jednající ) osoby, jež podle žalující strany měla učinit právní úkon v duševní poruše, která ji k tomu úkonu činila neschopnou. Jakkoliv lze kvitovat, že jak soud prvního stupně, tak i dovolací soud v dané věci prováděly obšírné dokazování a zjevně měly snahu dosáhnout vydání věcně správného a spravedlivého rozhodnutí, přesto se Nejvyšší soud neztotožňuje s jejich závěrem o možnosti rozhodnout v dané věci, aniž by byl k důkazu proveden předmětný znalecký posudek ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. Jinak lze ovšem konstatovat, že odvolací soud ve skutkových poměrech dané věci správně uzavřel, že „ Jakkoliv jsou vztahy mezi účastníky napjaté…nemá pro posouzení toho, zda jednání žalovaného vůči žalobci bylo v rozporu s dobrými mravy, zásadním význam. Měla-li by být smlouva ze dne 23.04. 2008 posouzena jako v rozporu s dobrými mravy ( roz. ve smyslu zvažované aplikace § 39 obč. zák. jako právní úkon, který svým obsahem nebo účelem se příčí dobrým mravům ), musel by se tohoto jednání dopustit žalovaný vůči Z. S. samotné. “ Jde o právní závěr, který s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním koresponduje rozhodovací praxi dovolacího soudu ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1693/2013 ). Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu ( § 243d písm. b/ o. s. ř. ), nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( § 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř. ), Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( § 243g, věta druhá, o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 6. listopadu 2013 JUDr. Pavel V r c h a předseda senátu