http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/30-Cdo-3142-2013/expression/cz/decision/2013/30-Cdo-3142-2013/cs">

30 Cdo 3142/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 288/2011 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, č. j. 58 Co 154/2013 - 71, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 177.500,- Kč, ohledně částky 22.500,- Kč změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni tuto částku, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně požadovala odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 666/97 od roku 1993, které dosud nebylo skončeno, konkrétně za další 4 roky trvání průtahů v řízení od roku 2007 do roku 2011. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2010, č. j. 15 C 189/2008-74 , jež byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 30 Co 467/2010-95 , a dovolání žalobkyně bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1339/2011 , bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění v celkové výši 165.000,- Kč za 17 let trvající soudní řízení, přičemž 99.000,- Kč žalobkyni žalovaná vyplatila již v rámci předběžného projednání nároku. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni lze odškodnit pouze za období, které následovalo po předchozím odškodňovacím řízení, tedy od 8. 12. 2010, neboť v předcházejícím řízení byla žalobkyně odškodněna za délku řízení až do doby vydání rozsudku odvolacího soudu dne 7. 12. 2010. V této věci lze proto žalobkyni odškodnit za délku řízení od 8. 12. 2010 do doby rozhodnutí tohoto soudu dne 9. 5. 2013. Přestože v tomto období k žádným průtahům ze strany soudu nedošlo, je třeba přihlédnout k celkové délce řízení, které trvá již 20 let, a jedná se tudíž o dobu jednoznačně a významně převyšující dobu obvyklou pro podobný typ řízení. Odvolací soud přesto neshledal důvod pro odchýlení se od dosavadního způsobu výpočtu odškodnění, vycházel proto z částky 12.500,- Kč za každý rok řízení, celkovou částku snížil o 25 % z důvodu složitosti řízení, a žalobkyni přiznal dalších 22.500,- Kč. Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Jako dovolací důvod uvedla dovolatelka nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v nesprávném posouzení období, za které jí bylo přiznáno zadostiučinění, a v nesprávné výši finančního odškodnění. Dle dovolatelky byla v prvním řízení odškodněna za období nejpozději do roku 2008, kdy podala žalobu, a nikoliv až do roku 2010, neboť se jedná o řízení návrhové, a žalobkyně požadovala odškodnit jen do roku 2008. Dovolatelka má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně vyšel ze základní částky 12.500,- Kč za každý rok trvání řízení, a tuto ještě dále snížil o 25 %, a dle dovolatelky tak snížil základní částku dvakrát o 25 % ze stejného důvodu, případně jednou bez udání důvodu. Odvolací soud měl dovolatelce přiznat částku minimálně 250.000,- Kč, tedy 85.000,- Kč nad rámec již přiznaných 165.000,- Kč. Dovolatelka navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 1. 2013 ( viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. ) – dále jen „ o. s. ř. “, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, obsah dovolání však tomuto předpokladu přípustnosti neodpovídá. Předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit ( posoudit tuto otázku jinak ), a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. , o soudech a soudcích. Z vylíčení dovolacího důvodu pod bodem II. se však podává, že dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , neboť svým výpočtem zjevně míří na závěry obsažené ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , uveřejněném pod R 58/2011 ( dále jen „ Stanovisko “ ). Dovolatelka namítá, že odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění dvakrát o 25 % z důvodu složitosti řízení, případně jednou zcela bez udání důvodu. Nejvyšší soud však neshledal, že by se odvolací soud při způsobu výpočtu odškodnění odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu či závěrů obsažených ve Stanovisku, neboť z jeho rozhodnutí žádným způsobem nevyplývá, že by snižoval základní částku dvakrát z téhož důvodu. Odvolací soud vyšel ze základní částky 12.500,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, kterou vynásobil počtem let, a výslednou částku 250.000,- Kč snížil o 25 % z důvodu složitosti řízení, čímž dospěl k výsledné částce 187.500,- Kč. Namítá-li dovolatelka, že výchozí částka je na spodní hranici částek přiznávaných Nejvyšším soudem , pak musí Nejvyšší soud opakovaně konstatovat, že i volba výchozí částky je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum těchto úvah úkolem soudu odvolacího . Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska stanovil rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení jako orientační vodítko, které nezbavuje obecné soudy povinnosti zvolit takovou základní výši zadostiučinění, která bude odpovídat okolnostem konkrétního případu, a to i mimo rámec stanovený Nejvyšším soudem ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012 ). K výši výchozí částky se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již v předchozím rozhodnutí ve věci dovolatelky v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1339/2011 , od jehož závěrů neshledal důvod se odchýlit, jelikož dovolatelka netvrdila okolnosti, jež by svědčily pro přiznání částky vyšší. Druhá dovolací námitka spočívá v tvrzení, že odvolací soud nesprávně určil dobu, za kterou byla žalobkyni přiznána náhrada, neboť ta požadovala odškodnit za dobu od roku 2008 do roku 2011, zatímco odvolací soud přiznal žalobkyni odškodnění od 8. 12. 2010 do 9. 5. 2013. Tento dovolací důvod však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ani zrušení rozhodnutí odvolacího soudu by nevedlo k rozhodnutí pro žalobkyni příznivějšímu. Potud tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím žalobkyni způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení, což činí dovolání subjektivně nepřípustným. Soudy vycházely v posuzované věci ze závěru obsaženého v části V. Stanoviska, podle kterého není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování ( 154 odst. 1 o. s. ř. ), přitom zjevně přehlédly, že žalobkyně omezila svůj nárok časově jinak. V předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 189/2008 proto soudy přiznaly žalobkyni odškodnění za 17 let řízení ( od roku 1993 do roku 2010 ), a v tomto řízení za délku řízení následující, opět podle stavu v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu . Soudy by ostatně ani nemohly žalobkyni přiznat částku od roku 2008, neboť předchozí rozhodnutí představuje v rozsahu předmětu hodnocení délky řízení překážku věci rozsouzené pro případné opětovné uplatnění nároku ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 ). Žalobkyni by mohla být přiznána toliko částka za období od 8. 12. 2010 ( rozhodnutí odvolacího soudu v předchozím řízení ) do 11. 7. 2011 ( nové uplatnění nároku u žalované ) což by byla částka nižší, než odvolacím soudem přiznaná. Výše uvedené závěry o překážce věci rozsouzené se nutně uplatní i v případě, že by se žalobkyně rozhodla pro opětovné uplatnění nároku na odškodnění za další průběh dosud neskončeného řízení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 29. ledna 2014 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu