http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/26-Cdo-500-2013/expression/cz/decision/2013/26-Cdo-500-2013/cs">

Podána ústavní stížnost. Výsledek US : - Datum rozhodnutí US : - 26 Cdo 500/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ B. L. a b/ L. L., zastoupených JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400/9, proti žalovanému M. J., zastoupenému Mgr. Milanem Schubertem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o určení, že žalobci jsou nájemci bytu a členy OSBD Česká Lípa, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 42/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. září 2012, č. j. 29 Co 95/2010-202, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 7.800,- Kč k rukám Mgr. Milana Schuberta, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v České Lípě ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 6 C 42/2009-69 , vyhověl žalobě a určil, že žalobci jsou společnými členy OSBD Česká Lípa ( dále jen „ bytové družstvo “, resp. „ družstvo “ ) a společnými nájemci „ bytu č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve II. podlaží domu čp. 2548, ulice Bardějovská, Č. “ ( dále jen „ předmětný byt “, resp. „ byt “ ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Dne 5. května 2003 uzavřeli žalobci ( společní členové bytového družstva a společní nájemci předmětného /družstevního/ bytu ) jako převodci a žalovaný jako nabyvatel písemnou dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ( dále jen „ dohoda ze dne 5. května 2003 “ ). Téhož dne žalovaný jako nájemce a žalobci jako podnájemci uzavřeli také smlouvu o podnájmu předmětného bytu. Dne 20. prosince 2004 se pak dohodli na ( zpětném ) převodu členských práv a povinností z žalovaného jako převodce na žalobce jako nabyvatele. Další dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu uzavřeli žalobci jako převodci a žalovaný jako nabyvatel dne 25. října 2006 ( dále jen „ dohoda ze dne 25. října 2006 “, resp. „ dohoda o převodu členských práv a povinností “ ). Žalovaný jako nájemce a žalobci jako podnájemci pak dne 1. srpna 2007 uzavřeli smlouvu o podnájmu bytu. Učinil rovněž skutkový závěr, že skutečnou vůlí účastníků projevenou v dohodě ze dne 25. října 2006 bylo – stejně jako v případě předchozí dohody ze dne 5. května 2003 – zřídit touto dohodou zástavní právo k členskému podílu žalobců v bytovém družstvu, sloužící k zajištění pohledávky žalovaného z půjčky, kterou žalobcům poskytl. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že dohoda ze dne 25. října 2006 je pro obcházení zákona absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření této dohody ( dále jen „ obč. zák. “ ). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že uvedenou dohodou měli účastníci v úmyslu členská práva a povinnosti v bytovém družstvu „ zastavit a nikoli převést “. Uzavřel, že žalobci jsou tak nadále společnými členy bytového družstva a společnými nájemci předmětného ( družstevního ) bytu. Za této situace žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č. j. 29 Co 95/2010-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 26 Cdo 4635/2010-150, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 29 Co 95/2010-202, rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování v odvolacím řízení přečtením některých listinných důkazů ( mimo jiných příjmového dokladu z 25. října 2006 ) a výslechem některých svědků ( mimo jiných M. K. ) a po doplnění dokazování výslechem žalobce b/ učinil odvolací soud tam uvedená skutková zjištění ( mimo jiných rovněž zjištění, že podle příjmového dokladu ze dne 25. října 2006 žalovaný uhradil bytovému družstvu dluh žalobců na nájemném z bytu v částce 36.052,- Kč, což by podle odvolacího soudu nečinil v případě fiktivního převodu sloužícího k pouhému zajištění poskytnuté půjčky ) a na jejich základě dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – ke skutkovému závěru, že v případě dohody ze dne 25. října 2006 nešlo o „ fiktivní převod bytu sloužící k zajištění poskytnuté půjčky “; uvedenou dohodu pak posoudil jako skutečnou dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Poté uzavřel, že dohoda o převodu členských práv a povinností byla tedy účastníky uzavřena platně a v jejím důsledku se žalovaný stal „ členem OSBD Česká Lípa a nájemcem družstevního bytu č. 3 … “. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále jen „ o.s.ř. “ ). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítli, že jde-li o příjmový doklad z 25. října 2006, „ odvolací soud nesprávně přiznává této listině vypovídací hodnotu v neprospěch žalující strany “, jestliže z ní dovozuje vůli účastníků „ uskutečnit platný převod členských práv “. Měli za to, že zmíněná listina nemá v tomto ohledu žádnou vypovídací hodnotu, neboť „ s převodem členských práv a povinností, i když fiktivním, přešly na žalovaného veškeré závazky a pohledávky z titulu dlužného nájemného, nedoplatků za služby spojené s užíváním bytu, náhrady způsobené škody apod. “, a proto uhrazení dlužného nájemného, jehož je uvedená listina dokladem, „ není otázkou dobré vůle žalovaného, ale … povinností vyplývající ze stanov družstva “. Podle jejich mínění je tudíž mylná úvaha odvolacího soudu, že „ žalovaný by takto nečinil v případě fiktivního převodu členských práv “. V návaznosti na to vyjádřili přesvědčení, že naopak „ stěžejním důkazem pro rozhodnutí ve věci je výpověď svědkyně M. K. “, kterou – z tam uvedených příčin – pokládali za věrohodnou. Poté zdůraznili, že „ nikdy nechtěli fakticky převést svá členská práva k družstevnímu bytu a nájem bytu na jiného “ a že cílem, který při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností sledovali, bylo „ zajistit pohledávku na vrácení půjčky “. Pokračovali, že tato jejich skutečná vůle vyplývá z toho, že „ žalovaný se nikdy neměl v úmyslu do družstevního bytu nastěhovat a užívat ho k bydlení “, že „ nikdy neuhradil za členský podíl žádnou finanční částku “, že ze skutečnosti, že v dohodě ze dne 25. října 2006 je uvedeno něco jiného, nelze dovodit, že se tak skutečně stalo, a že citovanou dohodu nelze porovnávat s dřívějšími dohodami o převodu členských práv a povinností, jelikož „ bez ohledu na formu právního úkonu byla vůle účastníků, tj. zajistit pohledávku žalovaného, vždy shodná “. Dodali, že vzhledem k tomu odvolací soud „ nesprávně zjistil skutkový stav věcí a dospěl tak na základě těchto zjištění k nesprávnému právnímu posouzení o platnosti, resp. neplatnosti uzavřené dohody “. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ( tj. před 1. lednem 2013 ) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále opět jen „ o.s.ř.” ). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. ) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. ). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. ( v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( § 238 a § 238a o.s.ř. ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti ( důležitosti ), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného ( popřípadě i procesního ) práva ( srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004 ). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry ( např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod. ). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky platnosti dohody o převodu členských práv a povinností. Jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů ( přečtených listinných důkazů a výpovědí svědků a účastníků ) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou – zvlášť s přihlédnutím k tomu, že šlo již o druhou dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, po níž následovaly odvolacím soudem zjištěné platby ze strany žalovaného – výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. ( ve spojení s § 211 o.s.ř. ). Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl užit opodstatněně. Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že není naplněn ani uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesprávnost právního posouzení věci totiž dovolatelé spojovali právě s tou ( nesprávnou ) verzí skutkového základu sporu, jíž předestřeli v dovolání, a nikoli se skutečně zjištěným skutkovým stavem, který se jim nepodařilo úspěšně zpochybnit. Jinými slovy řečeno, je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu názoru ohledně platnosti dohody o převodu členských práv a povinností. S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud – aniž ve věci nařídil jednání ( § 243a odst. 1 o.s.ř. ) – proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč ( § 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů ) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci ( soudní výkon rozhodnutí ). V Brně dne 6. května 2013 JUDr. Miroslav F e r á kpředseda senátu