http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/26-Cdo-492-2013/expression/cz/decision/2013/26-Cdo-492-2013/cs">

26 Cdo 492/2013U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a ) D. L., bytem P., a b ) E. L., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Janem Pöslem, advokátem se sídlem Praha 1, Tržiště 369/7, proti žalované městské části Praha 19, se sídlem Praha 9, Semilská 43/1, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 56/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011, č. j. 70 Co 479/2011-120, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, k rukám Mgr. Ivana Chytila, advokáta se sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, č. j. 10 C 56/2010-96 ( poté, co jeho zamítavý rozsudek z 22. 6. 2010, č. j. 10 C 56/2010-35, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č. j. 70 Co 449/2010-55, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení ), opětovně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze ( soud odvolací ) rozsudkem z 8. 12. 2011, č. j. 70 Co 479/2011-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. prosince 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II. bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále „ o. s. ř.” ). Dovolání v dané věci není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. ( proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu ). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ( který byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/ ). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( odstavec 1 písm. c/ ) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatelé výslovně neformulují právní otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání ( § 41 odst. 2 o. s. ř. ) se podává, že zpochybňují závěr odvolacího soudu, že v dané věci byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c ) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2011 ( dále „ obč. zák. “ ), přičemž namítají, že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají. S jejich námitkami se však odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku, vypořádal a jeho rozhodnutí je výrazem ustálené soudní praxe – srov. rozhodnutí, jež citoval, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99uveřejněné pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002, z něhož vyplývá, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou bytů, jde tehdy, užívá-li oba byty k bydlení a ani jeden z nich nevyhovuje bytové potřebě nájemce a jeho rodiny. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobců není podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., byla s účinností od 7. 5. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení ( advokátní tarif ), ve znění pozdějších předpisů. Protože v současné době není jiný předpis, kterým by byly stanoveny paušálně sazby odměny pro řízení za zastupování advokátem, stanovil dovolací soud výši nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ( advokátní tarif, dále jen „ AT “ ) – viz § 151 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř., § 1 odst. 2 AT. Zástupce žalované učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby ( vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k/ AT ), náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.904,- Kč, sestávající z odměny podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a ) AT ve výši 2.100,- Kč ( čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., § 15 AT ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT ), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč ( § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí ( exekuce ). V Brně dne 12. června 2013 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu