http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/26-Cdo-3330-2013/expression/cz/decision/2013/26-Cdo-3330-2013/cs">

26 Cdo 3330 /2013ROZSUDEKNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. M., P., proti žalované městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 9, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, o určení nájemného a slev z nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 212/2007 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 20 Co 5/2012-248 , takto : I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 20 Co 5/2012-248 , jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. června 2011, č. j. 12 C 212/2007-163 , v odstavcích I., II., III. a VI. výroku se odmítá, jinak se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 30. 11. 2007 domáhala určení, že byt č. 3 o velikosti 1+1 nacházející se v přízemí domu v P. ( dále jen „ předmětný byt “, popř. „ byt “ ), byl až do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bytem II. kategorie a že důvodem pro zařazení bytu do této kategorie je i neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu, dále určení výše nájemného od roku 2002, určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007, přiznání slevy z nájemného od 1. 11. 2004, a zaplacení částky 16.017,- Kč s úroky z prodlení. Tvrdila, že předmětný byt by měl být posuzován jako byt se sníženou kvalitou ( „byt nižší kategorie “ ), neboť nemá ústřední vytápění, je vytápěn kamny WAW, která však nejsou umístěna v koupelně, WC a předsíni, které jsou rovněž považovány za obytné místnosti, a že byt má vady ( jež se týkají zejména tepelných izolací domu a bytu, a funkčnosti koupelny ), a měla by jí proto být přiznána sleva. Obvodní soud pro Prahu 3 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, č. j. 12 C 212/2007-163 , ve znění rozsudku ze dne 5. 3. 2012, č. j. 12 C 212/2007-222, a rozsudku ze dne 16. 5. 2012, č. j. 12 C 212/2007-227, zamítl žalobu o určení, že byt byl až do účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie ( odstavec I. výroku ), že nájemné činilo od roku 2002 do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. částku 27,79 Kč/m2 ( odstavec II. výroku ), že aktuální nájemné pro účely jednostranného zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. je 27,79 Kč/m2 ( odstavec III. výroku ), že je neplatné jednostranné zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007 ( odstavec IV. výroku ), zamítl žalobu i v části, v níž se žalobkyně domáhala slevy z nájmu předmětného bytu z důvodu nedostatečné tepelné izolace bytu ve výši 20% od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007 ( odstavec VI. výroku ), další slevy z nájmu ve výši 10% od 1. 11. 2004 do 13. 2. 2008 ( odstavec VIII. výroku ), zaplacení částky 16.017,- Kč s úrokem z prodlení od 30. 11. 2007 do zaplacení ( odstavec IX., XII. výroku ) a určení, že neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu je důvodem pro zařazení bytu do II. kategorie v souladu s § 2 písm. e ) zákona č. 107/2006 Sb. ( odstavec X. výroku ). Zároveň přiznal žalobkyni slevu z nájmu předmětného bytu ve výši 20% od 5. 3. 2007 z důvodu nedostatečné tepelné izolace bytu ( odstavec V. výroku ) a další slevu z nájmu ve výši 10% od 14. 2. 2008 do odstranění závad ( odstavec VII. výroku ), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na určení, že byt byl do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie, že od roku 2002 činilo nájemné 27,79 Kč/m2 ( odstavce I. – III. výroku ), a na určení, že neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu je důvodem pro zařazení bytu do II. kategorie, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem ( § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění do 31. 12. 2012, dále též jen „ o. s. ř. “ ). Jednostranné zvýšení nájemného dopisem ze dne 13. 12. 2007 považoval za platné, neboť bylo učiněno v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb. Zjistil, že žalovaná – pronajímatelka předmětného bytu – zvýšila nájemné postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. již s účinností od 1. 5. 2007, a to na částku 47,4496 Kč/m2, platnost tohoto jednostranného zvýšení žalobkyně žalobou u soudu nenapadla, a proto pro další období je třeba vycházet z výše takto stanoveného nájemného. Měl za to, že žalovaná pro rok 2008 vypočetla nájemné v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb. , předmětný byt není bytem se sníženou kvalitou, neboť podle § 2 písm. g ) zákona č. 107/2006 Sb. se za ústřední vytápění bytu považuje i plynové vytápění a v řízení bylo zjištěno, že byt ( jenž má koupelnu i toaletu ) je vytápěn kamny WAW umístěnými v obytných pokojích. Dále zjistil, že v předmětném bytě jsou závady zhoršující jeho užívání, jde o vady jednak neodstranitelné ( trvale zhoršující užívání bytu ), a to nedostatečný tepelný odpor podlah a stěn bytu vedoucí k jeho prochládání, a dále o vady odstranitelné, zejména opakované plísně a netěsnící okna, že právo na slevu z nájemného za neodstranitelné vady žalobkyně uplatnila u žalované dopisem ze dne 26. 11. 2003, avšak po té, co žalovaná její žádosti nevyhověla, žalobu u soudu nepodala, že následně uplatnila slevu ve výši 20% dopisem ze dne 5. 3. 2007 a žalobu podala dne 30. 11. 2007, že slevu z nájemného za odstranitelné vady uplatnila v žalobě, která byla žalované doručena dne 14. 2. 2008. Dospěl k závěru, že jí náleží sleva ve výši 20% od 5. 3. 2007 za neodstranitelné vady a ve výši 10% od 14. 2. 2008 za odstranitelné vady, tedy od doby, kdy slevy uplatnila u žalované ( soudu ). Žalobu v části, v níž se domáhala přiznání slevy z nájmu i za dobu předcházející, zamítl, neboť měl za to, že došlo k jejímu promlčení. Zamítl i žalobu v části týkající se zaplacení částky 16.017,- Kč s úrokem z prodlení, jež měla podle tvrzení žalobkyně představovat rozdíl mezi zaplaceným nájemným a nájemným po slevách, neboť nebylo prokázáno, že by k bezdůvodnému obohacení došlo. Městský soud v Praze ( odvolací soud ) rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 20 Co 5/2012-248 , potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. – IV., VI., VIII. – X., XII. výroku, jimiž byla žaloba zamítnuta, a v odstavci V. výroku ( o přiznání slevy ve výši 20% od 5. 3. 2007 ), změnil ho v odstavci VII. výroku tak, že žalobkyni „ přiznal slevu z nájmu bytu ve výši 5% od 14. 2. 2008 do odstranění závad, a žalobu na určení další slevy z nájmu tohoto bytu ve výši 5% od 14. 2. 2008 do odstranění závad zamítl “, zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech státu. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení požadovaném v odstavcích I. – III. a X. výroku podle § 80 písm. c ) o. s. ř. , neboť představují předběžné otázky posouzení platnosti jednostranného zvýšení nájemného, o němž bylo rozhodnuto v odstavci IV. výroku. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti jednostranného zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007, o neopodstatněnosti nároku o zaplacení částky 16.017,- Kč s úroky z prodlení a přiznání slevy ve výši 20% za neodstranitelné vady. Pokud jde o další slevu ve výši 10% za odstranitelné vady, dospěl k závěru, že zjistil-li soud prvního stupně , že plíseň v předmětném bytě byla naposledy v roce 2001, a že žalobkyně ani slevu z tohoto důvodu nepožadovala, a uvedla, že plíseň sama odstranila, pak jí sleva z nájmu pro tuto vadu nenáleží. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že okna v bytě mají vady, pro které netěsní, nejdou zavřít a nezajišťují tak stanovené tepelně izolační požadavky, s ohledem na charakter vad a stáří domu, v němž se byt nachází, pak považoval za přiměřenou slevu ve výši 5%. Shodně se soudem prvního stupně považoval část uplatněné slevy za promlčenou. Proti rozsudku odvolacího soudu , a to proti výrokům, jimiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. – IV., VI. a změnil ho v odstavci VII., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. , namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. ). Vytýkala odvolacímu soudu , že se při výkladu pojmu „ aktuální – nyní placené nájemné “ podle zákona č. 107/2006 Sb. nevypořádal s důsledky zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. , a nesprávně proto posuzoval předmětný byt nikoliv podle vyhlášky č. 60/1964 Sb. , ale podle zrušené vyhlášky č. 176/1993 Sb. Namítala, že ač je byt vytápěn jen dvěma plynovými topidly umístěnými v obytných místnostech, a předsíň, WC, kuchyňský kout, ani koupelna vytápěné nejsou, požadovala žalovaná nájemné ve výši odpovídající I. kategorii a toto nájemné pak použila jako „ aktuální nájemné “ i podle zákona č. 107/2006 Sb. Měla za to, že i když byly kategorie bytů zrušeny, byl-li byt podle vyhlášky č. 60/1964 Sb. bytem II. kategorie, a posléze byl podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. s ohledem na způsob vytápění kvalifikován jako byt I. kategorie, mělo po jejím zrušení dojít k opětovnému zařazení bytu do II. kategorie a žalovaná měla po nabytí účinnosti z. č. 107/2006 Sb. použít pro výpočet nájemného nájemné, které by vycházelo z této snížené kategorie bytu. Zdůraznila, že žalobu na určení, že byt byl bytem II. kategorie, že nájemné do platnosti z. č. 107/2006 Sb. činilo 27,79 Kč a v této výši bylo i aktuální nájemné pro účely zvyšování nájemného podle z. č. 107/2006 Sb. , podala proto, aby předešla dalším sporům o dlužné nájemné a výpovědi z nájmu bytu. Nesouhlasila ani se zamítnutím žaloby v části, v níž se domáhala slevy z nájemného ve výši 20% za neodstranitelné vady od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007, namítala, že nárok na slevu uplatnila řádně dopisem ze dne 3. 1. 2000, soud se však stavem domu nezabýval a neprovedl důkazy, které navrhovala. Nesouhlasila ani s přiznáním slevy jen ve výši 5% za odstranitelné vady, neboť okna v bytě jsou stále ve špatném stavu, je nutné je vyměnit, zateplit předsíňové stěny do chodby domu a zateplit podlahy v bytě. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony ( tj. před 1. 1. 2013 ), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále jen „ o. s. ř. ” ). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ), za splnění podmínky zastoupení advokátem ( § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), se zabýval jeho přípustností. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden; byl přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. – IV., VI. výroku. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b ) a c ) o. s. ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá ( rozsudek soudu prvního stupně , potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci ), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ( který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11 , uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11 ). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. ( nesprávné právní posouzení ); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a § 241a odst. 2 písm. a ) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží. Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu , je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, změněny či zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník. Otázka, zda má dovolatelka naléhavý právní zájem ( § 80 písm. c/ o. s. ř. ) na určení, že předmětný byt byl do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie, že od roku 2002 činilo nájemné 27,79 Kč/m2 ( odstavec I., II., III. výroku soudu prvního stupně ), nemůže být zásadně právně významná; tuto otázku totiž odvolací soud ( soud prvního stupně ) vyřešil v souladu s názorem zaujímaným v ustálené soudní praxi ( srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 , rozsudek téhož soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 ). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže být spojen ani s otázkou promlčení práva dovolatelky na slevu z nájemného ve výši 20% za dobu od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007 ( odstavec VI. výroku soudu prvního stupně ). Dovolatelka sice odkázala na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. , podle obsahu dovolání ( § 41 odst. 2 o. s. ř. ) však závěr odvolacího soudu , že právo na slevu z nájemného je za toto období promlčeno, zpochybnila prostřednictvím námitek skutkových a uplatnila tak nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolání v této části tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu , vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. Dovolatelka zpochybnila i správnost závěru odvolacího soudu o platnosti jednostranného zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. z 13. 12. 2007 ( odstavec IV. výroku soudu prvního stupně ), spočívajícím na řešení ( předběžné ) otázky, zda byt vytápěný lokálním plynovým topením je bytem bez ústředního vytápění a tedy bytem se sníženou kvalitou podle § 2 písm. e/, g/ zákona č. 107/2006 Sb. Protože touto právní otázkou se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ) a b ) a § 229 odst. 3 o. s. ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ). Podle obsahu dovolání ( § 41 odst. 2 o. s. ř. ) dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení namítla ( námitkami, že se soudy „ nezabývaly “ jejími tvrzeními a že neprovedly další důkazy, jež navrhovala ). Z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že soudy provedly všechny důkazy významné pro právní posouzení věci a své závěry odůvodnily v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř. tedy nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil ( se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, nelze zjištěný skutkový stav úspěšně zpochybnit a dovolací soud z něj proto vychází ), že žalovaná dopisem ze dne 13. 12. 2007 zvýšila podle zákona č. 107/2006 Sb. žalobkyni nájemné z předmětného bytu, při výpočtu cílové hodnoty měsíčního nájemného pak vycházela z toho, že nejde o byt se sníženou kvalitou. Podle § 2 písm. e ) zákona č. 107/2006 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí bytem se sníženou kvalitou byt bez ústředního vytápění a s částečným nebo společným základním příslušenstvím, nebo byt bez ústředního vytápění a bez základního příslušenství, nebo byt s ústředním vytápěním bez základního příslušenství. Ústředním vytápěním se pak rozumí ( § 2 písm. g/ ) vytápění zdrojem tepla, který je umístěn mimo byt, nebo který je umístěn v místnosti k tomu určené, včetně sklepa v rodinném domě s jedním bytem, nebo jiné elektrické nebo plynové vytápění. Pro závěr, zda jde o byt s ústředním vytápěním, není tedy podle § 2 písm. g ) zákona č. 107/2006 Sb. , významné, zda byt je vytápěn dálkovým či etážovým topením, ale zda je vytápěn některým ze způsobů, zde uvedených ( spojka „ nebo “ je – až na poslední spojení /… jiné elektrické nebo plynové …/ - evidentně používána v tomto ustanovení ve významu vylučovacím ). Za ústřední vytápění je proto podle § 2 písm. g ) zákona č. 107/2006 Sb. třeba považovat i plynové /elektrické/ vytápění, a to i v případě, že jde o zdroj tepla umístěný v jednotlivých pokojích, obsluhovaný nájemcem - např. kamna WAW. Namítá-li dovolatelka, že při výpočtu přípustného zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. je třeba přihlížet ke kategoriím bytů tak, jak byly dříve upraveny vyhláškou č. 60/1964 Sb. , a že za byt se sníženou kvalitou je třeba považovat všechny byty, které nebyly bytem I. kategorie podle této vyhlášky, přehlíží, že tato vyhláška byla zrušena již k 1. 1. 1994 vyhláškou č. 176/1993 Sb. K jejímu „ obnovení “ ( jak se mylně domnívá dovolatelka ) nemohlo dojít jen tím, že vyhláška č. 176/1993 Sb. byla k 1. 1. 2002 zrušena Nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ze dne 21. 6. 2000. Vyhláška č. 60/1964 Sb. rozdělovala byty do čtyř kategorií ( § 4 ), a ústřední vytápění a zařazení bytu do I. kategorie spojovala s dálkovým vytápěním, po jejím zrušení však již vyhláška č. 176/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 definovala ústřední vytápění obdobně jako zákon č. 107/2006 Sb. ( § 3 odst. 5 ) a k zařazení bytu do I. kategorie postačovalo, že v bytě jsou ústředním vytápěním vytápěny jen všechny obytné místnosti ( § 4, § 3 odst. 4 ), nikoliv celý byt. Kategorizace bytů ( ve smyslu uvedených vyhlášek ) pak nebyla znovu zavedena ani zákonem č. 107/2006 Sb. Tento zákon sice nově vymezuje pojem „ byt se sníženou kvalitou “, a to v návaznosti na stanovení cílové hodnoty nájemného ( tak, aby došlo k přiblížení regulovaného nájemného a smluvního nájemného ), která by u bytů se sníženou kvalitou, měla odrážet jejich nižší kvalitu, vymezení tohoto pojmu v § 2 písm. e ) – g ) však nijak na kategorizaci bytů vymezené ve vyhlášce 60/1964 Sb. nenavazuje. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 107/2006 Sb. vychází vymezení bytů s nižší kvalitou a navazujících pojmů z vymezení bytů tzv. III. a IV. kategorie upravených ve vyhlášce č. 176/1993 Sb. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v této části ( tj. ohledně potvrzení odstavce IV. výroku soudu prvního stupně ) z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( § 243a odst. 1 o. s. ř. ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( § 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř. ). Dovolatelka napadla dovoláním i výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci VII. tak, že zamítl žalobu v části, jíž se domáhala slevy z nájemného ve výši 5% z nájemného od 14. 2. 2008 do odstranění závad. Dovolání je v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. , neboť směřuje proti části rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu , že s ohledem na charakter odstranitelných vad ( vady oken ) a jejich rozsah, lze za přiměřenou slevu z nájemného podle § 698 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ obč. zák. “ ), považovat 5%. Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o rozsahu vad v bytě a jejich závažnosti i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ( § 41 odst. 2 o. s. ř. ). Skutková zjištění odvolacího soudu o vadách v bytě, učinil soud z důkazů provedených u soudu prvního stupně i v odvolacím řízení ( zejména z odborného posudku firmy JANOŠÍK OKNA - DVEŘE s. r. o. ) a mají oporu v provedeném dokazování, dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn. Soudy obou stupňů se zabývaly rovněž výší přiměřené slevy z nájemného podle § 698 odst. 1 obč. zák. a odvolací soud odůvodnil i svůj závěr, proč – na rozdíl od soudu prvního stupně – považuje za přiměřenou slevu jen 5% ( soud prvního stupně přiznal dovolatelce slevu ve výši 10% ). Jeho úvahy o výši slevy z nájemného nejsou zjevně nepřiměřené, odpovídají skutkovým zjištěním, dovolací soud je považuje za správné a v podrobnostech na ně odkazuje. Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v této napadené části z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( § 243a odst. 1 o. s. ř. ) – proto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl ( § 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř. ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. , s přihlédnutím k tomu, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měla vůči dovolatelce právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. ledna 2014 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu