http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/26-Cdo-2863-2013/expression/cz/decision/2013/26-Cdo-2863-2013/cs">

26 Cdo 2863/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce Ing. L. K., bytem v P., zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Na Poříčí 1199, proti žalovanému Zemědělskému družstvu vlastníků Nošovice, se sídlem v Nošovicích 128, IČO 47673222, zastoupenému JUDr. Karlem Cieslarem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 493, o zaplacení částky 1.000.414,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 108 C 85/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2013, č. j. 11 Co 156/2013-119, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.640,- Kč k rukám JUDr. Karla Cieslera, advokáta se sídlem v Třinci, 1. máje 493, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 11 Co 156/2013-119, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2012, č. j. 108 C 85/2011-91, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 1.000.414,- Kč s úrokem z prodlení, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u soudu dne 11. 7. 2011 uplatněný nárok žalobce na vyplacení majetkového podílu z transformace družstva ( který považoval „ za majetkové právo, jež se řídí režimem pohledávek v občanském zákoníku “ ) se v zákonem stanovené desetileté době ( § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ) promlčel dne 11. 12. 2009, neboť ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mohl být vypořádán v plné výši po 11. 12. 1999, kdy uplynulo sedm let od schválení transformačního projektu žalovaného. Dále dovodil, že námitka žalobce směřující proti nepřípustné retroaktivitě ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není důvodná, neboť včlenění tohoto ustanovení vedlo ve svém důsledku k prodloužení obecné tříleté promlčecí doby na dobu desetiletou. Konečně vzhledem k nečinnosti žalobce nehodnotil žalovaným vznesenou námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolací soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 ( dále jen „ o. s. ř. “ ) a po zjištění, že bylo podáno v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ) oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) za splnění podmínky advokátního zastoupení ( § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), jej neshledal podle ustanovení § 237 o. s. .ř. přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Ve výkladu otázky promlčení majetkového podílu z transformace je rozhodovací praxe dovolacího soudu již dlouhodobě ustálena v tom, že majetkový podíl oprávněné osoby z transformace, který podléhá vypořádání způsobem uvedeným v § 13 odst. 2 nebo odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je majetkovým právem, jež se řídí režimem pohledávek v občanském zákoníku, nestanoví-li zákon č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jinak ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 232/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002, pod číslem 188, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1433/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4614/2009 ), a promlčuje se v desetileté promlčecí době ( stanovené v § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ), jež počíná běžet uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 418/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2518/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 761/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2006, pod číslem 103 ). Důvodná není ani námitka dovolatele, že ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je případem nepřípustné pravé retroaktivity, neboť uvedené ustanovení se sice vztahuje na právní vztahy vzniklé před jeho účinností, ale až ode dne jeho účinnosti [ustanovení § 13 odst. 4 začlenil do zákona č. 42/1992 Sb. zákon č. 310/2002 Sb., který nabyl účinnosti ( s výjimkou čl. VII. bodu 4 ) dne 12. 7. 2002], jedná se tedy o nepravou retroaktivitu, která je akceptovatelná ( srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněného pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb. ). Rovněž otázkou, kdy je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se dovolací soud zabýval a opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000 ). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva ( šikanu ) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126 ). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 ). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v daném případě se nemůže jednat o rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy za stavu, kdy po vyčíslení nároku žalobce dne 12. 12. 2000 zůstali oba účastníci nečinní, neboť bylo na žalobci, aby se ( po dobu devíti let ) u žalovaného domáhal uspokojení svého nároku v souladu s obecnou zásadou soukromého práva, že každý si má střežit svá vlastní práva ( vigilantibus iura scripta sunt ), tedy že právo přeje bdělým. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto dovolání odmítl ( § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. ). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. října 2013 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu