http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/26-Cdo-2686-2013/expression/cz/decision/2013/26-Cdo-2686-2013/cs">

26 Cdo 2686/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Ph.Mr. I. S., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 260/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 70 Co 78/2013-170, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 25 C 260/2008-51, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 21. května 2008 z nájmu žalobkyně k „ bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, č. 13, ve 4. podlaží domu, v katastrálním území P., P. “ ( dále jen „ Výpověď “ ); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. srpna 2010, č. j. 70 Co 304/2010-71, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. K dovolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 26 Cdo 2826/2011-97, citované rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 25 C 260/2008-114, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. března 2013, č. j. 70 Co 78/2013-170, citovaný ( v pořadí druhý ) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že v projednávaném případě byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. října 2011 ( dále jen „ obč. zák. “ ). Podle jeho názoru tak tomu bylo proto, že žalobkyně měla v době dání ( doručení ) Výpovědi dne 27. května 2008 více bytů ve smyslu citovaného ustanovení a současně na ní bylo možné spravedlivě požadovat ( a to i po zohlednění jejího zdravotního stavu, vzdálenosti vypovídaného bytu od domu v P. a dále k tomu, že nemusí na dosavadním způsobu života nic podstatného měnit ), aby užívala k bydlení pouze některý z bytů právě v domě v P., k němuž jí bylo dědickou dohodou ze dne 26. května 2008 zřízeno věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání. Dovolání žalobkyně ( dovolatelky ) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále jen „ o.s.ř. “ ), neboť dovolatelkou nastolená právní otázka naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v souladu. I když dovolatelka v rámci specifikace údajů o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( § 237 až §238a o.s.ř. ), vyjádřila přesvědčení, že při výkladu a aplikaci ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ve skutečnosti – jak vyplývá z vymezení důvodu dovolání ( § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. ) – se její dovolací námitky soustřeďují zejména na polemiku s právními závěry, které ve vztahu k otázce naplněnosti tohoto výpovědního důvodu vyslovil nejprve Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 15. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 2826/2011, a následně i odvolací soud v napadeném rozsudku. Od závěrů přijatých ve zrušujícím rozsudku však není – i přes uplatněné dovolací námitky – důvod se odchýlit. Přitom podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud, a to i po zohlednění shora zmíněných okolností, s otázkou naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu vypořádal v intencích zmíněných závěrů, jimiž byl vázán a na něž lze pro stručnost odkázat. Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( § 243c odst. 2 o.s.ř. ) – pro nepřípustnost. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. listopadu 2013 JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu