Description
| -
Dovolací soud předně zastává názor, že napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení ( dovolatelkou nastolených ) hmotněprávních otázek, „ zda je znak dočasnosti u výpůjčky naplněn také sjednáním minimální doby, po kterou by výpůjčka měla trvat “, a zda je „ účel užívání …pojmovým znakem výpůjčky “. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by účastnice uzavřely jakoukoli dohodu ohledně užívání budovy na stavební parcele č. 62 ( uvedenou budovu dovolatelka užívala toliko s jednostranným, tj. kdykoli odvolatelným, souhlasem žalobkyně ). Právní názor odvolacího soudu ( soudu prvního stupně ) na otázku určení doby a účelu užívání budovy na stavební parcele č. 62 lze tedy chápat pouze jako argument podpůrný ( argument „ navíc “ ). Jinými slovy řečeno, napadené rozhodnutí by obstálo i v situaci, kdy by se v případném dovolacím přezkumu ukázalo posouzení zmíněných otázek odvolacím soudem nesprávným. Nezávisí-li napadené rozhodnutí na řešení takovýchto otázek, nemůže být dovolání pro jejich řešení přípustné podle § 237 o.s.ř. Dovolání však nemůže být podle § 237 o.s.ř. přípustné ani pro posouzení správnosti právního názoru, že v daném případě je vyklizovací žaloba namístě rovněž ve vztahu k budovám na stavebních parcelách č. 49 a č. 41. Ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. se může vlastník domáhat ochrany svého vlastnického práva zejména žalobou na vydání věci ( žalobou vindikační ) a žalobou na zdržení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva ( žalobou negatorní ). V soudní praxi ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96 ) není pochyb o tom, že žaloby na vydání věci obsahují návrh rozsudečného výroku – žalobní žádost ( petit ) na vydání věci, kterou žalujícímu vlastníkovi někdo jiný neprávem zadržuje a tak ho zbavuje možnosti vykonávat jeho vlastnické právo ( v případě nemovitostí žaloba směřuje na jejich vyklizení ). Negatorní ( zápůrčí ) žaloba vlastníka směřuje k tomu, aby se žalovaný zdržel jiných neoprávněných zásahů do vlastnického práva kromě neoprávněného zadržování věci ( např. přecházení či přejíždění přes pozemek, osobování si práv k věci, která žalovanému nepřísluší ) a tak přestal vlastníka rušit ve výkonu jeho vlastnických oprávnění. V případě nemovitostí žaloba vindikační přichází v úvahu tehdy, je-li vlastník zbaven svého práva užívat věc v důsledku toho, že věc protiprávně ovládá žalovaný tím, že ji okupuje. Naproti tomu žaloba negatorní je namístě tehdy, ovládá-li sice žalobce svoji věc, tuto věc užívá, avšak v tomto užívání je rušen v důsledku protiprávního jednání žalovaného. K současnému naplnění podmínek jak pro žalobu vindikační, tak pro žalobu negatorní, proto nedochází. Rozhodovací praxe soudů ( srov. výňatek ze Zprávy o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky dne 29. března 1973, sp. zn. Cpj 25/73, uveřejněné pod č. 53 v sešitě č. 7 z roku 1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ) nezaznamenala odklon ani od názoru, že domáhá-li se vlastník vydání ( vindikace ) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci ( pozemku ), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesněprávní teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní ( na ní ) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému ( k tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L. : Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 670, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3206/2006, a z 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010 ).
|