http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/33-Cdo-3591-2012/expression/cz/decision/2012/33-Cdo-3591-2012/cs">

33 Cdo 3591/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně LKC-Leasingové a kapitálové centrum Chrudim, s. r. o. se sídlem v Chrudimi, Novoměstská 960, identifikační číslo 259 39 998, zastoupené JUDr. Evou Šmahelovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Opletalova 690, proti žalovaným 1 ) L. Š., 2 ) D. Z., a 3 ) J. S., o zaplacení 90.015,- Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 307 C 1/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2012, č. j. 25 Co 25/2012-95, takto : Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2012, č. j. 25 Co 25/2012-95, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 30. září 2011, č. j. 307 C 1/2011-44, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 90.015,- Kč s tím, že tato částka představuje smluvní pokutu za období od 7. 3. 2008 do 18. 3. 2009, kterou si účastníci sjednali ve „ Smlouvě o půjčce č. 5031 “ ze dne 15. 8. 2007 pro případ, že dlužníci ( žalovaní ) věřiteli ( žalobkyni ) nevrátí půjčku spolu se sjednaným úrokem včas. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 30. září 2011, č. j. 307 C 1/2011-44, zamítl žalobu o zaplacení 90.015,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2012, č. j. 25 Co 25/2012-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně žalovaným na základě „ Smlouvy o půjčce č. 5031 “ uzavřené dne 15. 8. 2007 půjčila 50.000,- Kč. Žalovaní se zavázali společně a nerozdílně vrátit žalobkyni půjčku a zaplatit jí úrok ve výši 3,5% měsíčně z 50.000,- Kč ( tj. celkem 5.250,- Kč ) do 15. 11. 2007. Pro případ prodlení s plněním smluvních závazků se žalovaní zavázali zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z nesplacené části dluhu ( viz článek 6 smlouvy ). Žalovaní své závazky ze smlouvy o půjčce nesplnili. Směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 1. 2008, č. j. 61 Sm 400/2007-5, uložil Krajský soud v Praze žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 51.750,- Kč a náklady řízení ve výši 2.070,- Kč; tyto částky žalobkyně vymohla dne 19. 3. 2009 v exekučním řízení, které bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 4. 2008, č. j. 11 Nc 4233/2008-4, o nařízení exekuce. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, č. j. 3 C 118/2008-33, uložil Okresní soud v Berouně žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 28.200,- Kč jako smluvní pokutu za dobu od 16. 11. 2007 do 6. 3. 2008; současně jí přiznal náklady řízení ve výši 1.130,- Kč; tyto částky žalobkyně vymáhá v exekučním řízení, které bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 10. 2009, č. j. 14 Nc 5511/2009-3, o nařízení exekuce. Žalovaná částka představuje smluvní pokutu za období od 7. 3. 2008 do 18. 3. 2009. K jejímu uhrazení žalobkyně žalované vyzvala dne 31. 12. 2008 ( faktura č. 1947 ) a dne 31. 12. 2009 ( faktura č. 10184 ). Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů shodně posoudily ujednání o smluvní pokutě jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaná sankce ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je nepřiměřeně vysoká ( představuje roční zúročení půjčky ve výši 182,5 % ). Roční smluvní pokuta ( 91.250,- Kč ) je tedy v hrubém nepoměru k vypůjčené částce 50.000,- Kč, „ zvlášť za situace, kdy je žalobce oprávněn domáhat se pro případ prodlení s plněním peněžitého závazku úroku z prodlení v zákonné výši “. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, v nichž je dovozováno, že dlužník se nemůže bránit splnění své povinnosti uhradit smluvní pokutu ( za určitých okolností i ve výši 1% denně z dlužné částky ) s poukazem na dobré mravy, mohl-li růstu celkové výše smluvní pokuty zabránit tím, že by půjčku vrátil co nejdříve, nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že smluvní pokuta je v posuzované věci nepřiměřeně vysoká a tudíž odporuje dobrým mravům. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou ( žalobkyní ) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ o. s. ř. “ ). Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila žalobkyně správnost závěru odvolacího soudu, že ujednání obsažené v bodě 3 smlouvy ze dne 31. 1. 2003 je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ( § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, /dále jen „ obč. zák. “/ ), resp. že výkon práva žalobců na smluvní pokutu se příčí dobrým mravům ( § 3 odst. 1 obč. zák. ). Dovolání bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. ). Ten je dán tím, že odvolací soud posoudil otázku ( ne )platnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy jinak, než je řešena v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 544 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda ( odst. 1 ). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení ( odst. 2 ). K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí ( srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008 ). V nich dovodil, že pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. nestanoví zákon, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu “ smluvní pokuty. Opačný závěr je totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka ( čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty ) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Odvolací soud v intencích tohoto výkladu nerozhodl. Na nepřiměřenost smluvní pokuty usoudil - stejně jako soud prvního stupně - nesprávně toliko z její celkové výše, čemuž nasvědčuje skutečnost, že své úvahy podpořil výpočtem roční smluvní pokuty ( 91.250,- Kč ) a tuto konfrontoval s výší hlavního, smluvní pokutou zajišťovaného, závazku ( půjčky ). Uzavřel, že dosahuje-li smluvní pokuta ročně 182,5% dlužné částky 50.000,- Kč, je nepřiměřeně vysoká. Nezabýval se přitom okolnostmi, za nichž byla pokuta sjednána, resp. pominul, že dlužníci museli být srozuměni, že jde o krátkodobou půjčku, kdy věřitel výslovně projevil vůli ponechat jim k dispozici své finanční prostředky na pouhé 3 měsíce. Smluvní pokuta měla dlužníky motivovat k respektování takové vůle věřitele. Denní sazbu smluvní pokuty ( za situace, kdy by zůstal dluh neuhrazen zcela, činila denní sazba pro tři dlužníky 250 Kč ) korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z nesplacené části dluhu ( dluh mohl být hrazen postupně a mohl tak být snižován základ, z něhož byla pokuta vypočítávána ) je přiměřená zajišťované povinnosti žalovaných. Protože odvolací soud řešil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, která je významná pro posouzení platnosti sankčního smluvního ujednání, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 28. února 2013 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r. předsedkyně senátu