http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/30-Cdo-3061-2012/expression/cz/decision/2012/30-Cdo-3061-2012/cs">

30 Cdo 3061/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. Č., proti žalované T. J., zastoupené JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kounicova 13, o určení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 159/2003 , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2012, č.j. 49 Co 53/2010-199, takto : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2012, č.j. 49 Co 53/2010-199, se kromě výroku I. zrušuje. II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. června 2009, č.j. 14 C 159/2003-145 , se rovněž kromě výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně ( dále již „ soud prvního stupně “ ) rozsudkem ze dne 22. června 2009, č.j. 14 C 159/2003-145 , rozhodl o podané žalobě na určení spoluvlastnického práva žalobkyně k označeným pozemkům tak, že řízení o určení spoluvlastnictví žalobkyně v rozsahu id 4/5 pozemků v katastrálním území ( dále již „ k.ú. “ ) K. P. zastavil ( výrok I. ), dále určil, že „ žalobkyně je vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši id. 4/5 pozemku : vše k. ú. K. P., obec B. “ ( výrok II. ), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 3.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku ( výrok III. ). Po provedeném řízení uvedený soud dospěl k závěru, že kupní smlouvy, které uzavřela žalobkyně s žalovanou, a jejichž předmětem byl úplatný převod pozemků označených ve smlouvách, jsou ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatné, neboť žalobkyně ( při uzavírání těchto smluv ) jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. „ Tento svůj závěr soud opřel o znalecký posudek ze dne 10. 11. 2008, který zpracovala...soudní znalkyně MUDr. M. H. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně jako prodávající nebyla schopna posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. “ K odvolání žalované Krajský soud v Brně ( dále již „ odvolací soud “ ) v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení zastavil ( výrok I. ), dále rozsudek soudu prvního stupně v napadeném meritorním výroku II. ( jako věcně správný ) potvrdil ( výrok II. ), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá z odůvodnění ( písemného vyhotovení ) rozsudku – odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ovládací a rozpoznávací schopnosti žalobkyně ve smyslu rozpoznání následků jejího jednání a ovládací schopnosti ve smyslu schopnosti ovládnout své jednání byly u žalované při podpisu předmětných smluv podstatnou měrou sníženy. „ Správnost...zjištění soudu I. stupně byla potvrzena i v odvolacím řízení, v němž znalkyně MUDr. M. H. při podání ústního vysvětlení ke znaleckému posudku potvrdila, že rozumové schopnosti žalobkyně jsou na horní hranici pásma lehké debility a na dolní hranici normy.. “ Odvolací soud při rozhodování také zohlednil, že „ Při posuzování schopnosti žalobkyně uzavřít předmětné kupní smlouvy vyšla znalkyně ze sdělení žalobkyně, že se ,v tom, co jí bylo sděleno´ neorientovala, což žalobkyně sdělila již dříve také v rámci vyšetření PhDr. S., kde uvedla, že jí nebylo jasné, o co při uzavírání smluv šlo, a že se v problematice neorientovala. O těchto skutečnostech žalobkyně navíc vypovídá po celou dobu, tj. od roku 2002 shodně, vzhledem k její snížené schopnosti si vymýšlet a sníženým paměťovým schopnostem lze vyjít z toho, že její tvrzení je věrohodné. Znalkyně proto vyšla z toho, že žalobkyně v problematice týkající se předmětných pozemků byla orientována jen povrchně... “ Konečně odvolací soud převzal i „ právní hodnocení “ znalkyní zjištěných skutečností, konstatoval-li, že „ duševní stav žalobkyně je prakticky po celou dobu její dospělosti takový, že není bez ohrožení svých práv a oprávněných zájmů schopna činit právní úkony, kterými by disponovala s finančními prostředky převyšujícími výši jejího důchodu, přičemž v tomto smyslu je u ní též indikováno omezení způsobilosti k právním úkonům. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ( dále již „ dovolatelka “ ) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c ), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a ) a b ) o. s. ř. Podle dovolatelky má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam „ v řešení právní otázky, spočívající v tom, zda-li v daném případě měla být poskytnuta ochrana žalobkyni z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí a nebo žalované, která uzavřela sporné kupní smlouvy v dobré víře v platnost těchto právních úkonů a v tomto přesvědčení žila od roku 1997 a od roku 2001 až doposud, a zda-li je třeba jejímu dosavadnímu vlastnickému právu poskytnout ochranu z důvodu právní jistoty, neboť nemohla v době uzavření kupní smluv rozumně očekávat, že by snad žalobkyně jednala v duševní poruše a shledat tak její vlastnický titul platným úkonem. “ Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že nebylo přistoupeno k vypracování revizního znaleckého posudku a k výslechům dovolatelkou navržených svědků; v tomto směru tedy dovolatelka vymezila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř. Z dalšího obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka s ohledem na zjištěný skutkový stav vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, a to i ve vazbě na dobrou víru dovolatelky při nabývání předmětných nemovitostí. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky ( dále již „ Nejvyšší soud “ nebo „ dovolací soud “ ). Žalobkyně se věcně k podanému dovolání ( písemně ) nevyjádřila; v podání, doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. prosince 2012, pouze dovolací soud požádala o přednostní vyřízení tohoto dovolání s ohledem na její zdravotní stav. Dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou ( účastnicí řízení ) a včas, kromě nepřípustně uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř., jehož prostřednictvím nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) posuzovat, dovolání obsahuje i způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v této věci je přípustné a také i důvodné, neboť odvolací soud za skutkového stavu, z nějž při rozhodování vycházel, vydal rozhodnutí, které není souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012 ( který je, stejně jako další zde cit. rozhodnutí, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) vyložil : „ Z obsahu posudku znaleckého ústavu vyplývá, že závěr o podstatném snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce při uzavírání předmětné darovací smlouvy v přítomnosti notářky je postaven na předpokladu takto defektního jednání, tedy nevychází ze skutkového nálezu upínajícího se k inkriminovanému období, anebo ze zcela jednoznačného závěru, že uvedené snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce bylo důsledkem jeho trvalého ( neměnného ) zdravotního stavu, který z tohoto důvodu zcela jednoznačně zasahoval i do období uzavírání uvedeného právního úkonu. Takový posudek je ovšem z vyložených důvodů nepřesvědčivý a měnící ( žalobě o určení vlastnictví z titulu jednání převodce v duševní poruše vyhovující ) rozsudek odvolacího soudu, který výhradně vycházel z takto nepřesvědčivého znaleckého posudku, není správný. “ V rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, Nejvyšší soud zdůraznil, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout ( srov. např. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str. 456 ), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Zdůraznil dále, že jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru ( srov. např. Rc 47/55 ). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku ( poznámka : text zvýraznil Nejvyšší soud ). Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí ( srov. Rc 33/95 ). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Nejvyšší soud v tomto rozsudku dále uvedl, že s přihlédnutím k připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. V posuzovaném případě odvolací soud pro své rozhodnutí zcela převzal znalkyní učiněné závěry vyšetřované žalobkyně včetně jejího nepatřičného právního zhodnocení zjištěných skutečností, aniž by důsledně zhodnotil obsah takto zpracovaného znaleckého posudku, který zčásti znalkyně MUDr. M. H. odůvodnila, resp. „ při podání ústního vysvětlení ke znaleckému posudku “ při odvolacím jednání k němu podala vysvětlení, z něhož odvolací soud mj. uzavřel ( ještě jednou v tomto rozhodnutí citováno ): „ Při posuzování schopnosti žalobkyně uzavřít předmětné kupní smlouvy vyšla znalkyně ze sdělení žalobkyně, že se „ v tom, co jí bylo sdělováno “ neorientovala...vzhledem k její snížené schopnosti si vymýšlet a sníženým paměťovým schopnostem lze vyjít z toho, že její tvrzení je věrohodné. “ Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy, na rozdíl od např. trestního zákona ( č. 40/2009 Sb. ), který v ustanovení § 123 stanoví, že duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. V důvodové zprávě k trestnímu zákonu se k cit. ustanovení uvádí, že v souvislosti s úpravou nepříčetnosti ( § 26 ) bylo do osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů ( srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001 ) vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních ( genetických ) a vnějších ( psychociálních a enviromentálních ) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická ( smíšená ) porucha osobnosti ( dříve nazývaná psychopatie ), u které se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin ( např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví ) či minut ( např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému ), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá ( např. schizofrenie či mentální retardace ). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a 27 významná, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností. V daném případě MUDr. M. H., jak plyne z obsahu zpracovaného posudku, v zásadě převzala odborné závěry z psychologických vyšetření PhDr. M. S. ( ze dne 22. května 2002 ) a PhDr. A. P. ( ze dne 29. srpna 2003 ), zpracovaných na základě objednávky žalobkyně; v tomto případě jde o soukromé listiny ( § 129 o. s. ř. ), nikoliv o znalecké posudky ( § 127 o. s.ř. ). Znalecký posudek znalkyně H. obsahuje opis relevantní části spisu upínající se k inkriminovaným jednáním žalobkyně ( k žalobkyní uzavíraným právním úkonům v předmětném období ), zčásti opis lékařských zpráv ( z posudku není zřejmé, zda si znalkyně vyžádala veškerou zdravotní dokumentaci žalobkyně, ač je takový postup notorietou ), avšak nevyplývá z něj, že by znalkyně v rámci verifikace zásadně významných zjištění nezbytných pro tvorbu odborného závěru postupovala přesvědčivým a logickým způsobem. Na straně jedné totiž ze žádné předchozí lékařské zprávy ( pomíjejí se nyní zmíněné odborné závěry psychologických vyšetření, které byly zpracovány na základě požadavku žalobkyně krátce před, resp. v druhém případě krátce po podání žaloby v této věci ) nevyplývá žádná okolnost, žádný dílčí závěr, který by naznačoval výrazný defekt v chování, resp. zdravotním stavu žalobkyně, jenž by mohl zakládat úvahy o existenci duševní poruchy, pro kterou by žalobkyně nebyla schopna činit dlouhodobě ( žádné ) právní úkony ( k tomu srov. též opis sdělení MUDr. B. M. v posudku – arg. : „ Pí. Č. zná od dětství a na ni, jako na lékařku..rozhodně nepůsobí jako osoba duševně zaostalá, je naprosto v pořádku, schopná se sama rozhodovat “, či usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. června 2003, z nějž – bez označení spisové značky – znalkyně ve svém posudku také cituje ). Přičemž na straně druhé znalkyně bez relevantního skutkového podkladu přistupuje k jednoznačnému závěru, že „ Ve dnech 24. 11. 1995, 11. 12. 1995 a 27. 9. 2001, tj. při podpisu smluv o převodu pozemků s žalovanou, rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznávání následků svého jednání a ovládací schopnosti ve smyslu své jednání ovládnout byly u žalobkyně podstatnou měrou sníženy. Obě předpokládané schopnosti byly u posuzované sníženy podstatnou měrou... “ Již z tohoto vyloženého popisu je evidentní, že uvedený znalecký posudek co do přesvědčivosti nemůže coby ( relevantní ) důkazní prostředek obstát. Je zřejmé, že v daném případě soudu prvního stupně nezbude, než přistoupit k vypracování tzv. revizního znaleckého posudku, resp. k přezkoumání znaleckého posudku MUDr. M. H. jiným znalcem ( § 127 odst. 2 o. s. ř. ). Z vyložených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud ve smyslu § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil je soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( § 243d odst. 1 o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. prosince 2012 JUDr. Pavel Vrcha, v. r. předseda senátu